„To jsem se přestala strachovat – jednak takového toho společenského života, což není až tak důležité, ale i Izraele. Já jsem tam jela a nevěděla jsem o té zemi vůbec nic. A jenom tady, co do nás hustili. Ne strach, ale obavy, co bude. Tam jsem se rázem zbavila... Mně to přineslo – na mnoho věcí koukám jinak. I z toho společenského života. S úžasnými lidmi jsem se tam seznámila, strašně mi to pomohlo. Já nejsem člověk, který se umí pohybovat ve společnosti. I tohleto mi tam pomohlo, že se spíš seznámím s lidmi a reaguju.“
„Já jsem tam dělala úplně všechno, ze začátku. Chodila jsem na různé recepce, manžel – když měl někde něco oficiálního, tak jsem tam chodila s ním, to byla jedna věc. Pak jsme pořádali nějaké kulturní akce nebo večeře u nás, to jsem nakupovala, vařila třeba pro dvacet lidí." – „Tam nebyla nějaká pomoc? Nebo kuchařka?“ – "Ne, ne, neměli jsme nic. To už dneska mají, ale tenkrát jsme neměli nic. Manželky těch zaměstnanců na ambasádě mi pomáhaly krájet zeleninu nebo umývat nádobí. A tam byl ještě problém – když jsme zvali místní lidi, tak kdo jí košer a kdo nejí košer? A teď chtěli svíčkovou, ta zas není košer. I takové věci musel člověk dávat dohromady – pro kolik lidí košer jídlo a pro kolik lidí české anebo naše jídlo evropské. Manžel neřídil nikdy auto a já jsem tam nesměla řídit.“
„To bylo úplně něco jiného. Asi tím, že jsem měla od toho táty takové základy technického myšlení, tak jsem dostala – když jsem dělala zástupkyni řediteli – na starosti technické věci: stavební oddělení, bezpečnostní, ekonomické oddělení, kurátory. Takové to technické zázemí. Strašně mě to bavilo." – „To muselo být úplně něco nového.“ – "Úplně něco nového a tím, že se to budovalo od začátku, tak člověk byl u toho. Úžasní, skvělí lidi tam byli. Opravdu, to bylo moc hezké období. I ty povodně v [roce] 2002. Já byla v Praze, teď se hrnula voda na sbírky. Ředitel byl támhle někde na severní Moravě, tak po telefonu. Vyklízeli jsme Klausovu synagogu, no nervy. Pak se ředitel vrátil, o půlnoci mě vezl domů, abych nechodila pěšky, protože nic už nejezdilo. Bylo to hrozné, ale úžasný zážitek – jak lidi pracovali a vůbec. Dodneška se s těmi lidmi z muzea scházíme a chodíme na různé akce.“
Helena Pojarová, rodným jménem Weichetová, se narodila 22. června 1946 v Praze do rodiny s učitelskou tradicí a pevnými morálními zásadami masarykovské první republiky. Maminka vystudovala práva, ale protože dala přednost výchově svých dvou dětí před nástupem do pracovního procesu, rodina žila velice skromně z platu otce, chemika. Rodiče odmítli vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), Helena se nestala pionýrkou a do Československého svazu mládeže (ČSM) vstoupila až před maturitou, aby mohla dál studovat. Velký vliv na ni měla babička z matčiny strany, hluboce věřící silná osobnost, která od dětství formovala její pohled na svět. Po maturitě Helena vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory chemie a fyzika, ale nikdy neměla v úmyslu stát se učitelkou. Nastoupila do Výzkumného ústavu rostlinné výroby, po mateřské dovolené přešla do Úřadu pro vynálezy a objevy. Její manžel, PhDr. Miloš Pojar, historik, spisovatel a diplomat, pracoval nejprve ve vydavatelství Academia, ale po normalizačních prověrkách pouze jako technický redaktor. Pohyboval se v disentu, intenzivně psal bez možnosti publikování, po změně režimu mu byla nabídnuta pozice velvyslance v Izraeli. Helena s dětmi odjela na čtyři roky s ním. Pomáhala mu obnovit praktické fungování velvyslanectví: byly to pro ni důležité formativní roky. Po návratu se stala asistentkou, později zástupkyní ředitele Židovského muzea v Praze a přispěla výrazně k budování nové koncepce muzea.
Na zahradě ve Strašnicích. Třetí zleva matka Emanuela, čtvrtá pamětnice, pátá babička z matčiny strany Emanuela Škrábková, šestá babička z otcovy strany Božena Weichetová, asi 1949
Na zahradě ve Strašnicích. Třetí zleva matka Emanuela, čtvrtá pamětnice, pátá babička z matčiny strany Emanuela Škrábková, šestá babička z otcovy strany Božena Weichetová, asi 1949
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
