Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Popjuk (* 1915)

• narozen 25. června 1915 na Podkarpatské Rusi

• vyučen tesařem, sloužil v československé armádě až do maďarské okupace

• v roce 1939 neúspěšný pokus o útěk do SSSR, nucen zůstat v okupované vlasti

• vstoupil do maďarské armády, v roce 1943 však úspěšně utekl do SSSR

• velitelem československé dělostřelecké čety

• boje u Kyjeva, Jasla či Dukly

• po válce odchod do civilu, poté služba u SNB

• v roce 1963 opět v armádě, kde působil až do penze

Rodina

Nadporučík v. v. Štefan Popjuk se narodil 25. června 1915 na Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče zde měli hospodářství, kde žili společně se svými deseti dětmi.

Pan Popjuk se vyučil tesařem a před začátkem druhé světové války sloužil v armádě první Československé republiky. „Sloužil jsem v armádě až do rozpadu první republiky. Náš šestatřicátý pluk nejvíc bojoval proti Maďarům.“

Maďarská okupace

Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi byla jednotka Štefana Popjuka rozpuštěna. „Nechali jsme kanóny, vybrali jsme závěry, zaházeli a šli jsme pryč. Potkali jsme jednoho chlapa (měli jsme na sobě uniformy s hodnostmi a čísly) a ten nám říká: ‚Hoši, dejte čísla, hodnosti, všechno dolů. Protože shánějí šestatřicátý pluk a ty, kdo u něj sloužili.‘ Tak jsme vletěli do skladu, převlékli se. Zahodili pláště a čepice, kde byly hodnosti a čísla, a šli jsme pěšky pryč. Vzal jsem pistoli, co byla ve skladě. Ještě jeden spolubojovník si vzal taky. Teď mi říká: ‚Ty jsi blázen!‘ I jednu krabičku nábojů jsem si vzal. Teďka jak to schovat?! Pořád jsme přemýšleli. Za první republiky měly pláště podšívku, tak jsem řekl: ‚Zašijeme to tady pod tu podšívku. A náboje do druhé.‘“ Takto dokázal přes maďarské kontroly projít i s pistolí až domů.

Opět doma

Po svém příchodu do rodné obce pracoval pan Popjuk v různých pozicích – v lese, ve stavebnictví apod.

„Chodili jsme vždycky v sobotu na zábavu. Tam jsme se domluvili, že půjdeme pryč,“ vzpomíná.

Na podzim roku 1939 se tedy společně s třicítkou dalších uprchlíků pokusil přejít hranice do Sovětského svazu. „Chtěli jsme odejít, protože naše země byla okupovaná Maďary…“ Po přechodu hranic byli však všichni zadrženi a deportováni zpět.

Poté pan Popjuk v okupované vlasti pracoval při různých příležitostech. Jako nejvýhodnější zaměstnání se nakonec ukázalo řezání dřeva pro místní pekárny. Jeden z jeho kamarádů totiž potvrdil, že je pan Popjuk vyučeným pekařem. „Tím pádem jsem se dostal k armádě. Kdybych byl tesařem, tak by to nevyšlo.“ Tři měsíce tedy sloužil jako dělostřelec v maďarské armádě.

Úspěšný útěk do SSSR

V roce 1943 se mu však podařilo na druhý pokus uprchnout do SSSR. Zde se přihlásil k československé vojenské jednotce a byl zařazen do dělostřelecké čety, jejímž se stal velitelem.

Bojová nasazení

Jednotka Štefana Popjuka zaznamenala již od počátku výrazné bojové úspěchy. „Jak jsme se připravovali, velitel dělostřelectva Sachar procházel po jednotkách. Přišel taky ke mně a říká: ‚Šetřit živé materiály! Já vám nic nedám, protože nemám. Nikdo z jednotky nesmí bez vědomí velitele čety nic brát,‘ to dal rozkazem. ‚Buďte připraveni, kdybych potřeboval pro přímou palbu, budu brát četu, ne baterii.‘ V přímé palbě se předpokládalo, že padne nejvíc vojáků. Byli jsme připraveni. Moje baterie byla přejmenována ze čtvrté na první. Bylo nás třeba na přímou palbu. Přišel rozkaz: Popjuk s jednotkou na přímou palbu! Vybírat jsem si nemohl, tak jsem šel. Vyšlo to dobře, byl to úspěch a ztráta žádná.“

Po dalším rovněž úspěšném nasazení si sedm vojáků z čety pana Popjuka, včetně jeho samotného, vysloužilo vyznamenání. „Velitel dělostřelectva Sachar přišel a poděkoval jednotce.“ Od té doby jednotku nasazoval na přímou palbu vždy.

Nepříjemnosti se Sověty

„Jednou v noci slyším, že nastartovalo auto. Říkám dělovodovi, že se tam jdu podívat, proč auto startují, když jsem startování zakázal a není rozkázán žádný přesun. Jdu tam, dívám se, ohněm netopili, protože neměli stromy čím řezat. Tak je potahovali autem. Šel jsem k řidiči a říkám: ‚Vypněte to.‘ Vypnul. Říkám: ‚Proč jste nastartoval?‘ On povídal: ‚Chtěli, abych je odvezl na pozorovatelnu.‘ Ptám se: ‚To vaši velitelé? Povídám, zítra si to vyřídíme!‘“  Nakonec si pan Popjuk tvrdě vymohl, že jejich auta nejsou od toho, aby je vojáci z jiných oddílů libovolně užívali. Poté se dozvěděl, že stejní vojáci ukradli auto jinému veliteli.

Rovněž další ze vzpomínek nelíčí chování sovětských vojáků v příznivém světle: „Když jsme někde stáli, třeba týden, byl postavený tábor a kolem něj chodila hlídka. V táboře měl vždy jeden velitel čety službu a měl dva vojáky – mimo hlídky. Když zazněl výstřel, velitele vzbudili. Třeba já, když jsem měl službu: vzbudili mě, řekli, kterým směrem byl výstřel. Jdeme tam, přijdu k tomu místu a tam stojí civilista s koněm. Vezl seno. Nenechal hlídku zkontrolovat, co tam je. Přišel jsem tam a ptám se, proč nechce. Začal se vymlouvat. Tak jsem řekl, podíváme se na to. To už byli vojáci vycvičení. Prohledali jsme to a ze sena vypadl ruský důstojník, samopal, pistole. Měl dost nábojů. Vzal jsem ho, vojáci vzali ty pistole a samopal. Vedl jsem ho k náčelníkovi štábu. Tenkrát jsme neměli ještě stany, to jsme kopali. Náčelník štábu měl taky jen bunkr a u sebe spojku. Přijdu k němu a hlásím mu, co se stalo. Říká: ‚Vyveďte ho ven za tábor a pusťte ho.‘ On to slyšel. Říkám si, kdepak, já ho nepustím. Má samopal, pistoli, zvedne to, pokropí nás a budeme tvrdí. Tak jsem si v duchu říkal, že ho nepustím.“ Nakonec ho tedy předal sovětským jednotkám. „Jeden ho chytl za jedno rameno, druhý za druhé, strhli mu nárameníky. A hned do místnosti.“

Všechny prohřešky Sovětů však vysvětleny ani potrestány nebyly. Pan Popjuk si vzpomíná na vyprávění jednoho z židovských spolubojovníků: „Byl židovské národnosti a řekl nám, co se tam stalo. U nás se tomu říká polní četnictvo – ti mohli vojáka zastřelit, když se něčeho dopustil. Jedině oni. Jeli v autě, bylo jich tam šest a jeden vypadl. To byl volyňský Čech, aspirant. Vypadl do potoka a tam se zabil. Byly tam kameny. Podezřívali jsme je – bylo jich šest, tak jak to, že jeden jediný vypadl?! V tom místě, kde byl potok? Nakonec to prošlo. Neudělalo se s tím nic.“

V boji

„Nejhorší bylo Krosno. Tam padlo hodně pěchoty. Na Dukle zase tankistů,“ bilancuje pamětník.

„Byl jsem nejlepší velitel čety. Tolikrát na přímé palbě a beze ztráty.“ To se ovšem změnilo během bojů o Duklu. „Půl Dukly už bylo osvobozeno a na půlce se ještě válčilo. Velitel baterie nařídil dát jedno dělo. To bylo špatně. Otevřený terén a řidič táhl kanón za autem. Musel utéct od toho auta, a my taky, do příkopu. Bylo to dobré auto. Jak hořelo, chtěl do něj skočit. Chytil jsem ho za nohu a říkám, co dělá.“ Ovšem jeden z vojáků se panu Popjukovi ztratil. „Pravděpodobně byl unavený, spal v autě a tam uhořel.“

Poslání dělostřelce

„Přešli jsme přes hranice a druhý den měla vstoupit pěchota. V Polsku byly domy ze dřeva a Němci vybrali dům, probourali a dali do něj tank nebo kanón. Nebylo vidět, odkud pálí. Proto jsme tam ztratili tolik tanků. Já jsem byl na přímé palbě. Viděl jsem výstřel z okna – záblesk. Ale jen z lehké zbraně, ne z děla. Řekl jsem veliteli baterie: ‚Já tam několikrát vpálím.‘ Měli jsme málo nábojů – šestatřicet ran byla železná dávka, na ty se nesmělo sáhnout. Ale já už poslal vojáky pro zásoby. Velitel nechtěl, ale potom povolil. Vrazil jsem je tam a trefil se do kanónu, co byl v tom domě. Němci z domu vyskakovali a šli do rohu do zahrady. Tam měli kanón. Z pozorovatelny volali, že která baterie pálí, ať pálí dál. Taky jsme tam pálili a postoupili jsme hrozně daleko.“

V osvobozené Praze

V květnu 1945 se pan Popjuk dostal do osvobozené Prahy. Se svou četou byl nejprve umístěn v Říčanech u Prahy. Po několika dnech jim byl umožněn přesun do samotného hlavního města. Po setkání s hlavním velitelem se však s jednotkou musel obrátit a přemístit opět do Říčan.

Po uklidnění raně poválečné situace ho chtěl velitel baterie poslat do důstojnické školy. Pan Popjuk však chtěl za každou cenu do civilu – „odpočinout si.“

Získal byt v Litvínově a byl zaměstnán ve zdejším Chemopetrolu. Poté začal sloužit u Sboru národní bezpečnosti v Horním Litvínově. „Oblékli mě, vyzbrojili, všechno možné mi tam dali.“ Nakonec byl převelen do Českého Jiřetína.

V roce 1963 se vrátil do armády. Byl umístěn v Litoměřicích, kde sloužil až do svého odchodu do penze u spojovacího útvaru.

Osudy rodiny

Otec Štefana Popjuka přežil Buchenwald a vrátil se domů. Bratr Dimitrij rovněž bojoval ve druhé světové válce. Po válce však zůstal v armádě. Jeho kariérnímu postupu měl podle pamětníkova přesvědčení zabránit budoucí ministr národní obrany Lomský, který jej odmítl povýšit. Během války totiž ve funkci náčelníka štábu nestihl během ústupu zničit dokumentaci týkající se celé brigády, avšak velení její zničení nahlásil. Mezitím ji však Štefan Popjuk na velení poslal a Lomský se tak dostal do poměrně nepříjemné situace.

Na základě podkladů Rudolfa Kučery zpracoval v roce 2009 Jan Čížek.