JUDr. Josef Plocek

„Potom mě zatkli komunisti a dostal jsem třináct let za špionáž. Já jsem znal poměry v katolické církvi, takže jsem posílal nějaký dopisy ven do Vatikánu. Tehdy kardinál Beran byl internovanej, ti biskupové mizeli jeden po druhým... To jsme tehdy podávali ty zprávy do Vatikánu, co to je, a někde to prasklo. Kde, to já nevím. Jestli v Římě, nebo tady. Tak mě zatkli a byl jsem souzenej pro špionáž. To špionáž nebyla. To byly informace o katolické církvi a o poměrech v katolické církvi. Vedle toho jsem byl účasten na činnosti Katolické akce. Musím podotknout, ta Katolická akce byla oficielní, řekl bych vatikánská, a komunisti toho využili a udělali Katolickou akci vedenou svejma lidma. To znamená, že lidi to potom měli smíchaný v hlavě – Katolická akce, co to je zač? Je to ta pravá? A tak dále. Já jsem tehdy ještě pracoval v té Katolické akci a výsledek byl ten… Tam byly kroužky. My jsme tehdy měli kroužky náboženský a filozofický, kde se probíraly jednak otázky náboženský, jednak filozofický. A oni z toho udělali protistátní činnost. Já jsem ovšem nedostal ten paragraf. Ti, co byli v těch kroužcích, byli taky pozavíraní. Já jsem tam měl desítky známých, který jsem znal a kteří byli zavření taky kvůli té Katolické akci, kvůli těm kroužkům. Tehdy těch kroužků bylo moc, poněvadž ony byly kroužky fakultní na fakultě Karlovy univerzity, na technice, ale pak byly taky kolejní. To znamená, těch kroužků bylo moc. A v každým tom kroužku bylo pět deset účastníků, kteří se vzdělávali v tomto. My jsme měli za úkol, abychom se taky seznámili s marxismem. Já už jako malej kluk jsem přečetl tři díly Marxe, ten Kapitál. Ono to ovšem patřilo do mýho študia jako vysokoškoláka národního hospodářství. Takže to byla vlastně obrana věřících lidí proti pronikání komunistického režimu a komunistické nauky do myšlení lidí. Toto jim hrozně vadilo. Pozavírali desítky študáků a študaček, který se zúčastnili té Katolické akce. Tak jsem byl zašitej.“

„Když jsem byl ještě v tej hlubině, jednou se stalo, že tam jeden mukl… Podívejte, to bylo všechno proti předpisům, důlním předpisům, oni když nesplnil normu, tak ho tam nechali na šestnáctku bez jídla, bez spánku. Jestliže nesplnil ani tu, tak ho tam nechali ještě o další šichtu. A to byl mukl odněkud ze Šumavy, kterej neměl splněnou normu. A on pracoval na takovým malým hloubení, který ovšem bylo ,malý‘, bylo to 80 metrů hluboký tam pod tím. A on jel na tom výtahu, kterej byl bez opěradel a bez toho, a on spadl dolů. Bylo to zřejmě proto, že byl unavenej tak a bez jídla a tak dále. Tak tehdy mě ten štajgr, ten důlní, mě poslal, abych tam pro něj dojel. No tak já jsem tam dojel v kleci, na to patro, kde on ležel. Oni ho tam dali, já jsem ho vyvezl nahoru. Do dneška si vzpomínám, jak jsem byl na rozpaku v jednej věci. On totiž, jak měl proraženou lebku, tak mu kus té hmoty mozkové spadnul vedle. A já jsem si povídal, teď co mám s tím dělat. No tak nakonec jsem to vzal a nacpal to na ty jeho nosítka, na kterejch ležel.“

„U toho soudu já jsem vypovídal to, co jsem uvedl tam, tak jsem vypovídal taky. Vzpomínám si, ten Franta Valenů mi velmi imponoval, poněvadž ten Čížek, to byl prokurátor, ten ho zesměšňoval. A ten Franta Valenů, doktor Valena teda, mi byl sympatickej proto, on řekl: ,Pane předsedo, jako předseda senátu, upozorněte tady pana prokurátora, že mě nesmí urážet.‘ No tak to se mi líbilo tam. Já jsem jim provedl jenom tuto jednu věc: když skončil soud, tak jsem řekl: ,Rozsudek přijímám a ať žije Kristus král.‘ Proč jsem toto řekl? Poněvadž toto řekl už jeden, to jsem se dozvěděl tehdy, jeden nějakej prelát z Hradce Králového. Moji známí, katolíci, říkali: ,Ty jsi byl statečnej,‘ a tak dále. To nebyla statečnost. Já jsem prostě si řekl: tak teď já jsem poníženej, teď vy tady se mnou zacházíte jako s otrokem, a tak já vám ukážu. Čili toto jsem řekl naschvál, takže to nebylo z nějakej vnitřní dokonalosti nebo z nějaké takové víry, z toho přesvědčení jako… Možná, že ti prvotní křesťané, když je tam rozedírali ti lvi v tom Koloseu, no tak to byl jinej duch. Ale ve mně tohleto nebyl nějakej duch, já jsem chtěl jim říct: ,Vy darebáci, když jste takoví, tak já takhle.‘ No tak ten předseda senátu řekl, jenom dodal: ,Ať žije,‘ jako Kristus pán, a tím to skončilo. A jinak mě pokáral, že tam chci zasahovat tímto způsobem do toho.“

„Jenže na ,Dvanáctce‘ v tu dobu byl pokus o útěk. Celá skupina muklů se pokusila o útěk. Svázali jednoho esenbáka a sebrali mu zbraň a utekli. Ovšem mezi nima byl jeden mukl, kterej nechtěl utýct a kterej se dostal do tý skupiny vostatních. A tak se vrátil. Říká, že tam nechal čepici, že se musí vrátit pro čepici, aby ho podle toho nechytili, kvůli tej čepici. A on to udal. Výsledek byl ten, že oni je honili. Ti muklové tehdy byli už někde poblíž v lesích schovaní, ale oni nakonec, až na jednoho snad, kterýmu se podařilo utýct, tak je chytili. Některý postříleli na místě a některý živý přivedli, to bylo asi čtrnáct kluků, kterejm se to stalo, přivedli na lágr. Já už toto jsem neviděl. Ale po tomto útěku nastala velká buzerace a velkej hlad. Ony byly různý doby. Jestliže vám někdo řekl, ten a ten lágr byl nejhorší… Ono záleželo, jakej byl velitel lágru, ono záleželo, jaká byla situace… Takže některej špatnej lágr byl dokonce někdy lepší než nějakej ten dobrej. Takže to bylo různý. Ovšem tehdy byl hlad. Takže já pamatuju na ,Dvanáctce‘, když jsem byl, normální oběd byl ten, že jste dostal polívku, ne masovou, ale prostě nějakou polívku, a potom jste dostal, řekněme, tři brambory a omáčku. Ty brambory nebyly oloupaný. Dřív, když jsme byli na Prokopu, tak jsme chodili jako na brigádu škrabat brambory. A já si vzpomínám, že na tom Prokopu jsem přišel na chuť cibuli a dodneška mám rád cibuli. Bylo to tak, že jsme museli jít do kuchyně a tam jsme vokrajovali tu cibuli nebo brambory loupali a výsledek byl ten, že když už potom byl ten hlad, tak ta cibule byla výborná.“