Ing. Bohumil Pořízek

„Přijel jsem domů. Mě vzali v září, říjnu. To bylo zrovna krásný počasí. Já jsem měl obyčejný letní oblek. Teď mě pustili v prosinci. Čtyřiadvacátýho mě pustili a já jsem se až pětadvacátého dostal do toho Blanska. A já jsem šel do Rudic. Do Rudic zrovna šli i jiní, tak jsem šel s nima. A když jsem přišel domů, tak mě máma nepoznala. Tak jsem jí ukázal dopisy, který mi posílala. Říkala, že na Boží narození to byl pro ni nejlepší dárek.“

„Já vím, že když letadla lítaly, tam byla železná roura na dvoře, tak vždycky jsem do té roury vlezl, když tam létaly letadla nebo kulky. Protože v té železné rouře se člověku nemohlo nic stát.“

„Byl jsem na samotce, tam se nesmělo přes poledne ležet. Byla tam taková skládací postel. To tam byly takový držadla a ta postel byla přes den schovaná a na noc se položila. A já jsem si vždycky přes poledne lehl. Měl jsem tak vycvičený sluch, že jak někdo přišel po chodbě, tak jsem seskočil a tu postel zvedl, že jsem tam nespal. A nějak jsem to přehlédl a najednou vidím, že se hýbe špehýrka ve dveřích a že se dívá. Ale už bylo pozdě. Tak to chodbař nahlásil německým dozorcům. A ten za mnou přišel. Povídá: ,Tys ležel na posteli!‘ Povídám: ,Ne.‘ A on: ,Bim bim!‘ Pár facek jsem dostal, držel jsem hubu.“