Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pokorná (* 1935)

• narodila se 6. října 1935 v Praze

• její děd byl československý legionář, bojoval na Rusi

• její otec vlastnil kartonážní firmu na Vinohradech

• válku strávila v jihočeské vesnici Bělčice u Blatné, setkala se s vojsky osvobozujících armád

• vyučila se litografkou v Neubertově tiskárně na Smíchově

• v roce 1968 s manželem emigrovali do Nizozemska

• v Nizozemsku se podíleli na výrobě časopisu a pořádali sympozia

• do Československa se nastálo už nikdy nevrátili

Nizozemský Weert je jejím domovem více než pětapadesát let. Věra Pokorná, rozená Scheuflerová, se přitom narodila na pražském Albertově. Vyučená litografka narozená v roce 1935 zažila v dětství konec války. Setkala se s vlasovci, sovětskými i americkými vojáky a kvůli buržoaznímu původu ji komunisté nechtěli nechat studovat. Ve svých třiatřiceti letech, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, s manželem emigrovali do Nizozemska, kde od té doby žije. 

Ačkoliv je rodilá Pražanka, vyrůstala Věra Pokorná převážně na vesnici. Její rodiče Jiří a Helena Scheuflerovi ji v pouhých šestnácti měsících dali na výchovu k otcově mamince, vdově po československém legionáři na Rusi Antonínu Scheuflerovi. V Československu se schylovalo k válce a Scheuflerovi doma schovávali židovské manžele. Malé Věře se tak stala domovem jihočeská obec Bělčice u Blatné. Ani tam ale nebyl klid, jaký pro ni rodiče chtěli. „Pamatuji si gestapo v baráku, které hledalo babiččina nejmladšího syna. Strýček Vláďa byl totálně nasazený v Lipsku. Když tam bombardovali, tak se mu podařilo v tom zmatku utéct, takže přišel zpátky.“ Otcova mladšího bratra Vladimíra gestapo nevypátralo, z vilky jeho matky odešlo s nepořízenou. Stejné štěstí měl i Hugo Špic, kolega Jiřího Scheuflera, se kterým vlastnil kartonážní firmu na pražských Vinohradech. „Když přišel protektorát, tak se stalo to, že Špic nechal celou firmu rychle přepsat na tatínka. Pak zmizeli a nikde se neukazovali. Když je začali hledat, nebyli k nalezení. Rodiče je vydrželi schovávat celou válku,“ vypráví pamětnice. Po válce Jiří Scheufler plánoval, jak bude firma expandovat, ale Hugo Špic tušil, že je s podnikáním konec. Holocaust ale díky svému obchodnímu partnerovi přežil. 

Potkala jsem několik vojenských jednotek

Malá Věra mezitím chodila do obecné školy na jihu Čech. Válku až na návštěvu gestapa prožila s babičkou docela klidně. Když se konflikt blížil ke konci, v Bělčicích bylo rušno. Obec sice spadala do americké zóny u Plzně, nenavštívila ji ale jen americká vojska. „Vystřídaly se tam všechny možné armády, které kdy v republice byly. Samozřejmě tam byli Němci, kteří pak utekli. Pak tam přijeli vojáci, kteří vypadali jako Rusové. Byli to vlasovci,“ vybavuje si Věra Pokorná setkání s jednotkami, které patřily k odpůrcům sovětského režimu. Pamatuje si i na to, jak jim její strýček Vláďa, který se na konci války přestal schovávat před gestapem, daroval mapu a poslal je na západ. Po vlasovcích vesnicí prošli i sovětští vojáci, i když osvobozovat ji měli Američané. „Rusové byli strašně hodní, nevykrádali domy, ani nekradli hodinky, nic takového nedělali. Já jsem šla podél vozů s koníky a bylo to nezvyklý, taková divná armáda. Jako dítě jsem čekala tanky,“ popisuje pamětnice, že sovětské jednotky přijely do vesnice na povozech s koňmi. Zato Američané dorazili s tankem. „Na návsi stál jediný americký tank. Na něm ležel voják v uniformě a spal. Tak jsem si u něj stoupla a koukala, ale ono ho to probudilo nebo nespal úplně, protože asi hlídal ten tank nebo co. Ukazoval na mě, abych tam šla. Tak jsem se připlížila jenom na půl vzdálenosti a on mi něco dával. Dal mi něco, co jsem neznala, ale vypadalo to jako bonbony.“ Malá Věra dostala od amerického vojáka karamely. 

S koncem války skončil i pobyt Věry Pokorné na venkově, rodiče si ji vzali zpět do Prahy. A i když se nejprve všichni radovali, že je po válce, všechno růžové nebylo. Pamětnice nebyla na rodiče zvyklá a oni na ni také ne. Navíc se jí narodila malá sestra, se kterou musela pomáhat. Škola ji bavila, chodila na Benešovo státní gymnázium a později ještě na Řádové gymnázium na Mírovém náměstí. S rokem 1948 jí ale bezstarostná studijní léta skončila. Ze změn po takzvaném Vítězném únoru se Věry Pokorné nejvíc dotkla školská reforma ministra školství Zdeňka Nejedlého. Ta zavedla jednotnou školu, a pamětnice tak mohla na studium na gymnáziu zapomenout. Kvůli svému buržoaznímu původu dokončila studia na měšťanské škole. 

Věra Pokorná si přála studovat dějiny umění na vysoké škole, ale místo toho měla jít pracovat do firmy Tesla  – měla u pásu vyrábět žárovky. „Říkala jsem, že to nebudu dělat, určitě ne. A s pomocí jiných lidí jsem se dostala jako učnice do tiskárny, kde jsem se tři roky učila litografkou. To býval krásný obor.“ Věra Pokorná se dostala do proslulé Neubertovy tiskárny na Smíchově. Díky své píli a šikovnosti si dodělala také grafickou průmyslovku a nakonec došlo i na dálkové studium dějin umění a estetiky. V Neubertově tiskárně se také potkala se svým budoucím mužem Karlem Pokorným. Brzy po seznámení se vzali. „Byl to strašný malér v rodině, že není akademik, že není nic. Oni nechápali, že ho vyhodili ze školy. Tatínek snil o tom, že si vezmu někoho jiného. Akorát babičce se líbil. Řekla, že je to skvělý člověk, a byla to pravda.“ Věra Pokorná se vdala v pouhých osmnácti letech, její muž byl o pět let starší. Mladí manželé spolu ale žili šťastně, pracovali v tiskárně, chodili do Reduty a dlouhá léta čekali na družstevní byt. Ale když jim byl v šedesátých letech konečně přidělen, dlouho se v něm neohřáli. 

Do Nizozemska jsme přišli s dvěma ručníky

„Přišlo nám, že si moc troufají, že to prostě nemůže vyjít. Z dějinných příkladů jsme si říkali, že to nedopadne dobře,“ vzpomíná na jaro 1968 Věra Pokorná. Bylo jí tehdy necelých třiatřicet let a s manželem Karlem Pokorným sledovala rozvolňující se poměry ve společnosti spíše s obavami než s nadšením. „Tušili jsme, že Pražské jaro kvete příliš bujnými květy. Všechno to bylo tak krásné, že to musela být jedině blbost. Říkali jsme si, že kdyby to nedopadlo, tak tady nebudeme,“ vybavuje si pamětnice, že o případné emigraci se s mužem bavili ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Ta je nakonec zastihla na dovolené v Jugoslávii, kam v srpnu 1968 vycestovali. 

„Celá dovolená byla pohádková. Byli jsme na ostrově kousek od Šibeniku, pekli jsme sardinky, zpívali.“ Dovolená jim měla končit dvaadvacátého srpna. Když šli dva dny předtím, 20. srpna 1968, vpodvečer spát, ještě nevěděli, že bude brzy všechno jinak. „Brzy ráno jsem slyšela kamínky, jak dopadají na zem pokoje, tak mě to vytáhlo k oknu. Koukám a dole stojí chlapík, který ten večer tak krásně zpíval, a volá: ‚Dragan, Věra! Rusi okupiraju Čehoslovačku!‘ Já ho slyším dodneška,“ popisuje pamětnice, jak s manželem zjistili, že vojska Varšavské smlouvy v čele s těmi sovětskými okupují jejich domovinu. V tu chvíli už věděli, že se zpátky do Prahy nevrátí. Do Jugoslávie totiž pro všechny případy odjížděli s adresou tiskárny v Nizozemsku, která pár měsíců před tím sháněla pracovníky z jejich oboru. „Nechtěli jsme praštit dveřmi na truc, nebyli jsme příliš mladí, ale ještě dost mladí na to, abychom měli takové to: máme toho dost!“ 

Proto odeslali telegram do nizozemské tiskárny s dotazem, jestli o litografy ještě stojí. „Poslali telegram hned zpátky, že ano, že nám posílají peníze a letenky, ať si pro ně dojedeme na ambasádu do Bělehradu.“ Práci tak měli zajištěnou ještě před příjezdem do cizí země. „Nedovedla jsem si představit, že bych byla v nějakém centru, kde jsou emigranti, a tam čekat, že mi někdo něco dá. To bychom nedokázali,“ vysvětluje Věra Pokorná. Z Bělehradu tedy přiletěli na amsterdamské letiště. „Přišli jsme s dvěma ručníky a plavkami. A měli jsme adresu té firmy.“ Přibližuje, za jakých podmínek manželé Pokorní začínali nový život. Pokorní si díky podpoře tiskárny vybavili byt ve Weertu a začali pracovat. „Bylo to dobře placené a krásně nám to šlo. Navíc jsem byla jediná litografka, která kdy v Holandsku byla, takže se na mě koukali jako na bílou vránu a chodili se dívat, co dělám,“ popisuje pamětnice. Nizozemci si ale na její expertizu brzy zvykli a i manželé Pokorní se rychle zapojili do weertské společnosti. Nizozemsky se naučili během prvního roku. „Je to taková zparchantělá němčina, prošpikovaná angličtinou,“ komentuje pamětnice se smíchem. 

Ani emigranti nemají na všechno stejný názor

I když si manželé mysleli, že v nejbližší době se do Československa nedostanou, nakonec rodinu navštívili hned o prvních Vánocích, v roce 1968. Pokorní se podívali do Prahy díky návratnému vízu, které československá vláda udělovala emigrantům. „Přemýšleli jsme, ale nakonec jsme to riskli. Způsobili jsme mnohým lidem náběh k infarktu, protože jsme se objevili. Ze začátku mě bavilo, jak děsíme lidi,“ vzpomíná Věra Pokorná na krátkou návštěvu. „Na Silvestra jsem vyšla ven před restauraci na Floře. Praha byla bílá, pokrytá sněhem. Ale mně připadalo, že pod tím sněhem něco číhá. A udělalo se mi nevolno.“ Z Prahy zpátky do Nizozemska se nakonec Pokorní vraceli o něco dřív, než bylo původně v plánu. 

Manželé se ve svém novém domově poměrně rychle začlenili do společnosti migrantů, podíleli se na tvorbě časopisu Okno dokořán. „Původní výtisky měly skutečně obal, kde bylo vyříznuté okno, které se dalo otevírat. Pak se to přestalo dělat, časopis byl menší a daleko kvalitnější. A vycházel tak dlouho, dokud jsme nešli do penze.“ Manželé společně s ostatními Čechoslováky také navzdory občasným konfliktům organizovali společná populárně-naučná sympozia. „Všichni lidi nemají na všechno stejný názor, ani emigranti. Byli emigranti levicoví, pravicoví. Pak byli ti, kteří si tu přáli zbohatnout, a ti, kteří si přáli nedělat nic,“ popisuje pamětnice. Pár přátel si ale přece jen našli a s některými lidmi v Československu byli v kontaktu telefonicky či prostřednictvím dopisů. Občas k nim také pustili maminku pamětnice na návštěvu. Ta ale obyčejnou návštěvu vždy spojila s něčím dalším. „Šlo to do ad absurdum. Maminka přijela a měla seznam lidí, kterým mám koupit džíny. Ty džíny byly příšerně drahý. Je to smutná část emigrantské existence, že jsme byli viděni jako lidé, kteří okamžitě všechno měli. Zažila jsem momenty, kdy mi z toho bylo děsivě smutno,“ popisuje Věra Pokorná, že některé momenty v emigraci byly náročné. 

Komunisté nás nemohli korigovat

O tom svědčí i zážitek z konce sedmdesátých let. V té době byli Pokorní už stálou součástí emigrantské komunity, vytvářeli časopis, účastnili se sympozií a vedli aktivní společenský život. Z Československa jim už dříve přišlo oznámení o ztrátě občanství a o odsouzení k třem a půl letům vězení. Pamětnice v Nizozemsku podle oficiálního hlášení nepovoleně pobývala od 1. 2. 1971.[1] Oni ale řešili jiné věci. „Začalo být jasné, že tady někdo dodává zprávy do Čech. Že je tu prostě fízl. Tušili jsme, že někdo ty věci musí říkat, protože o nás mluvili v rozhlase. Manželova matka telefonovala a říkala: ‚Okamžitě přestaňte, poškodíte Ríšánka,‘“ vrací se Věra Pokorná ve vzpomínkách ke svému švagrovi Richardu Pokornému, který zůstal v Československu a spolupracoval mimo jiné s Československou televizí. 

Emigrantská společnost z donašečství podezírala i manžele Pokorné, protože je v Nizozemsku často navštěvoval jejich známý Čechoslovák, který žil v emigraci už od roku 1947. Brzy se ale ukázalo, že jde o křivé nařčení. Jejich známí se jim omluvili, ale Věra Pokorná už se nedostala zpět k titulu šéfredaktorky emigrantského časopisu, který jí spolupracovníci při vznesení obvinění odebrali. Špionem se nakonec ukázal být muž jménem Ervín Marák, který nizozemské emigranty občas navštěvoval. Oficiálně žil v Berlíně. Pamětnice si vybavuje, že jí od něj později přišla kniha s názvem „Přehlídka mrtvých stínů“. „Ale to byly takové blepty o emigrantech, takové ty běžné,“ přibližuje Věra Pokorná, že v brožuře špion nepopsal žádné nosné informace. Nizozemské zahraniční bezpečnostní službě se ho chytit nepodařilo, zmizel zpátky v Československu. Věra Pokorná se dodnes baví myšlenkou, jak právě populárně-naučná sympozia ležela českým komunistům v žaludku. „My jsme se tím, jaká mají program, netajili. Kdyby chtěli, tak jsme jim poslali pozvánku. Mohli na ta sympozia posílat svoje lidi, ale nemohli nás korigovat,“ sdílí pamětnice, proč si myslí, že sympozia estébákům vadila. Zároveň přiznává, že hon na agenta Maráka exilovou společnost v Nizozemsku hodně poškodil, lidé už si potom tolik nevěřili. Přesto se sympozia pořádala dál. Věra Pokorná opustila práci litografky a začala pracovat v nakladatelství SMED‘s Illustrated Projects, později spolupracovala s nakladatelstvím Herder ve Freiburgu. Karel Pokorný pracoval až do důchodu jako litograf, dojížděl do německé firmy. 

Revoluci 1989 vítali, o návratu ale neuvažovali, protože doma už byli jinde. „Pořád jsme viděli, že to strašně ovlivnilo život lidí. Že byli vystrašení a zahořklí,“ komentuje Věra Pokorná po letech, jak podle ní čtyřicet let totalitního režimu ovlivnilo českou povahu. A když s manželem chtěli v devadesátých letech nahlédnout do Archivu bezpečnostních složek, čekalo je nemilé překvapení. „Bylo nám oznámeno, že tam o nás vůbec nic není. Někdo to včas všechno vyhodil a uklidil, abychom nepřišli na ty, kteří na nás práskali,“ zakončuje pamětnice své vyprávění. Podle výpisu Archivu bezpečnostních složek byl vyšetřovací spis Věry Pokorné skutečně zničen 5. října 1988. Dochovaly se pouze sbírka Taktické svazky a kartotéka k fondu Správa pasů a víz. 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, dokument dostupný v Dodatečných materiálech.