„Já vím, co vám vyprávím, že maminka šla ráno na práci a mně brali, já nevím, co mně brali, možná krev. Já jsem si vždycky sama pro sebe povídala: ‚Proč Němci brali děti, na co jim ty děti byly?‘ Pak mi maminka povídala: ‚Tebe ráno vezmou a večer tě hodí na vozík.‘ Ale co dělali, to nevím. Možná nám brali krev, možná s námi dělali nějaké experimenty, protože maminka povídala: ‚Pak jsi celá hořela. Měla jsi horečky.‘“
„Já jsem neznala ani ukrajinštinu a ani ruštinu. Já jsem těm jazykům nerozuměla. Ale jak jsem se bavila s Elou, tak ona mě učila ruštinu. Abychom se mohly bavit, tak ona na mě mluvila, já jsem jí rozuměla, a tak jsem se učila ruštinu. Ona šla do první třídy tady v Dubně, mě vzala hezky za ruku a odvedla do školy. S ní jsem se učila do šesté třídy a ona pak odjela. Učila jsem se v ruské škole, tak jsem se i tam učila ruštinu. Ukrajinštinu jsem se učila, až když jsem byla na univerzitě ve Lvově.“
„Prvního června jsme se vzali, devatenáctého srpna jsme jeli do Československa a dvacátého prvního srpna přišla moje sestřenice, otevřela dveře, to bylo ráno, a povídá: ‚Tak je válka a vy jste nás napadli.‘ – ‚Co povídáš? Ty myslíš, co mluvíš, anebo nemyslíš, co mluvíš?‘ – ‚Ano, je válka, vy jste nás napadli.‘ Já jsem jí nechtěla věřit, že bychom mohli někoho napadnout. My jsme vždycky povídali mír, mír, mír.“
Antonina Ponomarenko se narodila 5. ledna 1940 ve městě Dubno na západní Ukrajině do české rodiny. Spadá pod enklávu volyňských Čechů. V roce 1943 byla společně s maminkou odvezena do koncentračních táborů v Polsku a v Německu, než se v roce 1945 dočkala osvobození Rudou armádou. V roce 1947 reemigrovali volyňští Češi, ale rodina Ponomarenkových nemohla odjet kvůli tatínkově zapsané ukrajinské národnosti. Pamětnice pracovala od roku 1956 jako sekretářka ve škole. V letech 1961 až 1967 pak vystudovala Právnickou fakultu Lvovské národní univerzity Ivana Franka a poté pracovala jako advokátka a soudkyně v Mlynově a Dubně. Od roku 1991 je předsedkyní Dubenského krajanského sdružení Stromovka. V době natáčení (2013) žila ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
