Jaroslav Pouzar

„Hned druhý den mi pan profesor volal, říkal: ,Pane Pouzare, měl byste co nejdřív nastoupit na léčení. Není to na hodiny a na minuty, ale bylo by lepší, kdybyste přišel dřív.‘ Řekl jsem: ,V úterý tam jsem.‘ V úterý jsem tam přijel, nasadili mi chemoterapii, vytrhali mi zuby, kde zjistili, že mám váčky. Dohodli jsme se, že nebudu na práškách, ale půjdu na transplantaci kostní dřeně. To je taková těžká a velmi riziková léčba, ale když se povede, ten člověk má šanci, že tu bude dlouho. Kdežto na těch práškách sice taky nějakou dobu, rok, deset let, ale nikdo vám to neřekne… Já jsem bojovník, do všeho jsem šel po hlavě. Tak jsem řekl, že jdu na transplantaci. Vytrhali mi zuby, nesměl jsem mít žádnou infekci. Podstoupil jsem první chemoterapii, poslali mě domů, potom hledali dárce. Byl jsem doma na práškách. Za dva měsíce mi volali, že dárce mají. To šlo rychle. Byl to nějaký Němec z Hamburku. A abych nastoupil. Tak přes Vánoce a Nový rok jsem byl zavřený v takové místnosti, která má 2 x 3 metry. Je tam postel, televize a nic víc. Přes okno vám napíchají hadičky, tam vám dávají vepřovou, svíčkovou přímo do žíly, protože nemůžete jíst, to ani nejde. Předtím jsem měl týden prášky na chemoterapii, asi 140 prášků denně, tím si zničíte sliznici, žaludek, všechno, ale ta zabije vlastní výrobu krve. Přestanete vyrábět krev a jste vlastně mrtvej. Stačí, když se říznete, vykrvácíte, stačí váček v zubu, a na infekci umřete. Je to taková místnost – říkají tomu ostrov života.“

„Od roku asi 1972, když jsem byl v nároďáku, a tady jsem byl jeden z nejlepších hráčů Motoru – my jsme byli zaměstnaní, ale do práce jsme nechodili. Byli jsme zaměstnaní ve fabrikách. Každý byl někde jinde, já byl v Motoru, kde jsem bral v té době asi 2000 korun. To byly na tu dobu dost slušné peníze. I když v Dukle Jihlava ti kluci, co podepsali vojnu, brali 6000 měsíčně. To byly obrovské peníze, v té Dukle. Ale nám to na život stačilo, 2000 byl dobrý plat, v klidu jsem rodinu uživil. Ještě jsme k tomu vyhráli občas nějaké peníze. Když jsme byli druzí na Izvestiích nebo jsme vyhráli mistrovství světa, dostali jsme 40 nebo 50 tisíc a přednostenku na žigulíka, abychom nemuseli stát frontu. Takže jsme si docela dobře žili. Ale nebylo to na to, že bychom zabezpečili celou rodinu na celý život, jako to mohou dnes dokázat někteří hráči, kteří odcházejí do NHL.“