Štefan Popjuk

„Byl židovské národnosti a řekl nám, co se tam stalo. U nás se tomu říká polní četnictvo – ti mohli vojáka zastřelit, když se něčeho dopustil. Jedině oni. Jeli v autě, bylo jich tam šest a jeden vypadl. To byl volyňský Čech, aspirant. Vypadl do potoka a tam se zabil. Byly tam kameny. Podezřívali jsme je – bylo jich šest, tak jak to, že jeden jediný vypadl?! V tom místě, kde byl potok?! Nakonec to prošlo. Neudělalo se s tím nic.“

„Nechali jsme kanóny, vybrali jsme závěry, zaházeli a šli jsme pryč. Potkali jsme jednoho chlapa (měli jsme na sobě uniformy s hodnostmi a čísly) a ten nám říká: ‚Hoši, dejte čísla, hodnosti, všechno dolů. Protože shánějí šestatřicátý pluk a ty, kdo u něj sloužili.‘ Tak jsme vletěli do skladu, převlékli se. Zahodili pláště a čepice, kde byly hodnosti a čísla, a šli jsme pěšky pryč. Vzal jsem pistoli, co byla ve skladě. Ještě jeden spolubojovník si vzal taky. Teď mi říká: ‚Ty jsi blázen!‘ I jednu krabičku nábojů jsem si vzal. Teďka jak to schovat?! Pořád jsme přemýšleli. Za první republiky měly pláště podšívku, tak jsem řekl: ‚Zašijeme tady pod tu podšívku pistoli. A náboje do druhé.‘“

„Přešli jsme přes hranice a druhý den měla vstoupit pěchota. V Polsku byly domy ze dřeva a Němci vybrali dům, probourali a dali do něj tank nebo kanón. Nebylo vidět, odkud pálí. Proto jsme tam ztratili tolik tanků. Já jsem byl na přímé palbě. Viděl jsem výstřel z okna – záblesk. Ale jen z lehké zbraně, ne z děla. Řekl jsem veliteli baterie: ‚Já tam několikrát vpálím.‘ Měli jsme málo nábojů: šestatřicet ran byla železná dávka, na ty se nesmělo sáhnout. Ale já už poslal vojáky pro zásoby. Velitel nechtěl, ale potom povolil. Vrazil jsem je tam a trefil se do kanónu, co byl v tom domě. Němci z domu vyskakovali a šli do rohu do zahrady. Tam měli kanón. Z pozorovatelny volali, že která baterie pálí, ať pálí dál. Taky jsme tam pálili a postoupili jsme hrozně daleko.“

„Jak jsme se připravovali, velitel dělostřelectva Sachar procházel po jednotkách. Přišel taky ke mně. Říká: ‚Šetřit živé materiály! Já vám nic nedám, protože nemám. Nikdo z jednotky nesmí bez vědomí velitele čety nic brát,‘ to dal rozkazem. ‚Buďte připraveni, kdybych potřeboval pro přímou palbu, budu brát četu, ne baterii.‘ V přímé palbě se předpokládalo, že padne nejvíc vojáků. Byli jsme připraveni. Moje baterie byla přejmenována ze čtvrté na první. Bylo nás třeba na přímou palbu. Přišel rozkaz: Popjuk s jednotkou na přímou palbu! Vybírat jsem si nemohl, tak jsem šel. Vyšlo to dobře, byl to úspěch a ztráta žádná.“