Věra Pokorná

* 1935

  • „To šlo do ad absurdum, že ti lidé sem jezdili. I moje maminka, která byla jinak celkem hodná, nehamižná osoba, tak přijela a měla seznam jak doktor Bartolo, on má v nějaký italský opeře takový dlouhý seznam – jenže tam jsou nějaký ženský na tom – ale ona na tom měla seznam lidí, kterým já mám koupit džíny. Ty džíny byly příšerně drahý a máma říkala: ‚Jo, a tahleta chce mrkváče.‘ Já říkala: ‚Mami, prosím tě, co to...‘ a ona, jestli to neznám. Já říkala, že nenosím džíny. Já byla zaměstnaná, nemohla jsem v tom chodit a stejně mi připadaly nepohodlné, takové moc tuhé. Manžel je taky nenosil. Stejně to je taková smutná část té emigrantské existence, že jsme byli viděni jako lidi, kteří okamžitě všechno měli.“

  • „Pak tam přijela taková nějaká podivná… Byly to ruské vozíčky a koně. Rusové byli strašně hodní, nevykrádali ani domy, ani nic. Ani nekradli hodinky, nic takového nedělali. Já se pamatuju, že mi bylo deset let, babička mě oblékla do takových červených šatů s kytičkami a dala mi červenou mašli na hlavu a já jsem se šla koukat. Šla jsem podél vozů s koníky a bylo to nezvyklý, taková divná armáda. Já jsem jako dítě čekala tanky. Najednou mě uviděl takový starší voják a něco mi říkal. Já jsem mu nerozuměla ani slovo, on mě zvedl do výšky a zase mě postavil. Měl radost, že je konec války, že může vidět dítě s mašlí a že je všechno dobré. A pak tady ti rychle odešli, celá vesnice se uklidnila, nic tam nebylo a potom jsem se jako zvědavá holčička zase šla podívat, přestože jsem to měla zakázaný, tak jsem prchla ze zahrady až na náves. Na návsi stál jediný americký tank. Na něm, na vrchu toho tanku zvenku, ležel voják v uniformě a spal. No a dítě zvědavé, tiché, co můžete dělat jako malá holčička, tak jsem si u něj stoupla a asi koukala, ale ono ho to probudilo nebo nespal úplně, protože asi hlídal ten tank nebo co. A teď na mě takhle ukazoval, abych tam šla. Ale to babička zakázala, tak že nepůjdu, nemůžu. Tak jsem se připlížila jenom na půl vzdálenosti a on mi něco dával. Tak já jsem taky dala takhle ty ruce a on mi dal něco, co jsem neznala, ale vypadalo to jako bonbony.“

  • „Brzy ráno, otevřené okno, krásné počasí. Slyším kamínky, jak dopadají na zem pokoje, tak mě to vytáhlo k oknu. Koukám a dole stojí chlapík, který ten večer tak krásně zpíval, a říká: ‚Dragan!‘ Dragan je Karel. ‚Dragan, Věra! Rusi okupiraju Čehoslovačku!‘ Já ho slyším dodneška. A my jsme si s manželem říkali, protože jsme tušili, že to nemusí dopadnout… že to Pražský jaro kvete nějak moc bujnými květy. Říkali jsme si, že kdyby to nedopadlo, tak tady nebudeme. Samozřejmě si asi dovedete představit, jak se lidé divili, že jsme tam nechali byt, který byl právě zařízený, na který jsme tak dlouho čekali, a že vlastně to bylo všechno asi za dvacet tisíc. Museli jsme to pak splácet. Ale my jsme byli rozhodnutí, že tam nebudeme, protože už jsme toho prostě měli dost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weert, 06.09.2023

    (audio)
    délka: 01:42:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Weert, 16.09.2023

    (audio)
    délka: 02:48:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pražské jaro kvetlo moc bujnými květy, z dovolené jsme emigrovali

Věra Pokorná ve svém bytě ve Weertu, 2023
Věra Pokorná ve svém bytě ve Weertu, 2023
zdroj: foto Radim Lisa

Věra Pokorná, rozena Scheuflerová, se narodila 6. října 1935 v Praze. Její otec vlastnil kartonážní firmu na pražských Vinohradech, matka později pracovala jako prodavačka. Její děd byl rakouský důstojník, bojoval v československých legiích na Rusi. Věra Pokorná prožila druhou světovou válku ve vesnici Bělčice u Blatné. Na sklonku války se ve vesnici setkala se sovětskou a americkou armádou, potkala i vlasovce. Po válce se přestěhovala do Prahy, kde navštěvovala gymnázium. Po roce 1948 kvůli svému buržoaznímu původu studovala měšťanskou školu a stala se litografkou v Neubertově tiskárně na Smíchově. Později vystudovala grafickou průmyslovku a dva roky dálkově studovala dějiny umění a estetiku. V Neubertově tiskárně potkala svého budoucího muže Karla Pokorného. S ním v srpnu 1968 odcestovala na dovolenou do Jugoslávie. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy už se nevrátili, odcestovali do Nizozemska. Usadili se ve Weertu a pracovali v tiskárně jako litografové, Věra Pokorná později pracovala v nakladatelství jako editorka. V Nizozemsku s mužem pořádali populárně naučná sympozia a podíleli se na výrobě exilového časopisu Okno dokořán. V roce 2023 žila Věra Pokorná v nizozemském Weertu.