„To bylo dobrý. Já jsem byl na samotce v noci a přes den jsem byl s dalšími vězni. To byl takovej velikej sál a tam jsme pracovali. To, co udělali staří, musel jsem udělat aji já. A můžu říct, že Češi, co tam byli, tak to bylo vynikající. My jsme si s každou prací věděli rady. Dělali jsme tak zvané relátka. To bylo do telefonních přístrojů. To se vyvazovalo. To bylo nejhorší. Já jsem seděl za ponkem, před sebou jsem měl mléčné sklo čtyřicet krát čtyřicet, za tím svítila stovka žárovka a do toho skla jste se musel pořád dívat a rovnat tyhlety…“
„Já vím, že když letadla lítaly, tam byla železná roura na dvoře, tak vždycky jsem do té roury vlezl, když tam létaly letadla nebo kulky. Protože v té železné rouře se člověku nemohlo nic stát.“
„Byl jsem na samotce, tam se nesmělo přes poledne ležet. Byla tam taková skládací postel. To tam byly takový držadla a ta postel byla přes den schovaná a na noc se položila. A já jsem si vždycky přes poledne lehl. Měl jsem tak vycvičený sluch, že jak někdo přišel po chodbě, tak jsem seskočil a tu postel zvedl, že jsem tam nespal. A nějak jsem to přehlédl a najednou vidím, že se hýbe špehýrka ve dveřích a že se dívá. Ale už bylo pozdě. Tak to chodbař nahlásil německým dozorcům. A ten za mnou přišel. Povídá: ,Tys ležel na posteli!‘ Povídám: ,Ne.‘ A on: ,Bim bim!‘ Pár facek jsem dostal, držel jsem hubu.“
„Přijel jsem domů. Mě vzali v září, říjnu. To bylo zrovna krásný počasí. Já jsem měl obyčejný letní oblek. Teď mě pustili v prosinci. Čtyřiadvacátýho mě pustili a já jsem se až pětadvacátého dostal do toho Blanska. A já jsem šel do Rudic. Do Rudic zrovna šli i jiní, tak jsem šel s nima. A když jsem přišel domů, tak mě máma nepoznala. Tak jsem jí ukázal dopisy, který mi posílala. Říkala, že na Boží narození to byl pro ni nejlepší dárek.“
Ing. Bohumil Pořízek se narodil v roce 1927 v Odrůvkách, okres Vyškov. Jeho rodná obec byla po vzniku protektorátu určena k vystěhování. Na jejich pozemcích vznikla německá střelnice. Ještě než došlo k odchodu obyvatel, byl Bohumil Pořízek zatčen pro podezření ze zapálení lesa. I když požár způsobil nicotné škody a pamětník ho nezpůsobil, byl v pouhých čtrnácti letech zatčen. V lednu 1943 byl odsouzen na dva a půl roku vězení. Trest si odseděl ve věznici v Budyšíně v blízkosti Drážďan. Podmíněně propuštěn byl přesně na Vánoce roku 1944. Byl tak podvyživený, že ho při návratu domů ani vlastní matka nepoznala. Po válce vystudoval střední školu a potom vysokou školu v oboru lesnictví. Až do důchodu pracoval pro lesy. V současnosti žije v Oskavě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
