„Myslíš, že jste jako františkáni byli sledovaní?“ – „Všichni byli sledovaní.“ – „Jak?“ – „Ne všechno se podařilo utajit a ne všechno nějak rozpoznat. Na takových místech jako v horách bylo těžké každého zvlášť sledovat. Ve městech to bylo někdy snadnější. Někdy, když už o někom věděli, že k němu někdo podezřelý chodí na návštěvu, tak začal být sledován. Když jsme měli taková setkání u jedné terciářky v Plzni, v době, kdy nás potom podruhé zavřeli, tak ona zjistila, že jí nefunguje telefon, pozvala si opraváře a on jí potom řekl: ‚Někdo se tady v tom hrabal.‘ V té spojovací skříni v domě měli už napíchnutý její telefon. Takže pak samozřejmě věděli víc, než jsme mohli tušit.“
„Smůlou toho městečka bylo, že mnoho lidí chodilo na bohoslužby, takže i když byl kostel malý, tak se stávalo, alespoň v neděli o hlavní bohoslužbě, že před kostelem stála asi stovka lidí, protože dovnitř už se nemohli vměstnat. Pochopitelně to bylo velikou chybou a hledali nějaký způsob, jak lidi alespoň zastrašit. Takže jednou se vrátil farář z návštěvy církevního tajemníka, ale dodatečně jsem pochopil, že to byla jenom záminka, že byl volán na StB. Vrátil se velice zdrcený a během dvou tří týdnů jsem dostal povolání na vojenské velitelství, kde nevěděli, co se mnou, protože referent, který si mě pozval, tam není, takže můžu klidně domů. Vystoupil jsem z budovy a tam mi už zastoupili cestu čtyři páni s legitimacemi a říkali mi: ‚Máme tady pro vás auto.‘“
„Bylo to pobuřování, tak to bylo formulováno. Teprve tím vyšetřováním se mělo najít, v čem to spočívalo. Jedině to, že jsme se setkávali po bohoslužbách na hřbitůvku, který je kolem kostela, bylo dokázáno. Šlo teď o to, o čem se hovořilo. Že jsme hovořili o běžných věcech, nikoho nezajímalo, za každou cenu hledali nějaké srocení, jehož by farář mohl být šéfem, i když být většinou nemohl, protože ještě po bohoslužbách zpovídal, takže se s námi pozdravil a většinou zase odcházel k obědu. Ale záměrem bylo najít nějaké protistátní společenství, na jehož základě by mohlo být několik lidí potrestáno, a tím by se dosáhlo nějakého exemplárního příkladu, ale asi hlavně zastrašení těch ostatních křesťanů. Takže velký dopad to asi nemělo, ale přesto takoví ti zvykoví křesťané přestali chodit na bohoslužby.“
„Nejdříve jsem byl ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové. Tam to bylo dost náročné, protože jsem neměl žádné zkušenosti ani s výslechy, ani s vězením, takže jsem tam občas tápal. Ne vždycky jsem dokázal uhrát všechno tak, jak bych si přál. Jeden z mých kolegů, který byl už zkušenější, prostě naprosto popřel všechno, co mu bylo předloženo. K tomu jsem dospěl až později.“
„Dostal jsem otázku, proč jsem byl odsouzen před dvaceti lety. Než jsem si v hlavě srovnal, jak to říct, tak udělal předseda senátu přestávku. Když nás přivedli zpět, měl před sebou dva štosy spisů a z jednoho místa trčel papír. Znovu položil otázku, už to ale nechtěl ode mě, otevřel spis u listu a přečetl tuto leninskou pravdu: ‚Navzájem se utvrzovali v přesvědčení, že socialismus nebude trvat věčně.‘ No, nemohl nic lepšího vybrat! Tím samým nám řekl, co si o tom myslí teď a že vlastně stojí za námi. Od té chvíle soud probíhal úplně jinak.“
„Jiný hezký zážitek, který si nesu do dneška a který bych nechtěl vynechat, bylo když jsem jednou ještě ve vazbě řekl, že mám hlad. Jeden muž, který už předtím měl také koncentrák za sebou, říkal: ‚Jedls dneska něco?‘ Já jsem řekl: ‚Jedl.‘ ‚Tak neříkej, že máš hlad. Až tři dny nebudeš vůbec nic jíst, tak můžeš říct, že máš velkou chuť k jídlu, ale to ještě není hlad.‘ Takže už půl století nemám hlad.“
„Když jsem měl na gymnáziu vyprávět o pobytu v borské věznici, páni profesoři mi po skončení říkali: ‚Tak máme takový dojem, že to v tý věznici byla samá sranda.‘ Na to jsem odpověděl odpovědí jiného muže, který prožil i koncentrák a na to, že nemluví o těch drastických situacích, říkal: ‚To nemá cenu. Víte, když řeknu, že jsem dostal pažbou přes hubu, tak vás to stejně bolet nebude, tak proč bych to povídal.‘“
Pater Michal František Pometlo se narodil v Přibyslavi 18. října 1935 jako nejstarší ze čtyř dětí. Po základní škole se učil truhlářem v dílně svého otce, ale zároveň se chtěl věnovat studiu malířství. Nějaký čas ho na zkoušky na Akademii výtvarného umění připravoval Václav Boštík. Zasáhla však nemoc, která Františka upoutala na lůžko. Změnil práci, ale opět onemocněl, tentokrát tuberkulózou. Jako invalidní důchodce se stal kostelníkem v Přibyslavi a absolvoval kurz scénografie. V roce 1963 byl zatčen a zapojen do vykonstruovaného protistátního procesu. Za hlavu protistátního spiknutí byl označen pater František Král. Po návratu z vězení v roce 1964 se František Pometlo přestěhoval do Prahy, kde studoval večerně stavební průmyslovku a zároveň pracoval jako pomocný dělník v Československé televizi. Po maturitě v roce 1969 vstoupil tajně k františkánům a začal studovat na bohosloveckém semináři v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen roku 1974, ale státní souhlas mu nebyl udělen. Působil v Sokolově, kde za něj ručil arciděkan. Během následujících let mu byly svěřeny další farnosti. V roce 1983 byl spolu s dalšími františkány zatčen a spolu s P. Jiřím Mazancem odsouzen za maření státního dozoru nad církvemi. Po čtyřech měsících ve vazbě je propustili na základě mezinárodního tlaku. Působil ve farnostech v pohraničí. Pastoraci se věnoval vždy tělem i duší, když pečoval nejen o svěřené farníky, ale i o kostely, které měli nad hlavou, a tehdy měnil řeholní šat za montérky. Mnoho jich tak díky jeho přičinění nepodlehlo zkáze. Po revoluci v roce 1989 působil v Plzni a od roku 1994 žije v Praze v konventu františkánů u Panny Marie Sněžné.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
