Mgr. Zdeňka Prahlová

* 1949

  • „Vzpomínám na srpen 1988, kdy můj synek, kterému tehdy bylo čtrnáct, tak jsem na něm viděla, že něco tají, že má něco na srdci. Tak jsem na něj udeřila a z něj vylezlo, že je domluven s Andrejem od sousedů, že půjdou na demonstraci na Václavák jednadvacátého. A já jsem říkala: ‚Tak to ani náhodou. Já vás tam samotný nepustím. Já půjdu s váma.‘ Takže jsme byli poprvé v osmdesátém osmém spolu. A ráda na to vzpomínám, protože se tam pak ještě nabalili nějací další kluci, asi čtyři byli, takové čtrnáctky. Uzavřeli tam náměstí. To ještě bylo takové mírumilovné. Snad tam ještě nebyla vodní děla. Já jsem měla takovou taktiku a ta se mi vyplatila na demonstracích, že jsem šla za dámu: sukni, kabelku… Tak jsem říkala těm policajtům: ‚Já jsem vzala kluky do města na procházku.‘ Tak říkali, ať si to příště rozmyslíme a ať koukáme vypadnout. Tím to začalo a pak jsme teda chodili s Radimem pravidelně.“

  • „My jsme potom jeli na zájezd s fakultou, s výtvarkou, do Petrohradu, teda do Leningradu a do Moskvy. To bylo v sedmdesátém třetím. Říkala jsem si, že pojedu. I budoucí manžel mohl jet taky. Studoval estetiku a dějiny umění, takže jsme tam jeli. Já jsem ale neměla pas. Oni mi sebrali samozřejmě pas, tak jsem si šla zažádat o pas, ale lstivě do Dejvic, ne do Bartolomějské. A tam, než jim to došlo, tak mi ho stačili vydat. A teď jsme čekali v Ruzyni u vchodu na odbavení. Už jsme odevzdali pasy, a teď najednou ti policajti volali. Ještě jsem byla Smrkovská v sedmdesátém třetím. Všichni jsme si říkali: ‚A jéje, nejedeš.‘ A já jsem si ten pas zapomněla podepsat, takže mně tam chyběl podpis. Takže jsem jela, to byla taková humorná scénka. A přijeli jsme a sebrali mi ho.“

  • „Nikdo neví, jak by to dopadlo, kdyby nepodepsali. To je jedna věc. Druhá věc: třeba speciálně ten táta. Za to ručím, že jemu nešlo o něj jako o osobu. On cítil šílenou zodpovědnost, že to způsobili oni a že to nemůžou vzdát. To ho vedlo potom ještě celý podzim, kdy mohl prásknout dveřmi, a teď by se říkalo, že jediný on… Jemu fakt nešlo o ty funkce. Těžko soudit.“

  • „Já jsem samozřejmě chtěla vyrazit do ulic. Máma mi to kategoricky zakázala, což jsem chápala, protože byla sama. Pak jsme se teda dověděli, že je odvezli [otce Josefa Smrkovského a ostatní politiky]. Věděli jsme to, co věděli všichni. A představte si: tehdy k nám přišli sousedi, které jsme neznali. Bydleli o blok na Ořechovce. Fakt jsme je neznali, ani jsme se pak už nestýkali vůbec. Cizí lidi pro nás. Já jsem se pak dočetla, že ta rodina měla něco společného i s Masarykem v minulosti. Přišli a říkali: ‚Pojďte k nám, vy tady nejste v bezpečí.‘ Takže jsme si vzali jenom věci. Asi to bylo až dvaadvacátého, protože mezitím k nám přišli pánové a říkali, že jsou od Šalgoviče. Máma říkala: ‚Dej si řetěz, nikomu neotevírej.‘ Takže jsem jenom pootevřela. Tři muži, a že nás odvezou, aby se nám něco nestalo, a že je posílá Šalgovič. Řekla jsem, že nikam nepojedeme a nazdar. A potom právě přišli ti Pekárkovi s touhle nabídkou, takže jsme byly takové dva tři dny u těch Pekárků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.01.2023

    (audio)
    délka: 01:52:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.01.2023

    (audio)
    délka: 01:04:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo neví, jak by to dopadlo, kdyby nepodepsali

Zdeňka Smrkovská, provdaná Prahlová (1957)
Zdeňka Smrkovská, provdaná Prahlová (1957)
zdroj: archiv Kateřiny Novotné

Zdeňka Prahlová se narodila 30. dubna 1949 v Praze. Jejím otcem byl politik a funkcionář KSČ Josef Smrkovský, matkou Katrin (původně Božena) Smrkovská. Katrin Smrkovskou v roce 1941 zatklo gestapo a posléze byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Otec se skrýval v ilegalitě. Od roku 1945 se Josef aktivně angažoval v řadách KSČ. V letech 1945–1951 byl členem ÚV KSČ. Zdeňka přišla na svět jako druhorozená dva roky po své sestře Kateřině. V březnu 1951 byl otec zatčen a v roce 1954 ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Koncem roku 1955 došlo k jeho předčasnému propuštění. Katrin s dcerami se po manželově zatčení nuceně vystěhovala do Doks na Českolipsku. V roce 1963 byl Smrkovský rehabilitován a s celou rodinou se vrátil do Prahy. V roce 1968 Zdeňka maturovala na Střední odborné škole výtvarné na Hollarově náměstí v Praze. 21. srpen 1968 i následující dny spojené s otcovým odvlečením do Moskvy prožívala v Praze. V roce 1973 absolvovala na FF UK v Praze obor český jazyk a výtvarná výchova. Po různých peripetiích spojených s obtížným sháněním zaměstnání zakotvila v roce 1978 v Městské knihovně v Praze (MKP). Od osmdesátých let působila v oddělení akvizice a posléze se stala vedoucí tohoto útvaru. Na konci osmdesátých let se aktivně účastnila protirežimních demonstrací. Podepsala petici za propuštění Václava Havla z vězení. V MKP pracovala až do roku 2019. V sedmdesátých letech se provdala za historika umění Romana Prahla. Manželům Prahlovým se v roce 1974 narodil syn Radim a v roce 1976 dcera Barbora.