Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeňka Prahlová (* 1949)

• narodila se 30. dubna 1949 v Praze

• otec politik a funkcionář KSČ Josef Smrkovský

• v roce 1951 byl Smrkovský zatčen a roku 1954 odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu na 15 let, propuštěn v roce 1955

• do svých čtrnácti let žila s rodiči a se starší sestrou Kateřinou v Doksech na Českolipsku

• v prosinci 1963 se rodina Smrkovských vrátila do Prahy

• otec patřil k hlavním představitelům pražského jara, na začátku normalizace byl odstaven ze všech funkcí a vyloučen z KSČ

• po maturitě na Střední odborné škole výtvarné v Praze (1968) studovala český jazyk a výtvarnou výchovu na FF UK v Praze

• v letech 1978–2019 pracovala v Městské knihovně v Praze

• koncem osmdesátých let se aktivně účastnila protirežimních demonstrací

• z manželství s historikem umění a vysokoškolským pedagogem Romanem Prahlem má syna Radima a dceru Barboru

Psal se 20. srpen 1968. Většina československé společnosti prožívala od počátku roku po mnoha letech útlaku euforické období. Poslední týdny však bylo ve vzduchu stále více cítit napětí a obavy z reakce Sovětského svazu. Onoho srpnového dne v Praze od odpoledních hodin zasedalo předsednictvo ÚV KSČ. V půl desáté večer v bytě rodiny Smrkovských ve Slunné ulici v Praze zazvonil telefon. Doma se právě nacházela Smrkovského žena Katrin s devatenáctiletou dcerou Zdeňkou. Josef Smrkovský Katrin a Zdeňku neurčitě informoval, že se něco děje. Později zavolal ještě několikrát. Definitivní sdělení bylo zdrcující. Československé hranice právě překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy. Následoval týden, na který Zdeňka nikdy nezapomene. Týden spojený se vzpomínkami, které dodnes nepřebolely.

Rodiče se potkali v komunistické mládeži

Zdeňčin otec Josef Smrkovský pocházel z obce Velenka ležící v okrese Nymburk a z velmi chudých poměrů. V patnácti letech odešel do Prahy a na Královských Vinohradech se vyučil pekařem. Od počátku třicátých let byl aktivní v komunistické mládeži. V srpnu 1931 se stal členem Ústředního výboru Komunistického svazu mládeže (Komsomol) a v roce 1933 vstoupil do KSČ. Maminka Božena (přezdívaná Katrin) byla nejstarší ze tří dětí uměleckého truhláře Františka Hály a jeho ženy Antonie. Katrin vystudovala obchodní akademii, ačkoliv její schopnosti i nadání by ji za příznivějších okolností předurčovaly k vysokoškolskému studiu. „Kdyby byla z jiných poměrů, tak by zřejmě to vzdělání měla vyšší,“ doplňuje Zdeňka.

V době nacistické okupace se otec schovával v různých rodinách, např. v Brně či v pražské Ruzyni. Katrin v roce 1941 zatklo gestapo a později byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Podle Zdeňčiných vzpomínek se dlouho k této životní etapě nevracela: „Když byla při síle, tak o koncentráku nemluvila, ale ke stáru vzpomínala. Seděla v kuchyni, já jsem vařila. Měla jsem dvě malé děti a máma začala povídat. Musím říct, že strašně lituju, že jsme neměli magnetofon. Člověka to ani v tu chvíli nenapadne. Vždycky si ale vybírala dobré věci. Nestěžovala si, nelíčila žádné hrůzy. Vzpomínala na legraci. Třeba jak tam s holkama zpívaly.“ Z maminčiných spoluvězeňkyň v Ravensbrücku si Zdeňka vybavuje Rivu Friedovou (později Kriegelová), Miladu Novou (matka televizní hlasatelky Kamily Moučkové), Hanu Houskovou a především lékařku Zdenku Nedvědovou, která Katrin v Ravensbrücku zachránila život: „Máma byla ohromně drobounká. Na rozdíl od táty, který byl vysoký, byla malinká. Práci, kterou tam musely dělat, by fyzicky nezvládla. Paní Nedvědová si ji vzala do vězeňské nemocnice, které šéfovala, a zachránila jí život.“ Přes Terezín se do Ravensbrücku dostala i Katrinina mladší sestra. Některé matčiny spoluvězeňkyně později Zdeňka osobně poznala.

Při popisu matčiných vzpomínek na druhou světovou válku Zdeňka neskrývá hluboký obdiv ke své babičce: „Když si představím, že děda byl na frontě za první světové války a ona měla dvě malé děti, navíc ta bída! A pak druhá světová válka. Obě dcery v koncentráku a ona o nich nevěděla.“ Nejmladší babiččin syn Zdeněk již později na rozdíl od svých starších sester mohl pokračovat ve vysokoškolském studiu.

Otec ve vězení, rodina v Doksech

Koncem března roku 1951 Smrkovského zatkla StB. Zdeňce tehdy nebyly ani dva roky. Zcela přirozeně si proto z tohoto období nic nepamatuje. Při líčení těchto událostí vychází zprostředkovaně z matčiných vzpomínek. V tehdejším bytě na Molochově vedly výtahy přímo do bytů. Příslušníci StB doslova přijeli v ranních hodinách. Smrkovským zabavovali všechny věci, které jim přišly pod ruku. Katrin před neodbytnými vetřelci alespoň uhájila panenku starší dcery Káti.

Po manželově zatčení se Katrin se svou starší dcerou Kateřinou přestěhovala do Doks, kde s manželem již před časem zakoupili jednopatrovou vilu. Malá Zdeňka, už když šla do školky, bývala přes zimu v Praze v domácnosti matčiny sestry, tety Spáčilové, kde bydleli i prarodiče Hálovi. S babičkou se Zdeňka tehdy velmi sblížila. Nejvíce však vzpomíná na veselého strýce Spáčila.

Na dětství v Doksech Zdeňka Prahlová vzpomíná ráda. V létě s maminkou a sestrou zajížděly do Kryštofova údolí. Z paměti Zdeňce nevymizel výlet do Kytlic, kam zamířily na návštěvu k rodině Čivrných. V Doksech rodina žila ve vile s rozsáhlou zahradou: „Za námi už byla jenom pole a úžasný výhled na Bezděz. Topilo se uhlím, pro které jsem chodila do sklepa. Bydleli jsme v prvním patře a měli jsme nájemníky.“  

Do Doks za Katrin s dcerami příliš mnoho přátel a známých nejezdilo. V této souvislosti Zdeňka připomíná především otcova synovce Evžena či architekta Ladislava Machoně. Nádherná okolní krajina sváděla k nesčetným dětským dobrodružstvím. Naproti domu Smrkovských se nacházely skály a kopeček, kde se dalo v zimě sáňkovat. Na nedaleké jezero chodila Zdeňka s kamarády bruslit. V létě děti lezly po stromech a vyrážely do blízkého lesíka. 

Sbližování s otcem

Ačkoliv Katrin o důvodech manželovy nepřítomnosti nemluvila, Zdeňka věděla, že je táta zavřený a že je nevinný. Díky Zdence Nedvědové se Katrin spojila s Marií Zápotockou, se kterou se znala z koncentráku a která prý posléze velmi pomohla. Na den otcova návratu Zdeňka Prahlová nikdy nezapomene: „Táta přijel a zpětně mi je ho líto, protože tam chudák měl dvě velké holky. Musel se vytvořit úplně nový vztah.“ Dodává, že otec, který se po krátké době stal předsedou JZD v Pavlovicích, kvůli pracovní zaneprázdněnosti doma příliš mnoho času netrávil. Ve volných chvílích však v domácnosti ochotně přiložil ruce k dílu. „Velmi se snažil pomáhat. Jako pekař uměl dobře péct vánočky, myl nádobí. Když mohl, tak pomohl,“ vysvětluje Zdeňka.

V JZD si otec podle Zdeňky u spolupracovníků vybudoval velký respekt. Navíc se rád nechal poučit. Vždy sázel na odborníky a nepřeceňoval své vzdělání. Jako předseda JZD Pavlovice nechal vysadit ovocné sady (později nazvané Smrkovského sady). Spolupracoval i s odborníkem ze šlechtitelského ústavu, který Smrkovskému radil s pěstováním jablek. V Doksech odsunutého politika navštívil i spisovatel a publicista Miroslav Ivanov, když pátral po původním rukopisu Máchova Máje. Ivanov Smrkovského ve stejné záležitosti vyhledal i později v Praze.

Na léta strávená ve vězení Smrkovský nevzpomínal. Jestliže maminka při zmínce o Ravensbrücku Zdeňce vyprávěla alespoň o veselejších zážitcích, otec se ke své vězeňské kapitole nevracel vůbec. Kusé informace si Zdeňka skládá pouze díky zprostředkovanému svědectví matky. Katrin Zdeňce líčila, že Josefovi ve vězení vyrazili všechny zuby a že za mřížemi poznal zajímavé lidi, např. z řad duchovních.  

Nezapomenutelný třídní učitel

V polovině padesátých let Zdeňka nastoupila do školy. V roce 1958 v Doksech slavnostně otevřeli novou školní budovu. Na Základní devítileté škole K. H. Máchy Zdeňka poznala učitele, který ji svým přístupem ovlivnil na celý život, později se dokonce spřátelili: „Byl to můj třídní. Ušatý kluk, který byl vlastně o deset let starší než já. Jmenoval se Míla Zvěřina. Když si to zpětně posuzuju, tak docela obdivuju naše, že nás s ním pouštěli, protože se do všeho hrnul. Byl to výborný muzikant. Vedl pěvecký a turistický kroužek. Byl pln energie a pořád něco organizoval. Jezdili jsme do Prahy do divadla. Najal autobus, jelo se do Prahy do zoologické, večer do divadla, v noci zpátky. Dělal lyžařské podniky a cyklistické výlety. Víte, jaká byla kola v padesátých a šedesátých letech. Bylo mu pětadvacet a vzal si třicet dětí s takovými koly. Jeli jsme se stany na zádech do Kamenického Šenova a takových destinací po hlavních silnicích, i když provoz tehdy nebyl tak hrozný. Míla byl číslo.“  

Z dokských kantorů si Zdeňka vybavuje ještě osvíceného ředitele Josefa Hrdinu. Urostlý ředitel dělal svou postavou čest svému jménu. Jednou však musel nečekaně suplovat, a tak do třídy vešel s houslemi. „Byla to taková starosvětská klasika. Zpívali jsme jako ve filmu Obecná škola,“ dodává s úsměvem Zdeňka Prahlová. V roce 1963 se otec dočkal rehabilitace a rodina se stěhovala do Prahy.

Výtvarná škola na náměstí Václava Hollara 

V Praze se rodina usadila v bytě ve Slunné ulici, ačkoliv původně otci nabídli k užívání vládní vilu: „Jak byl táta normální, tak říkal, že ho to ani nenapadne, že se znovu změní poměry a budeme zase na ulici. Lepší bydlení odmítl.“ Smrkovským tedy připadlo první patro starší vily ve Střešovicích, která však trpěla řadou provozních neduhů. Problematickým se ukázalo především špatné topení. Kvůli zmíněnému nedostatku celá rodina často trpěla zimou.

Po vychození devítileté základní školy zkusila Zdeňka štěstí na Střední výtvarné škole na Hollarově náměstí. Zpočátku si ale trochu připadala jako patnáctiletý outsider neznalý světa. Řada spolužáků žila bohémským životem. Kouřili a pořádali mejdany. Z tehdejších kantorů se Zdeňce nejvíce do paměti a srdce vryla češtinářka Eva Ledecká. Na škole se také seznámila se svým pozdějším mužem Romanem Prahlem. Vzdor převládajícím pozitivním dojmům ze středoškolských let si vybavuje i jednu nepříjemnou záležitost: „Někdo mi tam dvakrát zničil rozdělanou práci. Zřejmě to nebyla zlomyslnost jako vůči Zdeně, ale jako vůči Smrkovské.“

Optimistický táta a skeptická máma

Otce charakterizuje jako skromného, pracovitého a slušného člověka, který velmi dal na názor své ženy. „Táta byl naivní v lecčems, protože posuzoval lidi podle sebe. S mámou se o všem radil, akorát nemluvil do výchovy. Nepoužíval vulgarismy. Doma ani na veřejnosti. U nás doma sprosté slovo vůbec nepadlo,“ podotýká Zdeňka Prahlová v reakci na televizní film Musíme se dohodnout z cyklu České století, ve kterém postava Josefa Smrkovského užívá výrazů, jež by její otec nikdy nevyslovil. Maminku Katrin popisuje jako skeptickou a velkorysou ženu. Později, když opět s Katrin žila ve společné domácnosti, mamince pravidelně nakupovala: „Vždycky něco štědře přihodila, ale běda, když jsem neměla účtenku! Úžasně ji bavila matematika, ale i historie.“

Neuskutečněná prezidentská kandidatura a Dva tisíce slov

V prosinci roku 1967 uvnitř KSČ sílila kritika vůči práci Antonína Novotného. Zdeňka Prahlová si z této doby vybavuje pocit napětí, který však měl pro tentokrát příznivé zakončení. V následujícím roce se o Josefu Smrkovském uvažovalo jako o možném kandidátovi na funkci prezidenta republiky. K radosti své ženy však Smrkovský od tohoto záměru upustil. Podle Zdeňčina názoru si rodiče možné nebezpečí vojenského zásahu ze strany SSSR uvědomovali. Maminka jednoznačně a téměř po celou dobu, otec asi od května, ale v letních měsících již zcela určitě se této eventuality obával. Ke konfliktu mezi Smrkovským a jeho mladší dcerou došlo po zveřejnění manifestu Dva tisíce slov. „Táta říkal, že se to nemělo stát, že to bude pro Rusy záminka. V tom jsme se neshodli,“ přibližuje Zdeňka obsah tehdejší debaty.

Část léta 1968 trávila na puťáku na Slovensku. Při bratislavských jednáních poslouchala ve stanu malé tranzistorové rádio, aby zjistila, jak se politická situace vyvíjí. Pět států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem reagovalo na politické dění v Československu se stále větší nelibostí. Po chvíli za ní přišli kamarádi s radostnou zprávou: „Vypadá to dobře. Dobře to dopadlo.“ Úterý dvacátého srpna již trávila v Praze. Odpoledne se plavila na kajaku po Vltavě. Byl krásný letní den. Jen při pohledu na nebe spatřila mraky.

Chtěla jsem vyrazit do ulic

Těsně před únosem do Moskvy stačil ještě Josef Smrkovský svou rodinu telefonicky informovat o právě probíhající vojenské invazi. Starší Kateřina právě pobývala ve Francii, takže Zdeňka s Katrin zůstaly na Ořechovce samy. Z nedaleké Ruzyně slyšely po celou noc hluk přilétávajících letadel. S projevem nečekané a neokázalé solidarity se setkaly od svých sousedů Pekárkových, se kterými se do té doby osobně neznaly. Pekárkovi svým sousedkám nabídli útočiště u sebe doma, aby tak předešly možnému nebezpečí ze strany okupantů. Narychlo proto opustily byt a vděčně přijaly podanou ruku. Ještě předtím se u Smrkovských ohlásila trojice neznámých mužů s nabídkou úkrytu. Zdůraznili, že je posílá Viliam Šalgovič, náměstek ministra vnitra ČSSR a prosovětsky orientovaný funkcionář, který se podílel na plánování invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Zdeňka, která se v té chvíli nacházela doma sama, přirozeně jakoukoliv komunikaci s nezvanými hosty odmítla.

U Pekárkových strávily s maminkou dva až tři dny. Domů však Zdeňka pravidelně docházela zalévat květiny. „Byla tam rozsáhlá sklepení a sklep měl východ na zahradu. Od hlavního vchodu byl docela schovaný, takže jsem se domů dostávala tímhle východem, protože dům byl určitě hlídaný,“ dodává Zdeňka Prahlová. V obchodě s potravinami nakupovala jen věci základní potřeby. Panice spojené s potřebou hromadění zásob s maminkou nepropadly. Při této příležitosti se jí naskytl zvláštní pohled. Po vstupu do prodejny ji sousedi spontánně pouštěli ve frontě před sebe. O další dojemný moment se postaral kamarád Jiří Pavlata, který absolvoval pěšky cestu z Holešovic na Ořechovku, aby se Zdeňky zeptal, zda něco nepotřebuje.

Tátovo zešedivění  

Po týdnu se Zdeňka s otcem shledala. Českoslovenští politikové se vrátili z Moskvy, kde až na Františka Kriegela podepsali tzv. moskevský protokol. Na otci se nucený pobyt v Sovětském svazu citelně podepsal: „Uvědomila jsem si, že táta po tom týdnu přijel šedivý. Nebylo to tak vidět, protože měl ježka, ale zešedivění světlých vlasů jsem si všimla.“

O posledních dnech přirozeně příliš vyprávět nechtěl: „Trochu o tom mluvil. Myslím si, že nepropadal panice. Měl své zkušenosti. Velcí kamarádi byli s Františkem Kriegelem. Pan Kriegel nebyl připuštěn k jednání. Věděli, že tam je taky, ale nesměli se stýkat. Když odlétali, tak si táta všiml, že pan Kriegel tam není. Ptal se Svobody, kde je, že bez něj přece nemůžou odletět. Takhle ho vyreklamoval. Nikdo neví, jak by to dopadlo, kdyby nepodepsali. Speciálně u táty ručím za to, že mu nešlo o něj. Cítil šílenou zodpovědnost, že to způsobili oni. Řekla bych, že je ještě brzy na nějaké objektivní zhodnocení. Ještě není čas. Táta tomu věnoval celý život a věřil tomu. Hodně jsme na toto téma mluvili, když už byl nemocný. Chodila jsem za ním do nemocnice Na Bojišti. Říkal, že jedině lituje, že tomuhle věnoval celý život. A taky, že je nevyhnutelné, aby tu bylo více politických stran.“

Zanedlouho Josefa Smrkovského odstavili ze všech funkcí a vyloučili z KSČ. Stáhl se do ústraní. Bohužel se brzy ohlásila zhoubná nemoc. Kromě přátelsky nakloněných novinářů Smrkovského navštěvoval věrný přítel František Kriegel, s nímž se Zdeňka jednou náhodně potkala ve vlaku: „František a Riva Kriegelovi byli zvláštní dvojice. Neměli děti, tak byli na sebe hodně vázáni. Mám na ně hezkou vzpomínku. Jeli jsme s mým budoucím mužem z výletu a ve vlaku proti nám seděl František Kriegel s manželkou. Byl strašně milý. Zajímal se, co studujeme. To jsme byli čerstvě na vysoké. Byl velmi otevřený, na rozdíl od paní Kriegelové, která byla rezervovaná.“ Blízký přátelský vztah navázal Josef Smrkovský také s televizní hlasatelkou Kamilou Moučkovou, již normalizační režim po vyhazovu z Československé televize odsoudil až do roku 1989 k nucenému profesnímu mlčení. O Kamile Moučkové hovoří Zdeňka Prahlová jen pozitivně: „Kamilu jsme měli rádi. Byla to otevřená duše a vůči nikomu a ničemu si nebrala žádné servítky.“

Přijetí na vysokou školu a hokejové vítězství

V roce 1968 Zdeňka úspěšně složila přijímací zkoušky na FF UK v Praze. Za studijní obor si zvolila češtinu a výtvarnou výchovu. V době konání přijímacích zkoušek patřil otec k nejznámějším a nejoblíbenějším politikům, proto se obávala, jako častokrát ostatně i její sestra, nezasloužené protekce. Vnitřně se stále potýkala s obavou, aby ji nikdo nepodezíral, že chce využít svého jména k jakýmkoliv výhodám a úspěchům, o něž by se nepřičinila vlastními schopnostmi. Paradoxně zněla proto slova jednoho z vyučujících: „Víš, ty jsi měla nejvíc bodů, ale nám bylo blbý tě dát na první místo, aby neřekli, že máš protekci.“ Tak se umístila na místě druhém.

Na filozofické fakultě intenzivně prožívala rozjitřenou atmosféru podzimních měsíců. S budoucím manželem Romanem se samozřejmě v listopadu 1968 zúčastnili okupační stávky. Roman Prahl dodnes Zdeňce připomíná noční hlídku na schodišti, když se náhle před nimi objevil Václav Havel. „Měl béžový kabát s kožíškem. Řekli jsme mu, že musí dát příspěvek na stávkující. Vytáhl stovku,“ dodává Zdeňka Prahlová s humorem.

Silný otřes zažila při zprávě o sebeupálení Jana Palacha. Zúčastnila se i Palachova pohřbu. Vybavuje si, že její otec měl hlavně strach, aby v této formě protestu nepokračovali další mladí lidé. Úsměvnější vzpomínku má spojenou s vítězstvím československých hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa v ledním hokeji v březnu 1969. S Romanem tehdy přemluvili Katrin, aby se s nimi vypravila slavit na Václavské náměstí. Otec napínavý zápas sledoval v sídle ČTK s Kamilou Moučkovou.

Závěr otcova života a ztracená urna

Navzdory postupující chorobě doufal Josef Smrkovský, že v zahraničí nastane nějaký zlom, který pozitivně ovlivní politické poměry v Československu. Státní bezpečnost jej však nespustila z očí. Příslušník StB dokonce hlídkoval před vstupem do bytu: „Táta byl dobrák, tak jsme mu tam dali židli, aby nemusel v mezipatře stát, a ještě jsme mu tam nosili kafe. Táta to bral tak, že chudák kluk to má nařízené. Naproti domu bylo zaparkované auto s nějakým zařízením.“ Každodenní realitou se stalo vědomí, že se v bytě nachází odposlouchávací zařízení.

Josef Smrkovský zemřel 15. ledna 1974. Druhý den se Zdeňce narodil syn Radim. Laskavý ošetřující lékař umírajícímu dědečkovi sdělil, že má vnuka. „Byla jsem mu vděčná, protože jsem tátovi říkala, že to bude kluk, že to vím, i když jsem to nevěděla,“ popisuje Zdeňka Prahlová smutný závěr otcova života. Účast na pohřbu Zdeňce lékařka nedoporučila. Z okna porodnice v motolské nemocnici měla výhled na komín motolského krematoria. Katrin po manželově smrti odcestovala na Šumavu k přátelům Zelenkovým. Na klidu mladé mamince nepřidal telefonát, v němž se mužský hlas snažil zjistit, kde je Boženka: „Řekla jsem, že nevím, kde je. Ten člověk se mi zdál podezřelý. Jeho křestní jméno jsem nikdy předtím neslyšela. O mámě mluvil jako o Božence, což nikdo z jejích přátel nepoužíval.“

Vrcholu nechutností dosáhl vládnoucí režim zcizením urny s ostatky Josefa Smrkovského. Rodině policie oznámila, že urnu objevili na záchodcích ve vlaku při pokusu o její propašování do Rakouska. Uložení v rodinné hrobce v Praze tehdejší mocipáni zakázali.

Záleželo na lidech

V roce 1973 pamětnice zdárně dokončila vysokou školu. Po celou dobu studia se snažila, aby nezavdala záminku k vyloučení. Docent Zdeněk Sýkora po absolutoriu Zdeňce dokázal, že její obavy nebyly bezdůvodné: „Řekl mi: ‚Víš, Zdeňka, oni za námi chodili, že tě máme vyhodit. My jsme ale říkali, proč bychom tě vyhazovali, když nemáš žádné studijní problémy, ani kázeňské.‘ Ono fakt záleželo na lidech.“ Po mateřské dovolené následovala logická kalvárie se sháněním zaměstnání. K vysněné kantořině Zdeňku nepustili, nakonec nastoupila do Městské knihovny v Praze s pokynem, že nesmí být v kontaktu se čtenáři. Přijali ji do pobočky na Letné, kde paradoxně pracovala v provozu. Asi za rok přešla do ústřední knihovny, kde panovala úžasná atmosféra. Dodnes nedá dopustit na velmi slušnou paní ředitelku Bimkovou. Potíže se nevyhnuly ani Romanovi. Díky Jiřímu Kotalíkovi zakotvil v Národní galerii. V roce 1976 k synovi Radimovi přibyla dcera Barbora. 

Potíže s pasem

Ještě v době studií na UK se Zdeňce naskytla příležitost zúčastnit se zájezdu do SSSR, který uspořádala katedra výtvarné výchovy. Mladší dceři Josefa Smrkovského však normalizační režim odebral cestovní pas. Zdeňka se ovšem nevzdala a o nový pas si lstivě nepožádala v Bartolomějské ulici, ale v Dejvicích. Než se úředníci vzpamatovali, navštívila se svými spolužáky Leningrad i Moskvu. Ihned po příjezdu do Prahy však o pas přišla znovu. Mimořádnou náhodou lze nazvat povolení k cestě na Západ v roce 1983. S Romanem pobývala ve Velké Británii, odkud si domů odvážela v Československu zakázanou literaturu. V západním Německu se však Zdeňky zmocnil strach, že u ní na hranicích při kontrole indexové knihy objeví a nebude jí umožněn návrat domů k dětem. Zanechala je proto v úschovné skřínce na nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem. 

Maminčino stáří

S přibývajícími lety se u Katrin prohlubovaly její uzavřenost a skeptická povaha. Vzpomínky na Ravensbrück ji do konce života tížily: „Do smrti trpěla nočními můrami. Ze spaní nekřičela, ale řvala. Byla jsem pak už tak nastražená, že jsem se vzbudila a běžela přes další místnost, abych ji probudila. Zdálo se jí o koncentráku, ale co, neřekla.“

Na obchodní akademii se Katrin v mládí naučila obstojně anglicky a německy. Oba jazyky mnoho let nepoužívala, ale přesto po smrti svého muže suverénně komunikovala s redaktory BBC, kteří ji vyhledali. Obdobně si počínala na dovolené ve Warnemünde, kde si po dlouhé době osvěžila svoji němčinu. Cestě na německé území se však zpočátku velmi bránila: „Měla jsem malé děti a rekreaci od knihovny. Manžel jet nemohl, tak jsem mámu přemluvila. Odmítala jezdit do Německa kvůli zážitkům z Ravensbrücku. Nakonec jela a šprechtila tam naprosto suverénně.“ Katrin Smrkovská se dožila pádu komunistického režimu a zemřela v roce 1995 ve věku osmdesáti dvou let.

Na demonstracích za dámu 

Koncem osmdesátých let Zdeňka Prahlová nevynechala takřka žádnou protirežimní demonstraci. Mnohé z nich absolvovala s dospívajícím synem Radimem. Před případným napadením a zadržením bezpečnostními orgány měla vymyšlenou pozoruhodnou taktiku. Oblékla se a vystupovala jako pravá dáma: v elegantní sukni, s kabelkou a v botách na podpatcích. Dlužno dodat, že zmíněný postup se osvědčil. V roce 1989 na svém pracovišti podepsala petici za propuštění Václava Havla z vězení. Pravidelně se také účastnila bytových seminářů, jež pořádala její šéfová paní Závadová. Zdeňka se tak osobně seznámila s Petrem Pithartem či Milošem Pojarem. Městské knihovně v Praze zůstala věrná až do roku 2019.

Být užitečný ostatním lidem  

Ze zamyšlení nad událostmi roku 1968 Zdeňce Prahlové vyplývá jednoduchá myšlenka: „Věci jsou složitější než vypadají.“ Své životní motto formuluje velmi stručně: „Člověk by se neměl stydět sám před sebou a měl by být užitečný ostatním lidem.“