Josef Pojer

„To bylo v květnu, když táta byl starosta a já jako kluk jsem roznášel povolávací lístky na vojnu.“

„Jedli jsme tam hlavně eintopf, jak se říká, brambory, červená řepa, občas v tom byl kousek masa, potom jsme mívali chleba komisárek, deset deka, patnáct na den. Moc ne, když jsme ho dostali, tak jsme ho hned snědli a potom jsme už neměli nic. Byli jsme na to zvyklí, takže nám to stačilo. Ale hlad jsme měli, proti tomu, jak jsme žili v té továrně, protože tam jsme žili z těch balíků, které nám posílali z domova. Vydrželi jsme to.“

„Byl to veškerý ročník 1924 tady na okrese Jihlava, akorát z toho byli třeba vyjmuti ti, co hospodařili nebo jim rodiče zemřeli, starali se o menší děti nebo bylo hospodářství větší a sedlák zemřel nebo se mu něco stalo, například byl nemocný. Tak ti si museli podat žádost po převzetí předvolání a zůstali doma. Ale do Reichu odjel celý ročník 1924.“

„Tam jsme byli, když jsme přišli, ohromně překvapení, protože když jsme poslouchali Svobodnou Evropu a slyšeli, co je to za těžký tábor, tak to už nebylo. Oni na to útočili velmoci, spojenci i z Ameriky atd. a oni z toho udělali takový državní tábor. Byli tam hlavně političtí vězni. Bylo to tam čisté. Když jsme tam přišli, tak nás odvšivili, museli jsme se svlíknout, hadry nám dali odvšivit, namazali nás desinfekčními prostředky, vykoupali a dali nás na takovou karanténu, tam jsme byli do rána. A ráno nás prohlídli znova, a když našli veš, třeba i mrtvou, tak jsme museli znovu do odvšivovárny. A tam jsme nedělali nic, tam byly takové baráky, dvorek a tam nás vyhnali na ten dvorek a tam jsme byli, když bylo hezky. Jenom jednou jsme jeli sbírat brambory pro tábor. Vězni chodili do práce, museli nastoupit jako armáda, ale to byli ti, co tam byli déle, co nebyli v těch karanténách, měli sandále, klapali jako vojáci a ti šupáci se psama šli vedle nich a šli z toho tábora ven nebo do těch továren, tam jsme se nedostali a tam pracovali pod jejich dozorem.“

„A oni prvně se zabrali Sudety a ti lidé si mysleli, že to tak zůstane, že tu republiku máme. Ale ta Jihlava nebyla zabraná, když se zabíraly Sudety, ta byla ještě česká.“

„V Jihlavě byl nějaký Bardas, Němec, rada, ale on to byl původně Čech, ale dal se k Němcům. Ona jeho manželka byla zlá Němka. A on se musel dát k Němcům a měl na starosti udávané lidi, měl vyšetřovat, zavírat a tak. A oni ho po válce zavřeli. Jak jsem slyšel, on byl na Čechy moc hodný, on to prý všechno stornoval, aby to další Němci neviděli. A právě k němu tam chodili Češi udávat. A oni ho zavřeli, a že ho odsunou do Rakouska, a zkrátka ve Stonařově ho zastřelili a hodili do studny, tam co měl Inquart barák. To jsem si ověřil u Stonařovských, protože naproti byl můj kolega lihovarník, nebyl přímý účastník, ale věděl, že ho našli v žumpě utopeného a zastřeleného.“

„Venda (bratr), ten když jelo auto, tenkrát jelo přes ves málo aut, tak Venda utíkal přes ves od stodoly, aby to auto viděl. Jako kluk malej, školák.“

„Zámeček Heulos postavili Němci, tam měla být ta mládež německá. O tom moc nevím, tam se nesmělo. I tady v Čížově také měli vychovávat německou mládež. My jsme tomu říkali čistá rasa.“

„My jsme měli tu výhodu, že nám mohli posílat balíky, takže nám z domova chodily balíky, to se pekl chleba doma a zabíjelo se, a když se doma zabíjelo, tak sebrali ty lístky na tu váhu, ale doma v zemědělství měli to maso, sádlo, něco se zabíjelo načerno a to se posílalo nám do Reichu.“

„No, tak jsme se rozhodli, protože utíkaly i starší ročníky. Tak jsme se čtyři rozhodli, že utečeme.“

„Podívejte, prvně to rabovali Němci Židům a pak to rabovali Češi Němcům. A stěhovali se do jejich bytů. Oni ty Němce vyhnali z bytů ven a soustředili je na cvičáku (Sokolské hřiště) a odtud je hnali do Vídně. Ovšem tam je nebrali, tak je museli vrátit zpátky a tady je soustředili do lágrů. Ovšem z těch majetků neměli nic, to všechno se rozkradlo.“

„A tam jsem se setkal s doktorem Bláhou, oni ho sebrali brzy na začátku války a to je jako tady, když přijdete do továrny, musíte mít prohlídku, tak to on dělal.“