Pplk.v.v. Libor Plíšek

„Když jsme o šesti skončili šichtu ve Šmeralkách, tak jsme šli na pivo do bufetu a o sedmé hodině mi jel vlak. Takže jsem šel na nádraží a někdy náhodou, protože nebyly mobily, nic, náhodou jel Jaroslav [Šabata] do Dolenic. Náhodou jsme se potkali. Teď vám říká: 'tak támhleto je tajný'. Hned ve vlaku řekl, ten jede se mnou. Přijeli jsme do Dolenic. Na mostě, to byla ještě stanice policejní v Miroslavi, ta už je dávno zrušená, tam byli dva policajti na mostě a koukali na zastávce. Vylezli jsme ven, procházeli jsme takovou vedle bývalé kovárny. Proti nám vyběhl šéf pomocné stráže ještě s jedním. Ten měl dokonce pistol v ruce. Já jsem říkal: 'co blbnete, vy volové.' Neskutečné. A to máte i potom ti lidi skutečně okolo. Bavili se se Šabaty, ale někteří jako tak opatrně. Petr Uhl třeba, on tu rakovinu taky neměl jen tak. On psal třeba na stroji pořád a měl zapálenou svíčku. Já povídám: 'Proč to máš?’ a on říká: 'abych se nezdržoval zapálením cigarety, tak o ty svíčky to vždycky.' Povídám: tak jdeš na procházku?' On povídá: 'ne. Já jdu volat na poštu, protože tady ty telefony jsou propojené na odposlechu. Z hospody byl k jedné paní tam a on tvrdil, že je asi odposlouchaný. Tak chodil pěšky do Jiřic na poštu.“

„Ten prostor se jmenuje Polesí - Březina, výcvikový vojenský prostor Dědice. A je to u Vyškova a ten kopec se skutečně jmenuje, jak jste říkala, Kozina. Zavolal mně nevím které datum jestli to bylo pětadvacátého srpna plukovník Neugebauer a říkal: 'volali z okresního výboru KSČ, že k nám přijedou televizáci a budou potřebovat vysílat z prostoru'. A říká: 'koho tam pošleme?' No tak jsme tipovali. Já jsem se toho ujal už z toho hlediska, co jsem říkal, že jsme tam byl nejdéle dokonce nejenom jako posluchač, ale i jako velitelův posluchač jeden čas. Takže jsem výcvikový prostor znal. Přijeli. Zavedl jsem je prostě tou cestou klasickou na úpatí, hájovna Véspěrk, zámeček Ferdinandsko a kousek odtud byla řídící věž ostrých střeleb. A na tom zámečku Ferdinandsko byla rozmístěna jednotka, která se starala o výcviková zařízení. Starala o výcviková zařízení ve výcvikovém prostoru včetně střelnice. Tak jsme vytipovali poschodí té řídící věže a požádal jsem velitele té jednotky na tom zámečku Ferdinandsko, kterým pokud se nemýlím, tak to byl podplukovník Fuliér, nebo tak se nějak jmenoval. Byl taky ze Svobodovy armády za války, aby nám poskytl vojáky a vstup, umožnil vstup do té řídící věže. Takže se to setkalo s pochopením a zavedl jsem pracovníky Československé televize k té řídící věži. Oni si to prohlédli všechno, potřebovali vidět Kojál a hlavně pokud si dobře vzpomínám, tu stavbu u paty vysílače Kojál v té době to bylo krásně viditelné, takže instalovali to s pomocí vojáků, zařízení, přenosový vůz, umístili blízko té věže, vojáci to pomohli zamaskovat a dala ta jednotka plnou podporu pracovníkům Československé televize. Takže mohli začít vysílat s tím ovšem, že všechno muselo být zamaskováno, pokud možno bez zbytečného pohybu neboť se tam za krátko objevil vrtulník, který tam neustále hledal to studio, odkud se vysílá. Protože paradoxně vysílač Kojál byl obsazen Sovětskou armádou a stále vysílal proti nim, což byl obrovský paradox a velení těch ruských jednotek údajně bylo strašně rozzuřeno a byli ochotní to studio zlikvidovat, převzít. Takže já si pamatuju na jména Popelka, Ondráček, Zouhar. S panem Zouharem jsem se setkával i potom. Ty ostatní, pan Popelka odjel do Rakouska a cestou televize ORF pana Cílka myslím, že se jmenoval Cílka, potom byli za starostou Vídně. Tak se zprávy z brněnského studia dostávali nejenom do republiky, ale do celého světa.“