Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Blahoslava Procházková (* 1948)

• narozena 7. listopadu 1948 v České Lípě

• prarodiče z otcovy strany Rudolf a Anna Formanovi zahynuli během druhé světové války v koncentračních táborech

• dědeček z matčiny strany Jan Kunášek byl po roce 1948 zatčen a odsouzen za velezradu

• v roce 1950 komunisté vyvlastnili rodinný Pension Rut u Máchova jezera

• když jí bylo 12 let, otec Blahoslav Forman tragicky zahynul při výstupu na horu Ďumbier

• vystudovala gymnázium v Čáslavi a obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové

• po roce 1968 během jejího studia emigrovali oba strýcové Miloš Forman a Pavel Forman

• rodinu poté opakovaně vyslýchala Státní bezpečnost

• po roce 1989 získala rodina Pension Rut zpět a začala s jeho rekonstrukcí

• provdala se za Jana Procházku a vychovali dceru Noru a syna Adama

• roku 2024 žila v Čáslavi

Ztráta nejbližších příbuzných poznamená člověka v každém věku, bolí o to víc, pokud blízkého ztratí dítě. Blahoslava Procházková se narodila tři roky po válce. Gestapo kvůli odbojové činnosti zatklo nejprve dědečka a poté i babičku. Oba zahynuli v koncentračních táborech.

Když se po válce zdálo, že konečně nastal klid, přišli komunisté, zatkli druhého dědečka a sebrali majetek včetně rodinného penzionu, na kterém všem tolik záleželo. Přibývala rána za ranou, a když bylo Blahoslavě 12 let, tragicky zahynul její otec. Blahoslava Procházková vypráví o své rodině s láskou a velkou vděčností.

Všechny překážky v životě zdolala, jak sama říká, díky pevným hodnotám, které jí vštěpovala její maminka Boženka. Hlavně díky její neústupnosti získala rodina po sametové revoluci zpět rodinný Pension Rut a mohla navázat na prvorepublikovou tradici předků.

Šťastné nedělňátko a revolucionářka, říkala maminka

Blahoslava Anna Procházková, rozená Formanová, se narodila v neděli a její maminka k ní vždy promlouvala jako k nedělňátku, které bude mít v životě štěstí. V den, kdy přišla na svět, 7. listopadu 1948, se v Československu neslavilo její narození, ale připomínalo se výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Ani tento fakt její maminka podle rodinného vyprávění neopomněla okomentovat. „Blahuno, ty budeš úplná revolucionářka!“ říkávala jí matka v dětství.

Jen tři roky po válce se její rodiče Blahoslav a Božena stále vyrovnávali se ztrátou manželových rodičů – Anny a Rudolfa Formanových, kteří zahynuli v koncentračních táborech Osvětim a Dora u Buchenwaldu. „Narodila jsem se v roce 1948, což bylo ještě tak brzy po válečné hrůze a po tatínkových velkých vnitřních bolestech. Přesto se musel snažit žít dál, jako by se nic nestalo,“ začíná své vyprávění Blahoslava Procházková.

Její rodiče se vzpamatovávali z válečných let a společnými silami s tatínkovými bratry – pozdějším akademickým malířem Pavlem a filmovým režisérem Milošem – opravovali rodinný penzion. Chtěli obnovit to, co před válkou postavili jejich rodiče. Místo toho jim komunistický převrat přinášel jednu ránu za druhou.

Meziválečné roky trávila rodina idylicky u Máchova jezera

Prarodiče pamětnice Rudolf a Anna Formanovi se poznali v Náchodě. „Babička Anna byla na svou dobu revoluční. Vychodila živnostenskou školu, měla hudební vzdělání, hrála na citeru a klavír a krásně zpívala, měla v sobě chuť se dozvídat stále něco nového. V Náchodě žila také rodina Formanů, dědeček pocházel z osmi dětí,“ říká Blahoslava Procházková.

Rudolf Forman vystudoval reálné gymnázium a později učitelský ústav v Čáslavi, kde v roce 1912 maturoval. „Když dědeček nastoupil základní vojenskou službu, jezdívala za ním babička do České Lípy a ten kraj si oba velmi zamilovali. Babička měla nápad, že když Rudolf pochází z tak velké rodiny, mohli by si postavit vilu, kde by se všichni scházeli. Když dědeček skončil vojenskou službu a rozdělovaly se pozemky u Máchova jezera, byli jedněmi z prvních, kdo pozemek v tomto místě získal.“

Manželé Formanovi začali se stavbou v roce 1926 a z původního nápadu stavby rodinné vilky brzy vznikla myšlenka zvětšit objekt na penzion. V té době začaly být Staré Splavy, kde se jejich pozemek oficiálně nacházel, oblíbeným letoviskem. Většina rekreačních budov v této lokalitě byla německá a penzion, který manželé nazvali jednoduše Rut, byl prvním a jediným zcela českým zařízením.

Otevřeli v roce 1927. Babička Anna vždy do Starých Splavů odjížděla na jaře, aby vše připravila na novou sezónu. Penzion nabízel pokoje v přímé blízkosti Máchova jezera a rodiny přijížděly na celé měsíce. „Když babička odjela, staral se o kluky dědeček. Kluci psávali mamince dopisy s dotazy, kdy se už konečně vrátí zpět a bude s nimi psát úkoly ona,“ předává vzpomínky svého otce pamětnice. „Všechny domy u jezera byly tehdy postaveny jako letoviska. Měly jednoduchá okna, žádnou izolaci, v zimě se tam nedalo bydlet. Nejmladšího Miloše babička brávala jako miminko s sebou. Miloš se narodil v roce 1932 a v knize hostů je napsáno: ‚Milošek, náš první host tohoto roku‘.“

Máchovo jezero dostalo svůj název na dědečkův popud

Formanovi se velkou měrou zapsali do historie kraje okolo jezera. Rudolf Forman byl známý jako velký český vlastenec a do Pensionu Rut se proto sjížděla pražská inteligence. Mezi hosty patřili herci Národního divadla, spisovatelé, učitelé, faráři, právníci, novináři nebo lékaři.

„Dědeček Rudolf ten kraj a celou vlast miloval. Okolí Máchova jezera bylo tehdy převážně německé, mluvilo se tam hlavně německy a dědeček chtěl v kraji, kde psal Karel Hynek Mácha svou poezii, šířit češtinu. Například zval lidi z Národního divadla, třeba herce Hakena, který přímo u jezera zpívával árie Vodníka,“ pokračuje pamětnice. Podle ní se dědeček Rudolf svými aktivitami přímo podílel na tom, že se z původně Velkého rybníka stalo Máchovo jezero.

Název Máchovo jezero se postupně začal používat koncem 19. století v souvislosti s popularitou básníka Karla Hynka Máchy převážně mezi českými vlastenci. Němečtí obyvatelé proti tomu opakovaně protestovali. Historička Renata Mauserová k tématu pro vysílání Českého rozhlasu uvádí: „Teprve až ve třicátých letech 20. století, kdy byly velké slavnosti jednak k úmrtí Karla Hynka Máchy a také 100. výročí od prvního vydání Máchova Máje, Češi usilovali o to, aby se zde, v tomto německém pohraničí, jmenoval Velký rybník podle Karla Hynka Máchy, tedy Máchovo jezero.“

Po druhé světové válce už se Velkému rybníku neřeklo jinak než Máchovo jezero, i když se na mapách až zhruba do osmdesátých let minulého století stále objevoval Velký rybník a v závorce pod tím stálo Máchovo jezero. V dodatečných materiálech jsou uloženy dobové články popisující zásluhy Rudolfa Formana v souvislosti s přejmenováním.

Za vlastenectví během války zaplatili životem

Poté, co Československo v důsledku mnichovské dohody v roce 1938 postoupilo Německu pohraničí, se i Staré Splavy staly součástí německého území. „Babička musela odevzdat klíče od penzionu. Když poté spojenci bombardovali Berlín, Němci do penzionu nastěhovali berlínské matky s dětmi. Obsadili tehdy i další opuštěné vilky v okolí.“

Rudolf Forman před válkou vedl v Čáslavi skautský oddíl a u Máchova jezera pořádal skautské tábory. Svého vlastenectví se nehodlal vzdát a po obsazení Československa Hitlerovým vojskem vstoupil do odbojové skupiny Pribina, která spadala pod ústřední velitelství Obrany národa. Vykonával funkci vojenského zpravodaje. „Němci na to šli chytře. Šli po těch nejvýše postavených lidech, aby organizaci rozbili. Zatýkání začalo v Kolíně. Příslušníci gestapa zatčené muže mučili a týrali a doufali, že se celá skupina prozradí. U dědečka se zatýkání zastavilo. Zadrželi jej 4. dubna 1940. Přišli si pro něj přímo do vyučování do Učitelského ústavu v Čáslavi,“ uvádí vnučka Blahoslava Procházková.

Příběh Rudolfa Formana je zpracovaný na webu Hrdinové války, kde autor Pavel Dočekal mapuje další jeho cestu: „Následně byl převezen do České Lípy, kde pracoval ve vagónce. Pak na Pankrác a následně do Zhořelce u Budyšína, kde byl deset měsíců v samovazbě. Ve vězení byl vzorem a oporou pro spoluvězně, jednomu se snažil rozmluvit sebevraždu, jinému hladovému vězni dal kousek svého chleba. Aby se udržel v duševní kondici, psal povídky a básně pro ilegální časopis Echo a četl Kralickou Bibli. Z Budyšína byl převezen do Ulmu, kde osm měsíců pracoval v krejčovské dílně. Tou dobou byla zatčena i jeho manželka.“

Annu Formanovou zatklo gestapo přímo v jejich čáslavské vile. „Pro babičku si přišli domů. Miloš tehdy stonal. Gestapo prohledalo celý dům. O babičce se vědělo, že podporuje skauty, kteří už byli mezitím oficiálně rozpuštěni, a k tomu se přidalo to další podezření,“ popisuje pamětnice.

„Kousek od nás bydlel laskavý a poctivý živnostník, měl obchod se smíšeným zbožím. Začala se šířit pomluva, že ženy, které k němu chodí nakupovat, šíří protiněmecké letáky. Gestapo nejdříve zatklo jeho a on během výslechu vyjmenoval všechny své zákaznice. Odvezli tehdy 11 žen. Domů se vrátily všechny kromě babičky.“ Po dalším osudu Anny Formanové synové pátrali u jedné ze spoluvězeňkyň. Podle ní se obě těšily, že půjdou pracovat na pole, Anna byla v dobrém zdravotním stavu. Druhý den byla po smrti. Vězeňkyně se domnívala, že jí byla píchnuta smrtící injekce. Zahynula v roce 1943 v Osvětimi.

Po třech letech věznění se Rudolf Forman konečně dostal před soud, kde se hájil sám bez jiné pomoci. Soud mu prokázal pouze to, že o celé věci věděl a neoznámil ji úřadům, za což byl odsouzen na dva a půl roku vězení. Kluci začali žít v naději, že ho třeba pustí domů, když měl už v žaláři odsezené tři roky. Nepustili ho. Rudolfa přesunuli do Terezína, poté putoval do Osvětimi a Buchenwaldu, kde ve věku 54 let v roce 1944 zemřel.

Zůstali tři sirotci

Blahoslav, Pavel a Miloš už své rodiče nikdy neviděli. Zármutek chlapců byl obrovský. „Našla jsem psaní od Miloše, kde popisuje pocity dítěte, které zůstane bez rodičů. Píše, jak se o ně strachuje a jak se cítí, když ztratí ty nejmilejší,“ říká Milošova neteř.

Rodina má zachovány i dopisy dědečka Rudolfa. Jak vypráví pamětnice, psal často své rodině. Dopisy se pak šířily mezi další rodinné členy. „Synům posílal velké, hluboké životní moudrosti. Chtěl, aby byli poctiví, aby byli opravdoví, aby vnímali všechno krásno kolem sebe a přál jim, aby z nich byli poctiví lidé.“ O nejmladšího Miloše se starala nejbližší rodina včetně otce pamětnice Blahoslava, Milošova nejstaršího bratra, a rodiny Sládkova a Švábova.

Roli hlavy rodiny na sebe po válce vzal nejstarší Blahoslav. Když bratři získali zpět rodinný penzion, společnými silami se jej snažili dát znovu do provozu. Po válce navíc bratři spláceli velké dluhy. „Když skončila válka, lidé se obecně radovali, ale kluci Formanovi nejen že trpěli velkým smutkem, ale čelili i finančním potížím. Začaly jim chodit složenky, že musí zaplatit tolik a tolik peněz za tu dobu, co byl otec ve vazební věznici, za postel a stravu. Kluci byli pak strašně zadlužení, protože si půjčovali už za války, aby mohli otci posílat balíčky,“ vypráví pamětnice.

Přesto se pustili do práce na penzionu. Přáli si, aby byla budova co nejdřív ve stejném stavu, v jakém jej rodiče opouštěli. Pension Rut se jim znovu podařilo otevřít a o provoz se starala převážně Božena Formanová, maminka pamětnice. Pak ale přišel rok 1948. O dva roky později stát rodině penzion vzal a vytvořil z něj rekreační zařízení v rámci služeb Revolučního odborového hnutí, známého jako ROH. Miloš Forman mohl ještě užívat jednu místnost v podkroví, pokoj číslo 15, a jednu místnost měl pro sebe i bratr Pavel. Oba bratři v šedesátých letech emigrovali. Miloš zůstal ve Spojených státech amerických, kde se prosadil jako filmový režisér, a Pavel v Austrálii, kde se hned pustil do malování obrazů.

Druhého dědečka zavřeli komunisté

Prarodiče Formanovy Blahoslava nikdy nepoznala. Dědečka z maminčiny strany Jana Kunáška má v prvních dětských vzpomínkách spojeného s vězením. Jan Kunášek se narodil v roce 1890 a vyučil se řezníkem u svého nejstaršího bratra ve Vídni. Když začala první světová válka, narukoval jako dragoun a během bojů utrpěl střelné zranění holenní kosti.

„Byl zajatý Rusy a odvlečen na Sibiř, kde ho převáželi z místa na místo. Vzpomínal vždy, že tam lidé neuměli hospodařit a oni zajatci z Evropy je učili zúrodňovat půdu na velmi primitivních základech. Když nás pak přijeli Sověti v roce 1945 osvobozovat, začali u nás drancovat a krást, dědeček si je prohlédl a své jediné dceři a manželce tehdy řekl: ‚Holky, jsou pořád stejní, běžte se schovat někam na půdu, já vás musím pohlídat,‘“ vzpomíná Blahoslava Procházková na vyprávění maminky Boženky.

Po druhé světové válce si Jan Kunášek s manželkou pronajali hospodu ve vesnici Hostovlice. Podle vyprávění rodiny v Hostovlicích žilo díky úrodné půdě mnoho sedláků. Když přišel po roce 1948 nátlak komunistů, aby se sedláci své půdy a majetku vzdali a aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD), Jan Kunášek jim dodával odvahu vzdorovat. Lidé z okolí začali mít problémy se Státní bezpečností (StB) a na seznam nepřátel se jako živnostník a pravděpodobně jako člen třetího odboje dostal i on sám.

„Dědečka odvezli na Pankrác a odsoudili za pomoc k velezradě, protože u sebe nechal někoho přespat. Odsoudili jej na deset let, z toho si odseděl pět let a dva měsíce. To už věděli, že je nemocný,“ vypráví jeho vnučka. Během natáčení pamětnice několikrát v souvislosti s dědečkem Kunáškem a jeho zatčením zmínila jméno Němeček. Stejné jméno uvádí odborný článek o třetím odboji v tomto regionu s názvem „Xaver – Jindra, Odboj na Kutnohorsku a Čáslavsku“, otištěný v roce 2009 v časopise Paměť a dějiny. Autor Václav Veber v něm píše, že v okresech Kutná Hora, Čáslav a v dalších místech v okolí Železných hor až na Chotěbořsko se do protikomunistického odporu a do odboje zapojilo přibližně 200 až 300 občanů.

„Byli roztrpčeni nad událostmi a porážkou demokratů v únoru 1948, je pravda, že mnozí byli komunistickým převratem bezprostředně osobně postiženi a odhodlání se bránit bylo veliké. Ústředními postavami protikomunistického boje byli v této oblasti bezesporu Karel Hořínek, který aspiroval na vojenské vedení celé plánované akce, Jaroslav Němeček, jenž byl respektovaným vedoucím skupiny Čáslav a Josef Němec, stojící v čele skupiny Kutná Hora,“ uvádí historik Václav Veber.

Ve zmiňovaných regionech pracovalo tajně nejdříve mnoho skupin, které se původně neznaly, a koncem roku 1949 se vytvořily tři vedle sebe existující útvary, jak píše autor historické studie. Členové ukrývali ilegálně působící odbojáře, buď agenty-kurýry, nebo uprchlíky z různých komunistických zařízení. „Ze soudních spisů vyplývá, že mezi starajícími se odhodlanými občany převažovala představa, že dojde k brzkému válečnému měření sil a že mít k dispozici a poblíž vojensky vybavenou skupinu bude důležité. V této představě je utvrzoval zahraniční rozhlas,“ uvádí Václav Veber.

Kvůli nekázni mezi členy skupin a obavám z prozrazení se vedení rozhodlo, že celou dosavadní strukturu začátkem roku 1950 rozpustí. Chtěli začít od začátku jen s malými skupinami prověřených lidí. „Dokonce si dali termín ukončit tuto reorganizaci do června 1950. Zřejmě v této době se na některé ze skupin napojili agenti StB a podrobně informovali o činnosti těchto skupin své nadřízené orgány, s jarem 1950 přišlo první zatýkání,“ píše Veber.

Pořád jsem nevěděla, proč maminka plete nátepníčky

Státní soud v Praze poslal Jana Kunáška do vězení v lednu roku 1952. V dokumentech soudní rehabilitace z dubna 1990, které jsou uloženy v dodatečných materiálech, se píše, že byl uznán vinným trestným činem pomoci k velezradě a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských. Rodina jezdila dědečka navštěvovat jen sporadicky, zprvu o něm dlouho nic nevěděla: „Když dědečka odsoudili, zabavili jim všechno vybavení hostince a majetek, dokonce i snubní prstýnky. Babička Anna najednou neměla nic. Dokonce i důchod jí sebrali.“

Jeho žena se po uvěznění přestěhovala k rodině své dcery do Čáslavi. Dopis Jana Kunáška z vězení ze září 1952 tento fakt zachycuje: „Napište mi, jak šťastně se žena přestěhovala, to musela být strašná práce, než jste všechno naložili a uklidili do pořádku. Celou středu jsem na Vás všechny vzpomínal i zaplakal. Kdo Ti pomohl stěhovat? Napiš mi ten stěhunk, a odpusť, že jsem tak zvědavý.“

Ze záhlaví dopisu vyplývá, že Jan Kunášek připadal do II. výhodnostní skupiny odsouzených, což znamenalo, že mohl napsat a dostat dopis jednou za čtyři týdny a návštěva mohla přijet co šest týdnů. V dopisech nikdy nezapomněl ani na svou malou vnučku.

„Milá ženo, děti a Blahuško. Přijměte nejprve srdečný pozdrav a políbení. Jsem stále zdráv a daří se mi dobře. Mám radost, že i Vám zdraví všem přeje. Po každé návštěvě jsem veselejší, když Vás vidím, že jste zdraví a hlavně mám velikou radost z Blahušky, že je hodná a zdravá.“ Pamětnici patří i poslední slova dopisu: „Blahunce moc pusinek.“

Jan Kunášek pobýval nejdříve ve věznici v Králově Dvoře, později ve Valdicích. Pro rodinu žijící v Čáslavi bylo složité kvůli vzdálenosti dostat se vlakem na návštěvu v předepsanou dobu. „Jezdívali jsme přes noc přes Mýto u Rokycan. Tam jsme vždy přespávali u dědečkova kamaráda. Jednu takovou cestu, když mi byly asi čtyři roky, si přesně pamatuju, protože nám cestou do toho kriminálu zemřela babička na mrtvici.“ Rodina nechtěla dědečka zklamat, protože na každou návštěvu netrpělivě čekal, a tak přesto do věznice pokračovala.

„Přijeli jsme tam, vidím to, jako by to bylo dnes. Ta těžká vrata a ta špehýrka, kterou otevřou, zařvou číslo dědečka Kunáška, které musela maminka zopakovat. Pak odešli, za chvíli se vrátili a řekli: ‚Není tady.‘ Pak nám řekli, že je v nemocnici.“ Blahoslava Procházková si pamatuje, v jakém šoku a úleku všichni zůstali stát. Jeli pak domů do Čáslavi. „Mám z dětství zarytou vzpomínku, jak maminka sedí v kuchyni, má opřené lokty o kuchyňský stůl a pláče a pláče a tatínek ji hladí po hlavě a říká: ‚Boženko, to nemůže trvat věčně.‘“

Další vzpomínku, kterou má pamětnice na své dětství ve spojitosti s dědečkem v komunistickém kriminále, jsou hodiny a hodiny u kuchyňského stolu, kde maminka šila a pletla zateplené oblečení. „Pořád jsem nevěděla, proč maminka dělala ty nátepníčky. Dědeček pořád chtěl nátepníčky. To je něco jako rukavice, ale bez prstů, v zápěstí, aby to tam bylo co nejteplejší. Dědeček byl v cele asi metr a půl na dva metry, kde spali dva a byla tam hrozná zima. Maminka pořád pletla, i když nikdy nebylo dost vlny. Materiál sháněla celá rodina i prodavačka vln, která rodinu znala. Nakonec to maminka udělala tak, že skupovala vlněné ponožky, které jsme všichni po večerech párali, a tak se postupně vrstvila klubíčka materiálu na svetry,“ popisuje Blahoslava Procházková.

Maminka Božena pletla vždy dva svetry najednou, jeden pro dědečka a jeden pro Miloše do Prahy, protože ten tehdy neměl peníze. Pro dědečka to ještě slovy pamětnice „vyfutrovávala“ podšívkou. „K tomu ještě dělala další vatelínovou vrstvu, kterou všívala do svetru. Bylo to až ke krku, protože vězni neměli ani deky. Dozorci chodili a hlídali, jestli vězni chodí, když mají chodit, nebo sedí, když mají sedět. Spát museli jen rovně a ruce museli mít podél těla. Byla jim strašná zima. Měli alespoň koňské houně, aby se mohli přikrýt, které ale mohli mít jen pod paží a ruce nesměli mít pod přikrývkou. Proto chtěl ty nátepníčky, aby se alespoň trochu zahřál.“

Když se dědeček po pěti letech z komunistického kriminálu vrátil, byl kost a kůže. Žil pak v domácnosti své dcery v Čáslavi. Pět let vězení ve Valdicích v bývalém karteziánském klášteře a nucené práce ve vápencových dolech se znatelně podepsaly na jeho zdraví. Jan Kunášek zemřel v dubnu roku 1960.

Šedesátá léta přinesla další rodinnou tragédii

Maminka Blahoslavy Procházkové se jmenovala Božena Formanová, rozená Kunášková. Narodila se v roce 1924. Pamětnice o ní mluví jako o velmi silné osobnosti, která vystudovala obchodní akademii v Kolíně, což bylo vhodné pro pozdější vedení a řízení penzionu. Když jim komunisté penzion vzali, narodila se jí dcera. Když se později rozhodla vrátit do práce, narážela kvůli uvězněnému tatínkovi na jednu překážku za druhou. Nakonec získala práci na jatkách, kde nikdo pracovat nechtěl. 

„Maminka byla nesmírně pracovitá a svědomitá. Věděla, že nemůže žádnou práci odmítnout, protože by ji mohli jednoduše vyhodit. Byla si vědoma toho, že bychom byli zcela bez prostředků. Maminka měla dvě velké zásady: aby z nás vyrostli čestní a pravdomluvní lidé, abychom se dokázali vcítit do druhého člověka a uměli lidem pomáhat.“

S pozdějším manželem Blahoslavem Formanem se Božena poznala během druhé světové války. Oba byli pracovně nasazeni ve slévárenské továrně v Hedvikově, kde se za války vyráběly odlitky zbraní. Božena pracovala jako německá korespondentka továrníka Bartoše a Blahoslav v chemické laboratoři. Po válce se vzali a začali s bratry a švagrovou opravovat Pension Rut. Blahoslav se zároveň vrátil ke své původní profesi učitele.

„Tatínek byl velkým vlastencem, učil dějepis, češtinu a zeměpis a vedl děti k lásce k vlasti,“ říká Blahoslava Procházková. Po nástupu komunistů k moci začalo vedení školy na Blahoslava tlačit. Opakovaně po něm chtělo, aby vystoupil z církve. Stejně jako jeho rodiče byl i on aktivním evangelíkem.

Vedení školy mu dalo podmínku, že musí být více politicky aktivní a navrhli mu, aby založil hornický kroužek, jehož prostřednictvím by verboval své žáky pro pozdější práci v dolech. „To mu ale nedovolilo jeho svědomí. Přemýšlel, jak tuto podmínku obejít. Nakonec vznikl nápad, že ve škole založí turistický oddíl a bude děti vodit po krásách naší vlasti, kterou propojí s historií, dějepisem, zeměpisem a českým jazykem. O turistický oddíl nastal rázem ohromný zájem, a to zvláště u rodičů. A nakonec se to tatínkovi, který tak moc svoji práci, děti, hory a rodinu miloval, stalo osudným.“ Blahoslav Forman zahynul v červnu 1960 během výstupu na horu Ďumbier v Nízkých Tatrách. Během tří měsíců přišla maminka pamětnice o otce a manžela.

Po smrti otce žila rodina v ústraní. Vzhledem k tomu, co všechno už měli za sebou, se k Formanům lidé nehlásili. Blahoslava vzpomíná, že dobu na základní škole strávila spíš jako solitér. Odmaturovala na gymnáziu v Čáslavi a během uvolnění, které přišlo koncem šedesátých let, dostala i šanci přihlásit se ke studiu na vysokou školu. Přijali ji ke studiu oboru výtvarná výchova a sociologie na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Začalo to vypadat, že by rodina konečně mohla začít žít svobodněji.

Strýčkové emigrovali a následovaly výslechy i odposlechy

Strýc Miloš Forman mezitím nastartoval úspěšnou kariéru filmového režiséra a za sebou měl úspěšné filmy jako Konkurz, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. V roce 1967 dostal nabídku od americké filmové společnosti Paramount Pictures, odcestoval legálně do Spojených států a natočil tam svůj první americký film Taking Off. V USA jej v srpnu 1968 zastihly zprávy o okupaci Československa a Miloš Forman tam již zůstal.

Jeho starší bratr Pavel emigroval v roce 1969 do Austrálie. V Československu zůstala jen Božena Formanová s dětmi. „Začaly nám doma další problémy. Dům, ve kterém jsme bydleli, patřil všem třem bratrům dohromady, takže jsme jen čekali, kdy nám kvůli emigraci strýčků dům vyvlastní a my nebudeme mít ani střechu nad hlavou. Maminka pořád udržovala kontakt s lidmi ze skautu a mezi nimi byl i jeden právník a notář. Ten jí poradil, že se má snažit co nejdříve zaplatit a převést alespoň jednu třetinu na nás, aby byly naše dvě třetiny domu. To maminka nakonec udělala a odkoupila Pavlovu třetinu,“ zmiňuje komplikace Blahoslava Procházková.

Sedmdesátá léta pak rodina prožila s tajnou policií za zády. „Maminku zastavovali estébáci a vozili ji na výslechy do Kutné Hory a vyslýchali ji, co že to ten její švagr točí za škodlivé filmy proti naší republice,“ říká pamětnice. Jakmile mohla jít její maminka do důchodu, hned souhlasila a věnovala se rodině. Pomáhala s výchovou své vnučky Nory, a tak se stalo, že se na několik výslechů dostala i tato malá holčička.

Blahoslava Procházková vystudovala obor výtvarná výchova. Sociologii podle vzpomínek pamětnice mezitím během jejího studia komunisté zrušili s odůvodněním, že v socialistickém zřízení jsou vztahy natolik harmonické, že je to naprosto zbytečná věda. Svou první umístěnku dostala do základní školy ve Žlebech u Čáslavi a po roce nastoupila na Lidovou školu umění v Čáslavi. V roce 1972 se provdala za Jana Procházku a společně mají dvě děti, Noru a Adama.

Po revoluci začal nový život

V listopadu 1989 chodili s manželem na demonstrace v Čáslavi. Na tu dobu pamětnice vzpomíná jako na radostné chvíle spojené s očekáváním, že už snad bude vše normální. „Strýc Pavel byl velmi skeptický a nevěřil, že se to povede. Už Dubčekovi nevěřil a bál se, že se to zopakuje. Když se pak poprvé Pavel a Miloš vrátili, byla to nádhera. Miloš na mě kouknul a říkal: ‚No Blahuno, ty jsi vyrostla!‘ A já už přitom dávno nerostla.“

Život se rodině Blahoslavy Procházkové po převratu změnil od základu. Odešla ze státního školství a založila si soukromý výtvarný obor a do toho se její mamince Boženě podařilo v restituci získat rodinný penzion: „Maminka to vrácení celé vyšlapala a vše to znovu nastartovala. To se jí podařil skutečný husarský kousek. Celá naše veliká rodina se z toho znovuzrození našeho penzionku ohromně radovala. Byli jsme všichni unavení a utahaní jako koťata, ale byla to nádhera! Celá rodina si osahávala probouzející se provoz penzionu a těšili jsme se na druhou sezónu, a to zvláště naše maminka. Bohužel jí to už nebylo dopřáno. Maminka po první sezóně zemřela.“

Dům získala rodina v zuboženém stavu. „Byla to hrůza, ale vlastně to bylo místy až legrační. Nechápali jsme, jak do takového objektu vůbec někdo dobrovolně jel na dovolenou. Všude špína a smrad,“ vzpomíná pamětnice.

Pension Rut museli uvést do provozu co nejdříve, protože provozní poplatky z počtu lůžek běžely. „Museli jsme co nejdřív začít vydělávat peníze, abychom dokázali splácet náklady. K tomu jsme ještě museli státu zaplatit částku 170 000 korun jakožto zhodnocení majetku, tedy to, co do budovy za ta léta investovali. To nám tehdy pomohl Miloš, bez něj bychom neměli nic,“ přibližuje pamětnice dění zkraje devadesátých let.

Rodinný majetek se rodině podařilo zrekonstruovat a vytvořit z něj opět turisty vyhledávané místo. O provoz se stará syn pamětnice Adam Forman. „Mám teď krásný pocit, že to konečně plní tu funkci, kterou pro dům chtěli babička s dědečkem. Byli by šťastní, kdyby dnes penzion viděli. Všichni se tam cítíme jako doma a mezi zdmi těch pokojů pořád tuším všechny naše předky. Atmosféra se přenáší i na naše hosty, jak nám to často říkají. Moc za naše hosty děkujeme, nesmírně si jich vážíme. Zároveň když vidím pod nohama pobíhat ty nejmenší, mám radost, že neztratí kontinuitu naší velké rodiny. Přeju jim, aby se měli vzájemně rádi a vždycky si pomáhali. Přesně tak, jako jsme k tomu byli odmala vedení my,“ uzavírá Blahoslava Procházková.