Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeburg Prochásková (* 1925  †︎ 2020)

• narozena 7. 3. 1925 v Zálesní Lhotě

• 1931–1937 škola v Zálesní Lhotě (Huttendorf), rok ji učí tatínek

• 1937–1944 gymnázium ve Vrchlabí (Hohenelbe)

• 1944–1945 pracovní služba (Reicharbeitsdienst)

• 12. 5. 1945 tatínek brutálně zavražděn

• červen 1945 maminka utekla z transportu a rok se skrývala

• 1946 maminka získala legální potvrzení, vyňata z odsunu

• v letech 1945–1948 pracovala jako instrumentářka u zubaře v Jilemnici

• v letech 1948–1950 pracovala jako tkadlena v továrně v Martinicích

• 1952 narození syna Jiřího

• 1951–1957 vyučovala hře na klavír v hudební škole ve Vrchlabí

• 1954 státnice na konzervatoři v Praze

• v letech 1957–2014 vyučovala hře na klavír v hudebních školách v regionu

• roku 1990 nechává vybudovat tatínkovi hrob na hřbitově v Zálesní Lhotě

• v červnu 2014 končí svoji profesní dráhu

• zemřela 24. října 2020

Dnes a dříve

Jedete autobusem z Prahy do Zálesní Lhoty. Vystoupíte na křižovatce a jdete dolů z kopce rychlejší chůzí asi dvacet minut. Cestou si všimnete pěkně opravených a udržovaných domů po obou stranách silnice. Majitelé sekají trávu, poklízejí před zápražím, plejí na záhoncích a natírají plot. Dojdete ke kostelu z červených cihel vysoko na kopci nad vesnicí. Novogotika a hřbitov s hroby z 19. a 20. století. Procházíte se trávou po cestičkách, čtete si jména těch, kteří tu kdysi žili. Mnoho z nich, většina, jsou jména německá.

Ano, Zálesní Lhota u Vrchlabí je v Sudetech. Byla to odjakživa vesnice německá, domy podél silnice postavili Němci, tady sekali trávu, poklízeli před zápražím, pleli na záhoncích a natírali plot. Až do května 1945. 

Naproti kostelu, přímo u silnice, stojí bílý dům. Vypadá jinak než ty, které jsem míjela cestou, jako by vystoupil z předválečného filmu. Všechno je na něm autentické a vy najednou vidíte před sebou Huttendorf, místo, kde se narodila, žila a stále žije paní Inge Prochásková.

Dnes má Zálesní Lhota 379 obyvatel. V roce 1925, kdy se tu pamětnice narodila, zde žilo 1200 až 1400 lidí. Z velké většiny to byli Němci, mezi nimi i pět českých rodin. Zálesní Lhota byla vklíněna mezi tři české vesnice. Před válkou se lidé běžně mezi sebou stýkali, smíšená manželství nebyla výjimkou a mnozí, včetně Inge Procháskové a její maminky, mluvili oběma jazyky. Její rodina měla příbuzné v Praze, vzájemně se navštěvovali – v létě jezdila pamětnice s rodiči do Prahy a na Vánoce pražští příbuzní přijížděli do Podkrkonoší. Inge Prochásková měla českou kamarádku Vlastu. Animozita nebo nenávist neexistovaly. „Já myslím, že Češi a Němci by si celkem rozuměli, nebýt toho, že byli uměle rozeštvávaný.“

Velká většina německých obyvatel musela jít v červnu 1945 do odsunu. V Zálesní Lhotě jich smělo zůstat méně než 100 – jak se stalo, že Inge Procháskové se odsun vyhnul? Ona sama nenachází vysvětlení… 

Kořeny

Paní Ingeburg Prochásková, rozená Schwanda, se narodila 7. 3. 1925 v Zálesní Lhotě do německé rodiny. Narodila se za pomoci porodní báby v domě, kde dodnes bydlí a který přestavěl její dědeček, Josef Pošepný (1872–1929), z malé chaloupky před 1. světovou válkou. Dědeček byl pekař. Měl německou maminku a českého tatínka a po neúspěšné operaci ledvin v pražské nemocnici zemřel. Inge Procháskové byly čtyři roky. V domě bylo pekařství a později obchod se smíšeným zbožím, ve kterém prodávala babička pamětnice, Anna Pošepná, rozená Schormová (1888–1950). Jejich dcera, maminka pamětnice, Julie Pošepná (1904–1988), tedy pocházela ze smíšené česko-německé rodiny, jak bylo v Sudetech na vesnicích celkem běžné. Předkové Inge Procháskové mají své kořeny v Podkrkonoší po generace. Tatínek, Gustav Schwanda, pocházel z německé rodiny v blízkém Dolním Lánově (Nieder Langenau) a v Zálesní Lhotě byl učitelem na základní škole. “Rodiče mýho tatínka bydleli v Lánově. Dědeček byl kovářem, měli tam dům v Dolním Lánově, a babička se starala o domácnost. Měli i holuby a jednu krávu a zahradu a nějaký to políčko, takže si žili skromně, ale docela šťastně.“

Školy

Inge Prochásková neměla sourozence, žila v domě s rodiči a babičkou a prožila krásné dětství. Do školy chodila pět let ve Lhotě a zůstala tam i v šesté třídě. Chodila do třídy k tatínkovi, který chtěl zjistit, jestli je dobře připravená na studium na gymnáziu v deset kilometrů vzdáleném Vrchlabí. Tatínek musel být skvělý učitel, nejen vyučoval, ale i vychovával, učil děti milovat přírodu a pamětnice je dodnes ráda, že svého otce poznala i v roli učitele. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek začala Inge Prochásková studovat na německém gymnáziu ve Vrchlabí. Zpočátku dojížděla do školy na kole, stejně jako děti až ze Špindlerova Mlýna. Autobusy začaly jezdit až za Hitlera. Na gymnáziu měli výborné profesory i úroveň výuky. Tři roky je učil katecheta Korda češtinu (byla povinná ze zákona) a náboženství, později měli krátce francouzštinu, a jak profesoři museli narukovat, přešli na angličtinu. V některých třídách byly i české, i židovské děti. Ovšem k maturitě došla pouze děvčata, kluci byli už v tu dobu na vojně. Po maturitě v roce 1944 Inge Prochásková povinně nastoupila do roční pracovní služby, což byla podmínka pro další studium. Půl roku pracovala v Grüssau, v poutním místě za hranicemi ve Slezsku, u sedláků na poli a v domácnosti, a jak se blížila fronta a byly slyšet detonace, přestěhovali děvčata ke Karlovým Varům. Pracovaly manuálně, spaly na slámě a na pole šly hodinu pěšky. „Tam jsme musely bydlet v dřevěných barácích. V zimě tam byla docela hodně zima. Ráno jsme měly v mísách, kde byla voda na mytí, led. Ale aspoň nás to otužilo.“

Květen 1945, konec války

Inge Prochásková si přála studovat farmacii, proto jí tatínek vyjednal praxi v lékárně ve Starém Městě u Trutnova. Mezitím byla do Lhoty povolána posádka z Vrchlabí, aby hledala partyzány. Při této akci byl jeden partyzán zastřelen. To, co následovalo už v osvobozeném Československu, je příklad divokého odsunu, kdy lůza „vzala spravedlnost do svých rukou“. Tatínek, ač byl varován z mnoha stran, odmítl opustit svoji ženu, dceru a tchyni a zůstal doma, aby je chránil. 12. května v noci do domu vtrhla skupina českých mužů se začerněnými obličeji. Řvali, rozmlátili nábytek, ztloukli maminku a vyvlekli tatínka ven. Musel bos s nimi na křižovatku a tam ho spolu s čtyřmi dalšími muži zastřelili. “...Večer ještě seděla maminka s tatínkem na zahradě a celý jejich život jim šel před očima a vzpomínali, jak to všechno bylo a jak se teď bude žít dál.“ Hluboké trauma této noci si Inge Prochásková ponese v sobě celý život.

Následovalo všeobecné rabování, Češi z okolních vesnic ukradli v domě vše, co se dalo, včetně klavíru, což pamětnici silně zasáhlo. Rozbili veškerý porcelán a sklo, odvezli si tatínkův stůl, vždyť to bylo po Němcích. Rabování ustalo, až když už nebylo co odvézt. Inge Prochásková vypráví, jak se zacházelo s lhoteckými Němci. Uvádím jeden z mnoha podobných příběhů: Starosta Schorm včas utekl do Slezska. „Jeho manželka, to byla skutečně taková upracovaná, hodná, stará paní, a její neteř, která u ní spala, aby nebyla sama, ty přišly hrozným způsobem o život. Několik dní nato, co se to stalo u nás, hledali starostu. Nebyl doma, tak ti muži – Češi – jeho manželku a neteř hrozným způsobem prostříleli, znásilnili, obě pak ležely přes postele a měly samý průstřely v těle. Takže tatínek se pro nás obětoval.“

Vědělo se, že ti s černě namazanými obličeji byli z Kalné, vesnice poblíž. Vrazi nebyli nikdy zjištěni ani potrestáni.

Odsun

Odsun probíhal v červnu 1945. Z rodiny byla povolána pouze maminka. Babička byla stará a nemohla chodit a Inge Prochásková byla na praxi v lékárně. Maminka musela s ostatními do Liberce, ale rozhodla se z transportu utéct. Dva dny se dostávala zpátky, s kufříkem, pěšky a povozem, ale vrátit se domů bylo nebezpečné, proto se rok skrývala ve vesnici u Jičína. Pracovala na poli a pomáhala v domácnosti a pamětnice za ní tajně v sobotu brzy ráno jezdila na kole. Tak přečkaly tu nejhorší dobu. Inge Prochásková pracovala za jídlo na polích. Po roce se jí podařilo pro maminku sehnat doklady o legalizaci pobytu a mohla se vrátit. Tatínkova rodina z Lánova byla odsunuta do bývalé NDR. V 54. roce je Inge Prochásková s maminkou mohly poprvé navštívit a vidět, jak nuzně tam žijí. Ostatní rodina byla odsunuta do NSR, nesmělo se jezdit tam ani sem.   

Babička byla proskribovaná jako Němka i jako majitelka obchodu – obchod znárodnili, zavřeli, penzi nedostala ani ona, ani maminka a rodina přežívala s velkými potížemi. Později reflektovala maminka i Inge Prochásková odsun jinak: tím, že zůstaly, ocitly se mimo německou komunitu. Všichni známí a příbuzní byli pryč. „Že jsem tady mohla zůstat, to bylo štěstí kvůli babičce, jinak jsem toho strašně litovala, protože jsem viděla, jak na Západě se všichni moji příbuzní z tý úplný nuly vypracovali. Za docela málo let si postavili domy, měli povolání a začalo to jít zkrátka nahoru. Kdežto tady jsme pořád šlapali na jednom místě. Nijak jsem neviděla žádnej pokrok.“

Klavír

Po válce Inge Prochásková prošla mnoha zaměstnáními. Práce se nikdy nebála a rodina peníze potřebovala - byla instrumentářkou u zubaře, tkadlenou v továrně (zvládla obsluhovat i čtyři stavy), krátce také cizojazyčnou korespondentkou. Osobně prošla velmi těžkým obdobím, když Gerhard Kopper, její snoubenec, po odsunu v Německu nečekaně zemřel. Také pozdější hluboký vztah k Petru Vejnarovi skončil tragicky jeho smrtí. Inge Prochásková přestala mít zájem o cokoli, i o vystěhování do Německa, ale „život musel jít dál“. Na studia farmacie už nebylo pomyšlení. Rozhodla se provdat za příbuzného svého snoubence, narodil se jí syn Jiří, ale manželství se brzy rozpadlo. Radost a cestu z bezvýchodné situace přinesla hudba. 1. 9. 1951 dostala místo nekvalifikované učitelky klavíru v nově otevřené hudební škole ve Vrchlabí. Začala dálkově studovat na pražské konzervatoři, úspěšně složila zkoušky a od té doby do června 2014 byl klavír její profesí. Působila v Hostinném, Studenci a Jilemnici a vychovala skvělé klavíristy. Dodnes působí Inge Prochásková jako silná osobnost s názorem a rozhledem. Těžký život ji nezlomil, má stále v sobě ohromnou vitalitu a setkání s ní je obohacením.

Menšina a většina

Předkové Inge Procháskové byli pekaři, kováři, drobní obchodníci, učitelé. Nezúčastnili se velkých dějin. Jak se to stalo? Kdy nastal ten zlom? Jak je možné, že obyčejní lidé, kteří žili obyčejné životy, nadšeně vítali Hitlera na přeplněných náměstích s rukama vztyčenýma? „4. třída v Zálesní Lhotě měla až šedesát dětí v jedné třídě. Jak byly tam namačkaný a jak namáhavý bylo to vyučování, to si dneska někdo těžko dovede představit. Přitom zároveň ve stejnou dobu pro hrstku českých dětí, ani ne deset, byla postavena veliká škola, s velkými třídami, nahoře velkej byt pro učitele a ještě navíc kabinet. A příslušenství.“ Všichni profesoři vrchlabského gymnázia byli členy NSDAP, stejně tak Gustav Schwanda. Jako učitel, pokud si chtěl udržet svoje místo, musel, říká pamětnice. Paralela s pozdějším vývojem v Československu a členstvím v KSČ je tu víc než zřejmá.

Po válce v Zálesní Lhotě zůstala necelá stovka původních obyvatel. „Obyvatelé, co po válce přišli do Zálesní Lhoty, s těmi jsme se moc neznaly a ani po tom moc netoužily, protože to byli lidi, který jenom koukali, co by získali a kde by se dobře usadili.“

Hřbitov

Z bílého domku  je to na hřbitov kousek: přejdete silnici a jdete loukou prudce do kopce. Po roce 1989 tu nechala Inge Prochásková postavit náhrobní kámen na místě, kde byli v onu osudnou noc pohřbeni s jejím tatínkem ve společném hrobě i čtyři další zastřelení Němci. Na hřbitově je vzrostlá tráva, jen cestička k tomuto hrobu vzadu u zdi je posečená. Někdo z místních dbá na to, aby se k němu Inge Procháskové šlo snáz.