„To byly spíš jeho činy, kterými povzbuzoval všechny spoluvězně, protože věděl, že jsou mladí, že také mají malé děti. Ráno co ráno nacházeli a sbírali mrtvoly. Lidé cítili takovou beznaděj a trvalo to takovou dobu, že sami skákali do drátů dokola. Jemu pomáhalo, že byl silně věřící a že znal Bibli a měl ji prostudovanou a že ji dokázal dobře aplikovat na tu hroznou situaci. To těm vězňům hodně pomáhalo. Po válce vyhledávali vězňové jeho syny, kteří už byli oboustranní sirotci, a říkali jim, jak byl pro ně jejich tatínek cenný a důležitý, že díky němu přežili ty strašné útrapy a muka.“
„To byly vlastně Sudety, to Máchovo jezero, tam se mluvilo převážně německy a on [dědeček Rudolf Forman, na jehož popud se Velký rybník přejmenoval na Máchovo jezero] tam tu češtinu šířil. Zval třeba herce z Národního divadla. Jezdíval tam například Haken a u jezera zpíval roli vodníka. Dědeček tam také řídil vodní skauty a pořádal skautské tábory a babička jim pekla buchty a koláče. A vždy, když se skauti blížili, zpívali pod okny písně o babičce.“
„Pořád jsem nevěděla, proč maminka dělala ty nátepníčky. Dědeček pořád chtěl nátepníčky. To je místo okolo rukou, v zápěstí, aby to bylo co nejteplejší. Dědeček byl v cele asi metr a půl na dva metry, kde spali dva a byla tam hrozná zima. Pořád pletla, i když nebyla vlna. Pletla vždy dva svetry najednou, jeden pro dědečka a jeden pro Miloše [Formana] do Prahy, protože neměl peníze. Pro dědečka to ještě vyplňovala podšívkou. K tomu ještě dělala další vatelínovou podšívku, kterou cpala mezi to.“
Blahoslava Procházková se narodila 7. listopadu 1948 v České Lípě. Tragický osud jejích předků jak z matčiny, tak z otcovy strany poznamenal její dětství i zbytek života. Prarodiče z otcovy strany – Rudolfa a Annu Formanovy – nikdy nepoznala. Oba zatklo během druhé světové války gestapo a skončili v koncentračních táborech, kde zemřeli. Po válce se otec pamětnice Blahoslav Forman a jeho dva mladší bratři – režisér Miloš a výtvarník Pavel – začali starat o rodinný Pension Rut, postavený rodiči za první republiky. Komunistický stát jim ale v roce 1950 dům zabavil. Ve stejné době režim uvěznil druhého dědečka pamětnice Jana Kunáška a odsoudil jej k deseti letům vězení. Když bylo Blahoslavě Procházkové 12 let, stihla rodinu další tragédie. Otec Blahoslav Forman, který tehdy působil jako učitel v Čáslavi, zahynul během výstupu na horu Ďumbier v Nízkých Tatrách. Pamětnice vystudovala gymnázium v Čáslavi a později ji – nehledě na rodinnou historii – přijali ke studiu oboru výtvarná výchova a sociologie na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Po absolvování začala působit ve školství, kde zůstala až do sametové revoluce. Po převratu začala vyučovat soukromě a společně s manželem Janem se věnovala rekonstrukci rodinného penzionu, který rodina získala zpět v restituci. Blahoslava Procházková žila v roce 2024 v rodinné vilce v Čáslavi na ulici Formanova, pojmenované po dědečkovi Rudolfovi.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
