JUDr. Antonina Ponomarenko

„Já jsem neznala ani ukrajinštinu a ani ruštinu. Já jsem těm jazykům nerozuměla. Ale jak jsem se bavila s Elou, tak ona mě učila ruštinu. Abychom se mohly bavit, tak ona na mě mluvila, já jsem jí rozuměla, a tak jsem se učila ruštinu. Ona šla do první třídy tady v Dubně, mě vzala hezky za ruku a odvedla do školy. S ní jsem se učila do šesté třídy a ona pak odjela. Učila jsem se v ruské škole, tak jsem se i tam učila ruštinu. Ukrajinštinu jsem se učila, až když jsem byla na univerzitě ve Lvově.“

„Prvního června jsme se vzali, devatenáctého srpna jsme jeli do Československa a dvacátého prvního srpna přišla moje sestřenice, otevřela dveře, to bylo ráno, a povídá: ‚Tak je válka a vy jste nás napadli.‘ – ‚Co povídáš? Ty myslíš, co mluvíš, anebo nemyslíš, co mluvíš?‘ – ‚Ano, je válka, vy jste nás napadli.‘ Já jsem jí nechtěla věřit, že bychom mohli někoho napadnout. My jsme vždycky povídali mír, mír, mír.“