„Prostě vždy to bylo postaveno na tom, jestli můj muž ví, s kým se stýkám. A že nikam nepojedu. Já jsem vždycky řekla: ‚No tak klidně, nepojedu, nebudu předvádět.‘ Jednou dokonce řekli, že mně někoho hodí pod auto. To jsem se naštvala, protože já jsem byla vychovávána mým tátou mluvit pravdu a říkat, co si myslím. Tak mě rodiče vychovali. Já jsem jim za to vděčná. A jsem ty estébáky vlastně utloukla argumenty.“
„Tak jsem se z toho vyvlíkla, myslela jsem si. Ale oni při každé příležitosti byli jako ten ďáblík. Pořád, jestli bych nepohlídala své kolegyně, když jsem poprvé jela ven. Já říkala: ‚Proč je mám hlídat?‘ Já je odzbrojovala, ale nebyl to kalkul. Já se pořád ptala proč. Než jsem to všechno tedy pochopila. S námi jich jezdilo víc než nás manekýn. Já mám nějaký instinkt na lidi, i když se někdy taky spletu. U letadla holky vždy říkaly: ‚Hele, kteří to jsou?‘ A já jsem je poznala. Oni byli takoví nějací, prostě jako kdyby měli cejch.“
„Státní bezpečnost mě kontaktovala v momentě, kdy jsem přišla do Prahy. Nevím, proč si mě vytipovali. Já jsem tenkrát byla tak hloupá, že jsem si myslela, že se ze mě stane Mata Hari. Chtěli mě poslat do NDR do nějaké školy, než jsem pochopila. Pak říkali, že mě seznámí s někým, bylo to v konspiračním bytě, to si pamatuju. Docela jsem si toho považovala. Tak jsem byla blbá, zmýlená. Než jsem pochopila, že tam by spadalo všechno, můj osobní život. Já jsem byla v Praze šťastná. Nevěděla jsem, jestli se mi rozjede kariéra. Já jela dělat zkoušky na tu tankistku, tak jsem byla hráblá válkou. Ale pochopila jsem velmi rychle, že to není šálek mé kávy, že bych nemohla hrát na někoho něco a dostávat z něj něco. Nevím, asi mě ochránila celá flotila andělů strážných.“
Marta Pospíchalová, za svobodna Kaňovská, se narodila 12. prosince 1938 ve Velehradě. Její otec Antonín Kaňovský byl za druhé světové války zapojen do protifašistického odboje. V dětství byla svědkem tragických událostí spojených s osvobozováním Velehradu. Od roku 1948 žila s rodiči v Javorníku, kde byl její otec starostou. Poté se rodina přestěhovala do Olomouce. V 50. letech chtěla vstoupit do armády. Pod vlivem komunistických myšlenek byla přesvědčená, že jako vojačka pomůže budovat novou a lepší vlast. Cestou vlakem na vojenskou školu však shodou náhod nevystoupila na správné stanici a dojela omylem do Prahy, což byl rozhodující moment jejího života. V Praze si jí den poté všimli filmaři a dostala příležitost dělat komparz. Následně začala pracovat jako manekýna. Brzy se stala jednou z nejznámějších modelek v socialistickém Československu a procestovala mnoho zemí světa. Dostávala také divadelní a filmové role. Přátelila se s řadou významných osobností a byla partnerkou herce Miloše Kopeckého. Kvůli svým kontaktům byla několikrát kontaktována Státní bezpečností, která z ní chtěla udělat spolupracovnici. Profesi manekýny se věnovala padesát let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
