"Vím, že sebrali tátu. Já jsem zrovna nebyl doma, když ho zatýkali, přišel jsem odpoledne. Pamatuji si, že u nás byli tři pánové, se kterými jsem musel jít do sklepního bytu, kde byla taška se šedesáti tisíci. Šli cíleně, otec jim to asi musel říct při výslechu. to byl byt, kde už nikdo nebydlel, měli jsme tam uhlí, byl to bývalý kryt. Bylo to dost peněz na tu dobu, ale zase to nebyla hrůza, kterou by se mohlo narušit socialistické zřízení, to je jasné. Vím, že sebrali i nějaké zlaté věci, které si pamatuji jako malé dítě, maminčiny dvouplášťové hodinky na krk, otci dvouplášťové švýcarské hodinky a nějakých pár mincí se svatým Václavem, nevím, jakou měly cenu. Legrační byla radost těch pánů (jeden byl doktor obojího práva Jemelka, starší pán), když objevili, že máme na stěně v kabinetu obraz Beneše a Masaryka. Taky objevili tátův sokolský kroj. Říkali, že když uctíváme tyto kreatury, co můžeme být za lidi, to byl přímo jejich výrok."
"Moje máti se vrátila z Terezína 12. května (1945), pamatuji se, že jsem se probudil a máti seděla na postýlce. Bylo mi sedm let a ještě jsem měl, to je ostuda, postýlku se síťkou. To si pamatuji dodneška. Vím, že se sestrou Janou, s jednou ze sester z těch smíšených manželství, se nějak vídaly. Ten Jakub (bratr) jim umožnil, že tam nemusely být do konce epidemie, že mohly utéct z tábora ven. Nevím jak, ale dostaly se do Štěpánova tady na Hané, kde byl zborcený most. Nevím, jak se holky dostaly přes tu řeku, ale z té olomoucké strany řeky je pak dovezl žebřiňák s koňmi."
"Stál jsem s tátou na Václaváku a dodneška si pamatuji, že to byl strašný zmatek a ruch. Kromě toho, že tam bylo strašně moc lidí, pamatuji se na dvě taková hesla, která lidé volali ke střechám: 'Vy tam na střeše, pozdravujte Beneše!' A druhé bylo: 'Bez Beneše, bez Hany, nejsou žádné Hradčany'. Když olomoucká župa Smrčkova přicházela k tribuně, otočili hlavy [pryč od ní] a vím, že někteří sokolové se vrátili z Prahy dost pozdě. Třeba Laďa Krejčí (jeho syn se mnou chodil a otec byl náčelníkem hodolanského Sokola), šli v tom průvodu, takže vím, že ty sazby byly určitě kolem tří měsíců."
Jiří Podivínský se narodil 9. května 1938 v Olomouci, rodičům Josefovi Podivínskému a Doře Podivínské, roz. Repperové. Pocházel ze smíšeného manželství, matka byla Židovka. Rodiče provozovali v Olomouci řeznictví a uzenářství. Roku 1944 byl otec uvězněn v Postoloprtech, protože se odmítl rozvést. Matka odjela na podzim 1944 do sběrného tábora Hagibor v Praze, v lednu 1945 transportem do Terezína. Oba rodiče se vrátili na jaře roku 1945. Po válce chodil Jiří do Sokola, zúčastnil se XI. všesokolského sletu v Praze. Vystudoval střední zdravotnickou školu a Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (UPOL). Roku 1950 bylo otci znárodněno řeznictví, v roce 1960 byl odsouzen za údajné členství ve skupině, chystající se poškozovat valutové hospodářství státu. Jiří Podivínský dobrovolně odešel z vysoké školy, na kterou se roku 1964 znovu vrátil. V mezičase pracoval jako laborant na Klinice nukleární medicíny, oženil se. Promoval roku 1971. Od roku 1974 působil na Neurologické klinice v Olomouci. V letech 1988 - 2008 byl ředitelem Odborného léčebného ústavu Moravský Beroun, od roku 1992 primářem oddělení cévních mozkových příhod (CMP), které zakládal. Z prvního manželství s Pavlou Mikuleckou má dvě dcery. V roce 2022 žil v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
