Věra Pokorná

„Pak tam přijela taková nějaká podivná… Byly to ruské vozíčky a koně. Rusové byli strašně hodní, nevykrádali ani domy, ani nic. Ani nekradli hodinky, nic takového nedělali. Já se pamatuju, že mi bylo deset let, babička mě oblékla do takových červených šatů s kytičkami a dala mi červenou mašli na hlavu a já jsem se šla koukat. Šla jsem podél vozů s koníky a bylo to nezvyklý, taková divná armáda. Já jsem jako dítě čekala tanky. Najednou mě uviděl takový starší voják a něco mi říkal. Já jsem mu nerozuměla ani slovo, on mě zvedl do výšky a zase mě postavil. Měl radost, že je konec války, že může vidět dítě s mašlí a že je všechno dobré. A pak tady ti rychle odešli, celá vesnice se uklidnila, nic tam nebylo a potom jsem se jako zvědavá holčička zase šla podívat, přestože jsem to měla zakázaný, tak jsem prchla ze zahrady až na náves. Na návsi stál jediný americký tank. Na něm, na vrchu toho tanku zvenku, ležel voják v uniformě a spal. No a dítě zvědavé, tiché, co můžete dělat jako malá holčička, tak jsem si u něj stoupla a asi koukala, ale ono ho to probudilo nebo nespal úplně, protože asi hlídal ten tank nebo co. A teď na mě takhle ukazoval, abych tam šla. Ale to babička zakázala, tak že nepůjdu, nemůžu. Tak jsem se připlížila jenom na půl vzdálenosti a on mi něco dával. Tak já jsem taky dala takhle ty ruce a on mi dal něco, co jsem neznala, ale vypadalo to jako bonbony.“

„Brzy ráno, otevřené okno, krásné počasí. Slyším kamínky, jak dopadají na zem pokoje, tak mě to vytáhlo k oknu. Koukám a dole stojí chlapík, který ten večer tak krásně zpíval, a říká: ‚Dragan!‘ Dragan je Karel. ‚Dragan, Věra! Rusi okupiraju Čehoslovačku!‘ Já ho slyším dodneška. A my jsme si s manželem říkali, protože jsme tušili, že to nemusí dopadnout… že to Pražský jaro kvete nějak moc bujnými květy. Říkali jsme si, že kdyby to nedopadlo, tak tady nebudeme. Samozřejmě si asi dovedete představit, jak se lidé divili, že jsme tam nechali byt, který byl právě zařízený, na který jsme tak dlouho čekali, a že vlastně to bylo všechno asi za dvacet tisíc. Museli jsme to pak splácet. Ale my jsme byli rozhodnutí, že tam nebudeme, protože už jsme toho prostě měli dost.“