Ingeburg Prochásková

„Já bych řekla, že Němci a Češi by si celkem rozuměli, nebýt toho, že byli uměle rozeštvaný. V Zálesní Lhotě bylo hodně moc dětí. Zdejší škola měla čtyři třídy a v nich bylo osm ročníků. Přitom první třída byla vždycky malá, ale druhá a třetí už byla hodně početná a čtvrtá třída měla někdy až šedesát dětí v jedný třídě. Jak byly tam namačkaný a jak namáhavý bylo to vyučování, to si dneska někdo těžko dovede představit. Přitom ve stejnou dobu pro hrstku českých dětí, těch bylo skutečně málo, určitě ne víc než deset, byla postavená veliká škola s velkými třídami, nahoře velkej byt pro učitele a ještě navíc kabinet. A příslušenstvo. To rozhodně nevedlo k tomu, aby Němci byli spokojení se svou přeplněnou školou, když zároveň se může postavit celá česká škola, a Němcům se nepovolí ani jedna třída navíc. Jeden čas dokonce byla jedna třída mimo školu v jednom soukromým domě, vedle hřiště.“

„Narodila jsem se 7. 3. 1925. Můj otec byl Gustav Schwanda, učitel v Zálesní Lhotě, a moje maminka Julie, rozená Pošepná, v domácnosti. Měla jsem velmi hezký dětství, byla jsem jedináček a rodiče mě měli moc rádi. Bydleli jsme s dědečkem a babičkou, jenže bohužel dědeček zemřel, když mně byly čtyři roky. Babička, maminka mé maminky, která vedla malý obchod se smíšeným zbožím, bydlela s námi. Prvních pět let jsem chodila do školy tady ve Lhotě, šestý rok taky, protože tatínek chtěl mě mít jeden rok ve svý třídě, aby věděl, jestli jsem dobře připravená na gymnázium. Tak jsem poznala tatínka i jako učitele a musím říct, že jsem mockrát na to myslela, protože tatínek nejen děti učil, ale on je i vychovával a vštípil jim lásku k přírodě a vůbec bylo to zvláštní, být s tatínkem ve třídě.“

„My jsme měli ve Vrchlabí známý, který často k nám jezdili. Já jsem se kamarádila s jejich dcerou a rodiče spolu dělali výlety a často se navštívili. Ten pán, já jsem mu říkala strýčku, ten říkal mý mamince: ‚Kdykoli budeš potřebovat, obrať se na mě, já ti se vším pomůžu.‘ Byl to ředitel banky. Dva dny nato jsme slyšeli, že dostal rozkaz, aby šel na hřbitov kopat hrob. Domyslel si proč a my se pak dozvěděli, že celá rodina spáchala sebevraždu. Pan továrník Müller na začátku minulého století tu založil továrnu. Tam se tkalcovaly kapesníky, damašky a lehký šatovky. On zaměstnal nejen Němce, ale i Češi ze sousední vesnice. Byl to malej, ale dobře fungující podnik. Maminka ho potkala ve vsi, měl úplně modrej obličej, potlučenej, a říkal: ‚Juli, dopřej Gustlovi ten klid. Kdo ví, co nás ještě čeká. A pár dní nato ti zbývající muži museli nastoupit k pochodu do Jičína, kde měli pracovat. Mezi nima i pan Müller, tomu už bylo kolem šedesáti a byl silně diabetický. Chyběl mu inzulin, a když šli po Studenci, byl tak zesláblej, že se sesypal, nemoh dál, tak ho dobili a k tomu ještě i jednoho hrbatýho, starýho muže a ještě jednoho. Celkem tři.“

„To se stala jedna událost v Zálesní Lhotě, která všechno další neštěstí z větší části zavinila. Panu starostovi někdo hlásil, že v lesích jsou partyzáni. Pan starosta to hlášení dal dál a přijela sem posádka z Vrchlabí, aby pročesala lesy. Během téhle akce byl jeden partyzán zastřelen. Lhotecký obyvatelé s tím neměli vůbec co dělat. Ten partyzán byl pohřben na zdejším hřbitově a prý kvůli tomu se pak ty další hrozný věci udály. Potom bylo několik dní hrozný ticho v Zálesní Lhotě. Nikdo už neměl zbraně, nikdo si netroufal jít ven, nikdo nevěděl, co bude dál. To bylo na začátku května 1945 a 12. května se to stalo, to vím od mý maminky, protože já jsem ten den nebyla doma, byla jsem u rodičů mýho otce v Lánově.“

„No, po válce, nejdřív sem přišli lidi. Museli jsme mít pořád otevřený dům, odvezli, co mohli. Můj klavír mi odvezli, tatínkův psací stůl. Celou tatínkovu skříň vyrabovali, vzali si, co se jim hodilo, páč jsme byli Němci. Když už nebylo co brát, tak potom to přestalo a potom se to pomaloučku dostalo do normálního. Poněvadž to byla taková lůza, co to dělala, to nebyli normální lidi. Já jsem pak chodila po polích a za jídlo jsem pracovala u známých, až pak mi někdo říkal, že v Jilemnici pan Nejedlý hledá sílu do ordinace, instrumentářku, tak jsem se přihlásila a on mě tam vzal. Původně jsem chtěla do lékárny, ale to bylo nemožný. Ne proto, že jsem… možná i proto, že jsem byla Němka, ale neměla jsem praxi, tak jsem nakonec zůstala u pana Nejedlého a pracovala tři roky jako instrumentářka.“

„Maminka říkala, že ve čtyři hodiny ráno… že večer ještě seděli s tatínkem na zahradě a celý jejich život šel před jejich očima. A vzpomínali, jak to všechno bylo a jak se teď bude žít dál. Ráno ještě spali, tak byly hrozný rány na dveře a moje babička, která by normálně ani neotevřela, když slyšela ty rány, tak myslela, že rozbijou dveře, a šla odemknout. V tu ránu několik chlapů, černě namazaných v obličeji, vtrhli do bytu s velkým řevem. Moji rodiče, který vyšli mezitím z ložnice, nevěděli, co se děje. Nedopustili tatínkovi, ani aby si vzal boty, jenom si natáh přes pyžamo kalhoty a vzali ho s sebou. Na silnici už byli shromážděni všichni muži, které sehnali z dolního konce vesnice, i patnácti- a šestnáctiletí. V tu dobu byli schopní muži většinou na vojně. Doma byli jenom starší nebo nemocní. Maminka přišla z ložnice a dostala pažbou přes rameno, až měla celý pyžamo zakrvácený. Poslední, co slyšela od tatínka, bylo: ‚Juli, ty krvácíš?‘ Tatínek musel bos až na křižovatku. Tam byli shromážděni muži z horního konce. Malá Schormova dcera mi pak říkala, že oni už řádili i u nich v bytě. Tatínka hrozně ztloukli a tu malou holku nutili, aby setřela krev po tatínkovi. Jejího tatínka pak zastřelili zároveň, když zastřelili i mýho otce. Oni jim poručili, aby běželi na hřiště, a jak se otočili, tak za nima tak stříleli, až všichni zůstali ležet. Tak dlouho do nich stříleli, až se už nikdo nehnul.“

„Byl už transport, jenomže řekli: ‚Stará Pošepná může zůstat doma, špatně chodí.‘ Maminka musela s nima. Jela až do Liberce a pořád jen přemýšlela, co bude se mnou. Už u hospody, kde se shromáždili, se ptala: ‚A co bude s Ingou?‘ Oni říkali: ‚O Ingu se nestarejte.‘ A tak maminka jela až do Liberce a tam už to nevydržela: ‚Stará maminka je doma, já o ničem nevím.‘ Utekla. V nestřeženým okamžiku si vzala svůj kufřík a částečně pěšky, částečně nějakým povozem se dostala z Liberce během dvou dnů domů. Vzala si kolo, jela za mnou a řekla: ‚Kdyžtak půjdeme spolu do transportu.‘ Jely jsme pak přes vesnice domů a ve Vrchlabí už na nás čekala babička: ‚Ty se už vůbec nevracej domů, poněvadž tě hledaj a chtějí tě zavřít, protože jsi utekla z transportu.‘ Maminka už dál nejela, ale počkala ve Vrchlabí, až jsem jí dovezla něco na sebe. Když dědeček ještě pekařil, tak se u nás učil jeden pekař z Vrchlabí. Ten nabízel mamince, aby přes ty nejhorší dny s ním jela ke známému, co má malý statek, a tam by mohla vařit a pomáhat v domácnosti. Bylo to Podůlší u Jičína. Maminka s ním jela, byl z toho celý rok. Doma jsme řekly, že nevíme, kde je maminka. Já jsem, pokud to šlo, v sobotu ráno, brzy, aby mě nikdo neviděl, jela na kole za ní. Po roce, když už se ty velký vody uklidnily a když už žádný odsuny nebyly, jsem věděla, že v Jilemnici na okrese je celkem rozumný předseda Zeman, který když může, tak pomůže. Ten mně pak dal potvrzení, že maminka může v Jilemnici pomáhat v domácnosti. Takže legálně mohla být (zase zpátky).“