Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Antonina Ponomarenko (* 1940)

• narodila se 5. ledna 1940 ve městě Dubno na západní Ukrajině

• je českého původu a spadá pod enklávu volyňských Čechů

• v roce 1943 byla s maminkou odvezena do koncentračních táborů v Polsku a v Německu

• v roce 1945 se dočkala osvobození Rudou armádou

• od roku 1956 pracovala jako sekretářka ve škole

• v letech 1961 až 1967 vystudovala Právnickou fakultu Lvovské národní univerzity Ivana Franka

• pracovala jako advokátka a soudkyně v Mlynově a Dubně

• od roku 1991 je předsedkyní Dubenského krajanského sdružení Stromovka

• v době natáčení (2013) žila ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině

Antonina Ponomarenko, dlouholetá předsedkyně krajanského sdružení Stromovka v Dubně na západní Ukrajině, která se hrdě hlásí ke svému češství, uvádí: „Snažím se, nakolik mi stačí síly, aby se nezapomnělo na to, že jsme Češi.“

 

Jako malou mě s maminkou odvezli do koncentračního tábora

Antonina Ponomarenko se narodila 5. ledna 1940 ve městě Dubno na Volyni. Dnes se Dubno nachází na západní Ukrajině, ale v době narození pamětnice byla tato část ukrajinského území okupována Sovětským svazem. Tatínek pracoval jako řezník a maminka pracovala v obchodě s masem. Rodina spadala do enklávy volyňských Čechů. Antonina Ponomarenko měla ještě sestru Valentinu, která však zemřela krátce po svém narození v roce 1936.

Dne 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz nacistické Německo a o dva roky později byla malá Antonina s maminkou transportována do koncentračních táborů nacházejících se na území dnešního Polska a Německa. Pamětnice si však podrobnosti příliš nepamatuje: „Já jsem byla maličká a máma se o tom nechtěla nikdy bavit. Byly jsme v polském Přemyšli a pak nás odvezli dále. Maminka se všech dokumentů zbavila, ale lidé, kteří s námi jeli, nám pak všechno potvrdili. Maminka odcházela ráno na práci a mně brali... nevím, možná krev. Já jsem si vždycky říkala, proč Němci brali děti. Na co jim byly? Možná nám brali krev nebo s námi dělali různé pokusy. Maminka mi povídala, že jsem z toho měla horečky. Jinak jsem chodila ve vězeňském proužkovaném mundúru s dřeváky. V dřevákách jsme všichni chodili, aby bylo slyšet, jak jdeme.“ Pamětnice se s maminkou v roce 1945 dočkala osvobození Rudou armádou a následně se obě vrátily zpět do Dubna.

 

Neměla jsem možnost reemigrovat

Antonina Ponomarenko se hrdě hlásí ke svému českému původu a často vzpomíná na „češství“ obou svých rodičů. Přesto však v poválečném období – na rozdíl od mnohých jiných volyňských Čechů – neměla rodina Ponomarenkových možnost reemigrovat a zůstala na Ukrajině. Tatínek byl totiž zapsán jako Ukrajinec a v případě smíšeného ukrajinsko-českého manželství, kdy byl manžel ukrajinského původu, zatímco manželka byla Češka, nebylo rodině dovoleno odjet do Československa. Antonina Ponomarenko však namítá, že ukrajinskou národnost zapsali tatínkovi účelově. Zřejmě z toho důvodu, aby zůstal v zaměstnání: „Oni mu vzali pas a udělali z něj Ukrajince. Ale všechny dokumenty, že je Čechem, měl v pořádku. Má také vojenskou knížku a tam je jasně napsáno, že je Čech. On vždycky uváděl, že je Čech. Nikdy neuváděl, že by byl Ukrajinec.“

Sama pamětnice uvádí, že i v matrice je zapsána česká národnost obou rodičů: „Takže jsem celý život Češka. Vždycky mě to těšilo, vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem Češka. I proto se snažím, nakolik mi stačí síly, aby se nezapomnělo na to, že jsme Češi.“

Antonina Ponomarenko také uvádí, že Češi mají na Ukrajině vysoký kredit díky hospodářským inovacím, které volyňští Češi přivezli na Ukrajinu v 19. století. Jak dodává, mezi Ukrajinci a Čechy také neexistují rozepře kvůli historickým okolnostem, jako je tomu v případě Poláků a Ukrajinců, kteří se během druhé světové války navzájem vyvražďovali.

 

Až na vysoké škole jsem se naučila ukrajinský jazyk

Antonina Ponomarenko nastoupila v roce 1946 do školy, ale z domácího prostředí znala pouze český jazyk. Zpočátku tak ve škole narážela na jazykové problémy: „Neznala jsem ukrajinštinu a ani ruštinu. Ale bavila jsem se s kamarádkou a ona mě učila ruštinu. Ona na mě mluvila, a tak jsem se naučila rusky. Byla jsem s ní do šesté třídy, ale pak odjela pryč. Pak jsem studovala v ruské škole, kde jsem se také učila ruštinu, a nakonec jsem se naučila ukrajinštinu, až když jsem byla na univerzitě.“

Pamětnice začala pracovat v roce 1956 jako sekretářka a až o pět let později nastoupila na Lvovskou národní univerzitu Ivana Franka, kterou dokončila v roce 1967. Po absolvování půlroční pracovní stáže pak byla zaměstnána jako advokátka a soudkyně v Mlynově. Zde si také našla manžela Ivana a v roce 1970 se nechala převést do Dubna.

 

Věřila jsem v komunistickou stranu, ale v srpnu 1968 jsem byla v Československu

Ve svém mladém věku byla Antonina Ponomarenko členkou Komsomolu (Komunistického svazu mládeže) a poté Komunistické strany Sovětského svazu. Nevstoupila však do komunistické strany z pragmatických důvodů, ale z ideologických: „Věřila jsem, že je to svaté, že takhle lidé mají žít a že v to musí věřit. Věřila jsem, že všichni čestní lidé musí být členy strany, protože naše strana znamená čest a slávu.“

V červnu 1968 se však vdala a o dva měsíce později odjela do Československa. Zde tak prožila 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhli vojáci vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Antonina Ponomarenko byla v té době se svou sestřenicí: „Ráno přišla moje sestřenice, otevřela dveře a řekla: ‚Je válka a vy jste nás napadli.‘ –‚Co to povídáš?‘ – ‚Ano, je válka, vy jste nás napadli.‘ Já jsem jí nechtěla věřit, že bychom někoho mohli napadnout. Vždycky se říkalo, že má být mír, mír, mír. Všude pak bylo napsáno: ‚Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil.‘“

 

Předsedkyní krajanského sdružení Stromovka

Ještě před rozpadem Sovětského svazu stála Antonina Ponomarenko u založení Dubenského krajanského sdružení Stromovka. Sdružení vzniklo jako první z krajanských spolků na západní Ukrajině a bylo založeno díky Věře Doušové a Ivanu Faltusovi: „To už bylo po gorbačovské perestrojce. Češi měli v té době umožnit návrat volyňským Čechům po černobylské havárii. Tehdy Věra Doušová pracovala na československém velvyslanectví a myšlenka založit spolek přišla právě od ní a od Ivana Ivanovyče Faltuse. Já jsem byla nejmladší a oni mi říkali: ‚Ty jsi právnička, budeš nám pomáhat a my ti také budeme pomáhat. Uděláme spolek s tím, že všichni chceme jet do Čech.‘ My jsme si opravdu mysleli, že nám dají možnost odjet do Čech. Těm, kteří odjížděli,[1] dávali i byt, práci, a dokonce i nějakou finanční půjčku. My jsme strašně moc chtěli odjet, ale nevyšlo nám to.“

Členové spolku neustále psali dopisy československému prezidentovi a domáhali se možnosti reemigrace. Dostávali však pouze odpovědi, že se všechno řeší. Nakonec byla reemigrace umožněna pouze krajanům ze Žytomyrské oblasti, zatímco krajané z Volyňské a Rivnenské oblasti tuto možnost nezískali. Mohli samozřejmě odjet individuálně, ale tím pádem nemohli využít pomoc českého státu.

Spolek Stromovka však fungoval i nadále. Naplno se rozvinula spolupráce s českými institucemi a s českou vládou. V roce 2013 Dubenské krajanské sdružení spolupracovalo s městem Uničov, s Památníkem Lidice, se Sdružením Čechů z Volyně a jejich přátel nebo s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Zejména ministerstvo zahraničních věcí skrze zastupitelské úřady ve Lvově a v Kyjevě finančně přispívá na udržování českých hřbitovů, na pamětní desky, na kroje, ale také poskytuje prostředky na dlouhodobé a krátkodobé pobyty potomků krajanů v České republice. Antoninu Ponomarenko však mrzí, že již opadla podpora příjezdů českých učitelů do Dubna, protože i tato forma spolupráce mezi Stromovkou a Českou republikou existovala.

Vzhledem k tomu, že v poválečném období reemigrovala naprostá většina volyňských Čechů do Československa, je nyní v Rivnenské oblasti spousta opuštěných českých hrobů, o které se nikdo nestará. Jedním z úkolů Stromovky je tak právě péče o tyto hroby: „Pořád sepisuji smlouvy, aby se místní lidé z vesnic starali o české hřbitovy a aby za to dostali nějaké peníze. Z Prahy přijížděl pan Kolínský, aby se ujistil, že je o hroby postaráno a že se peníze nevyhazují. My se o ně staráme a chráníme je, jinak by už dávno bylo všechno zničené. Ploty by byly rozkradené, protože to je železo, a tady by to ukradli a prodali.“ Další důležitou aktivitou Stromovky je pomoc reemigrovavším volyňským Čechům, kteří nyní žijí v České republice, s hledáním předků na západní Ukrajině. Často se totiž na Stromovku obracejí se žádostí o informace o předcích.

V roce 2013 měla Stromovka 264 členů, ale její členové jsou i sympatizanti bez českých předků nebo manželky krajanů: „Ve stanovách nemáme napsáno, že členem musí být Čech. U nás je napsáno, že pokud někdo souhlasí se stanovami a chce se účastnit aktivit Stromovky, tak může být členem. Členem může být kdokoliv.“

Stromovka je však místními Ukrajinci chápána i jako organizace, která může být nápomocná při vyřízení pobytového oprávnění na území České republiky: „Lidé, kteří jezdí na práci, ke mně přicházeli a říkali mi: ‚Pomoz mi, já chci jet na práci.‘ Já jsem povídala, že Stromovka je kulturní a vzdělávací spolek a nebudeme se věnovat ničemu jinému. Kdo má zájem o práci, tak ať si najde člověka, který ho bude učit česky. U nás se českému jazyku učí jenom děti.“

 

Jsem v Dubně, ale chtěla bych žít v České republice

Antonina Ponomarenko během rozhovoru často vzpomíná na své pobyty v Československu, respektive v České republice. České prostředí je pro ni lákavé a inspirující. Ještě v dobách Sovětského svazu si dokonce postavila dům, na který našla předlohu právě v Československu: „Když měl malý syn Jura tři roky, tak jsme byli u strýce v Mariánských Lázních a po příjezdu zpět do Dubna povídá Jura babičce: ‚Já chci takový dům, jako má strýc Toník.‘ Mojí babičce to nebylo nutné říkat dvakrát. Co Jura chtěl, to musel dostat.“

S manželem našetřila Antonina Ponomarenko spoustu peněz, ale po roce 1991 všechny peníze „propadly“ kvůli hyperinflaci a korupci. Přesto v roce 2013 peníze i nadále šetřila, aby si mohla v České republice koupit dům. Plánovala, že by na důchod mohla žít v malém českém městě. V době natáčení, v roce 2013, žila se svým manželem a synovou rodinou v Dubně a stále pracovala jako advokátka.

 

[1] Tzv. černobylští krajané.