„Když byly ty prověrky, tak mi předseda místní organizace KSČ, nějaký Voděra, který na mě dost trpěl, tak ten mi nabídl, že když vstoupím do partaje, můžu být generálním ředitelem, což byla tehdy velká funkce, pro celou republiku. Naštěstí to nevyšlo.“ - „Uvažoval jste o tom?“ - „Dostat místo tří tisíc šest tisíc – kdo by o tom neuvažoval...“ - „A proč to nedopadlo?“ - „Protože mě ústřední výbor na to místo neschválil. Ale já jsem pak díky tomu odešel do toho výzkumáku.“ - „Takže byste do KSČ býval vstoupil?“ - „Já jsem o tom moc neuvažoval. Nebyl jsem tím nadšený. Ale copak to se odmítalo, tenkrát?“
„Pak mi jeden světoznámý profesor zařídil, že když jsem vyhrál s jedním Němcem a Švédem v Commonwealthu, měl jsem odjet na dva roky dělat inventarizaci půdního fondu v Tasmánii, Novém Zélandu a Austrálii. Ale tam už mě ministerstvo nepustilo. Prý musím nejdříve udělat tady tu práci, kterou znám. Jenže pak by na mě musel Commonwealth vypsat nový konkurz. Já jsem tenkrát jel do Jugoslávie, a tak jsme uvažovali o emigraci. Museli bychom utéct, ale rodiče mě přesvědčovali, abych neutíkal.“
„Jedna její kolegyně, která sloužila někde v Africe, napsala profesoru Hildebrandtovi do Freiburgu, jestli bych tam nedostal nějaké místo. On mi to zařídil tak, že jsem se tam dostal přes nadaci, a tak jsem tam tedy odjel. Manželka měla tehdy velké štěstí, že léčila úspěšně jednoho z Ústředního výboru KSČ a tak mě tam pustili. Bylo to západní Německo a odjel jsem tam v roce 1963. Kdyby žena neléčila někoho z toho ÚV KSČ, tak jsem se tam nedostal.“ - „Ona tam byla s vámi?“ - „Ne, já jsem tam odjel sám. Ona tam přijela v roce 1968 s dvouletou dcerou Janičkou. Barák byl rozstřílený.“ - „Takže jste tam byl od roku 1963 do roku 1968?“ - „Ne, tak dlouho ne. Bylo to přerušované.“ - „Jaké to v Německu bylo?“ - „Němci se ke mně chovali strašně dobře. Oni to považovali za nějakou kuriozitu, že tam jsem. Naučil jsem se tam výpočetní techniku a to bylo velké plus, když jsem se vrátil. Založil jsem - a s tím jsem potom projel kus světa - první inventarizaci lesů. S tím mě tam potom také pustili. Já jsem pak šel do výzkumného ústavu do Strnad a ředitel se tím dost chlubil. Zavedl jsem inventarizaci lesů ve všech socialistických státech.“
„Asistentem na vysoké škole jste byl jak dlouho?“ - „Do maďarských událostí.“ - “Tedy do roku 1956. To byl nějaký mezník pro vás?“ - „Ano, protože tam byla kádrovačka, nějaká bývalá uklízečka, a ona viděla, že když byly maďarské události, hlasovalo se, kdo je pro to, že to v Maďarsku udělali dobře. Já jsem se ale v tu chvíli bavil s Eliškou Novákovou a nezvedl jsem ruku. Tak jsem musel odejít ze školy. Eliška Nováková byla také asistentka na škole, ale ona dělala zoologii.“ - „A to byla náhoda, že jste nedával pozor, nebo spíš záměr?“ - „No, spíš záměr. Já jsem intenzivně diskutoval. Ale takový je život.“
„Já jsem měl kliku, že mě tenkrát nevyhodili, protože jsem měl první státnici s vyznamenáním a vyhrál jsem Universita Technika 800 metrů. Takže nade mnou v těch prověrkových komisích v tom roce 1948 mávli rukou. Že můžu studovat. Jinak se z lesnických fakult hodně vyhazovalo, protože tam byli často například bývalí majitelé lesů a podobně.“ - „Jak vaši rodiče, respektive i vy, jste vnímali nástup komunistů?“ - „Tatínek úplně brečel, protože mu tenkrát vnutili, aby podepsal přihlášku do KSČ. Říkal, že to musel podepsat, abychom my děti mohly studovat a prý doufá, že mu to jednou nebudeme mít za zlé. Pak ale tatínek stejně vystoupil.“
„Taky si pamatuji, že když v roce 1937 zemřel Masaryk, jeli jsme s tatínkem do Prahy, stáli jsme u Národního divadla a viděli pohřeb. Jak tam všichni lidé plakali. Už věděli, co se v Německu připravuje.“
Miloň Pohořelý se narodil 7. prosince 1926 v Olomouci do rodiny strojního inženýra a státního úředníka. Dětství prožil v Ostravě. Za protektorátu studoval gymnázium, které však nacisté zavřeli, a musel pracovat jako avizér, kdy v nočních směnách svolával strojvedoucí do služby. Na jaře 1945 byl totálně nasazený na kopání zákopů, na sklonku války se pak jako totálně nasazený pracovník skladu s německými uniformami ocitl ve vězení, z něhož se dostal díky intervenci otce. V létě 1945 složil maturitu a odjel do Prahy studovat na lesnickou fakultu. V roce 1948 po komunistickém puči prošel jako student prověrkami především díky tomu, že toho roku vyhrál běh na 800 metrů v univerzitním závodě, ale také díky vstupu otce do KSČ. Jeho otec tak učinil proto, aby mohli jeho potomci vystudovat. Po absolvování školy dostal místo asistenta na své alma mater, z níž musel odejít kvůli názoru na maďarské protikomunistické povstání v roce 1956. Přešel do Lesprojektu v Brandýse nad Labem, do úseku geodézie. V šedesátých letech absolvoval studijní pobyt na univerzitě ve Freiburgu v SRN. Získal zde zkušenosti s aplikací výpočetní techniky v lesním hospodářství, které uplatnil při zpracovávání inventarizace lesů a další práci. V roce 1977 se Ing. M. Pohořelý, CSc. stal vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Jíloviště-Strnady. Do roku 1986 publikoval 130 popularizačních, odborných i vědeckých článků, řadu z nich v Lesnické práci. Je spoluautorem pěti odborných příruček, řady recenzí a často působil jako lektor v odborných kurzech. Účastnil se vědeckých sympozií doma i v zahraničí. Po revoluci 1989 se podílel na procesu restitucí lesů, oceňoval je, založil sdružení soukromých majitelů lesů, dále cestoval a stal se viceprezidentem agrární komory. Pracoval až do svých 85 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
