Karel Polanský

„Já jsem si v té době jako student kupoval tisk, protože tam byly zajímavé články, už v březnu 1968 vyšel dopis generálnímu prokurátorovi, který napsal Ivan Sviták, aby přešetřil úmrtí Jana Masaryka. To jsem si se zájmem přečetl, byly tam i jiné články. Tehdy jsem poslouchal rád rádio, televizi, četl noviny. Prostě se zcela změnil můj přístup v politické oblasti. Předtím jsem ji považoval za něco stálého a nudného, co se neustále opakuje, že tam není žádný pohyb, a najednou mi to přišlo velmi zajímavé. Dozvídal jsem se i o padesátých letech, už v té době jsem si uvědomil, že pokud nebude konkurence komunistům, nebude soutěživost stran a pluralita, tak to nemá žádný smysl. Ale nebyla žádná alternativa, buď zastávat původní stanoviska a přiklonit se ke staré gardě, anebo k tomu novému, progresivnímu, i když v té době jsem Dubčekovi už taky nevěřil. Přesto jsem si řekl, je to menší zlo a určitě to bude stát za to. Celý ten půlrok, co to trvalo, člověk žil v takové euforii a zároveň jsem měl i jiné starosti, protože jsem končil studia na škole.“

„Chtěl jsem se dostat někam na Příkopy přes Staroměstské náměstí. Ale dostal jsem se do Železné ulice a uviděl ji přehrazenou milicionáři. Moc lidí u nich nebylo, spíš byli v pozadí. Říkal jsem si, nic se mi nemůže stát, tak se zeptám, jestli mě pustí dál. On když viděl, že mám trikoloru a černou stužku, hned se ptal, kam jdu, a chtěl ukázat občanku. Já jsem ji neměl, tak jsem vzal zpátečku, ale on byl rychlejší. Chytil mne, byl větší, nějakých 185 centimetrů nebo kolik, takovej statnej chlapík, taťka milicionář. Jednu mně šlehnul a pak předal dál těm jeho ostatním druhům. Potom mne odvedli na městský výbor strany. Na lavičce už tam seděli zadržení, takoví jako já. Teď jsem si uvědomil, že spadla klec. Že už to není demonstrace, ze který bych se vrátil jako v roce 1968, ale že tady už z toho můžou plynout nějaké následky. Tak jsem se zeptal, má to smysl? Možná v tom ve mně byla zbabělost. Já nevím, ale vzal jsem si trikoloru s tím černým, aby nebyly doklady, a hodil jsem to pod lavici. Později, když mne potom policajti vyslýchali, tak jsem jim tvrdil, což byla pravda, že jsem šel do tuzexu koupit tabák. Měl jsem v peněžence dva bony, tehdy to stálo tolik. Později když jsem byl v Ruzyni, mně říkali: ‚To jste nečetl žádný noviny?‘ A já odpovídal, že jsem se o to nezajímal.“