Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pplk.v.v. Libor Plíšek (* 1945)

• narodil se 16. března 1945 v jihomoravské obci Rozkoš

• vystudoval Vyšší vojenské učiliště Hrdiny SSSR kpt. Otakara Jaroše ve Vyškově

• v roce 1966 se účastnil vojenského cvičení Akce Vltava

• působil jako předseda fakultního parlamentu Svazu vojenského vysokoškolského studentstva

• během invaze v srpnu 1968 pomáhal zajistit utajené vysílání ČST z vojenského prostoru Březina

• v roce 1970 byl vyloučen z armády a z KSČ

• pracoval v dělnických profesích

• přátelil se s Jaroslavem Šabatou a Petrem Uhlem

• po revoluci byl rehabilitován a vrátil se do služeb armády

• v roce 1998 byl zvolen do zastupitelstva města Znojma

• v roce 2024 žil v Dolenicích, s manželkou vychoval tři děti

Libor Plíšek se narodil koncem druhé světové války, 16. března 1945, v jihomoravské obci Rozkoš, která se nachází nedaleko tehdejších hranic Protektorátu Čechy a Morava. Tatínek Jan pracoval jako dělník, maminka Julie se střídavě starala o děti a příležitostně pomáhala v zemědělství. Kromě Libora vychovávali ještě dceru Marii a syna Jana.

Malý Libor prožil bezstarostné dětství ve vesnici obklopené lesy a také ve farské zahradě v sousedních Biskupicích, kde s ostatními kamarády pomáhal panu faráři. Už jako malý věděl, že se chce stát vojákem. „Často jsem organizoval různé skupiny chlapců v naší obci. Odmalička mi říkali ‚generále‘.“

Proto se tedy čtrnáctiletý Libor vydal do Bratislavy, kde v roce 1959 nastoupil na Střední vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova. Velmi dobře si pamatuje na návštěvu sovětského vůdce Nikity Chruščova. Bylo to v době sílící kubánské krize, kdy se svět ocital na pokraji jaderné války. „Projížděl Bratislavou do Vídně přes Břeclav, kde se setkal s americkým prezidentem Kennedym.“ Setkání, během kterého oba státníci řešili budoucnost obou supervelmocí a předběžně se shodli na nutnosti odzbrojení, vzešlo do dějin jako Vídeňský summit.

Po maturitě pokračoval pamětník na Vyšším vojenském učilišti Hrdiny SSSR Otakara Jaroše ve Vyškově studiem vševojskového směru v oboru učitelství pro školy I. cyklu, aprobace matematika – tělesná výchova. „Říkali jsme tomu hanácká vorošilovka,“ dodává Libor Plíšek. To podle tehdy prestižní Vyšší vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě.

Tohle nebylo vojenské cvičení, ale příprava na pozdější okupaci

Po absolvování vyšší vojenské školy v roce 1966 nastoupil Libor Plíšek na Školu důstojníků v záloze u 5. motostřeleckého pluku v Mikulově. V té době mu nabídli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Členové Československé lidové armády formálně nemuseli být v komunistické straně, nicméně armáda byla silně ideologicky propojena s komunistickou vládou, což mělo praktické dopady na kariérní růst a hodnocení vojáků. A proto Libor Plíšek nakonec souhlasil. „V té době byla ale dlouhá čekací lhůta kandidátů při asistenci dvou ručitelů. Takže jsem tam byl krátce,“ doplňuje pamětník.

V září téhož roku se Libor Plíšek účastnil tzv. Akce Vltava. Jednalo se o největší vojenské cvičení v dějinách naší země. Jeho cílem bylo prověřit připravenost obranného systému států Varšavské smlouvy. Během cvičení vojáci simulovali více než 250 jaderných úderů, jejichž síla by v případě skutečného použití byla schopna zabít dva a půl milionu civilistů. Akce se zúčastnila nejen československá, ale také sovětská, východoněmecká a maďarská armáda. „Generál Alexander Mucha později prohlásil, že to nebylo vojenské cvičení, ale příprava na pozdější okupaci Československa,“ říká Libor Plíšek a dodává, že to potvrdilo i cvičení Šumava.

V Kyjevě jej překvapilo rozmístění vojenských jednotek

Služba vlasti Libora Plíška pokračovala ve Vyškově. I díky tomu, že už na střední škole aktivně působil v Československém svazu mládeže (ČSM), byl coby důstojník zvolen do funkce předsedy fakultního parlamentu Svazu vojenského vysokoškolského studentstva.[1] „Měl jsem na starost veškerou mládežnickou činnost na fakultě[2] ve Vyškově a taky vztahy s dalšími vojenskými školami, včetně těch v zahraničí.“

V březnu 1968 vedl část delegace do Frunzeho vojenského učiliště v Kyjevě. „Už když jsme 8. března přistávali v Kyjevě na letišti, bylo to zvláštní. Z letadla jsem si všiml, že jsou všude rozmístěné vojenské jednotky. Divili jsme se, co to má znamenat, nechápali jsme, co to je. Něco podobného, co jsme viděli před vpádem Ruska na Ukrajinu. Z dnešního pohledu je zřejmé, že se pro všechny případy na nás připravovali ihned po lednovém plénu 1968.“

Celá delegace se však podle pamětníka nesla ve velmi přátelském duchu. „Ukrajinci nás vítali ukrajinskou vodkou s paprikou. My jsme jim vezli slivovici.“ Mluvilo se však i o politice. Po lednovém plénu 1968 se do vedení naší země dostal Alexander Dubček, který nahradil Antonína Novotného. K moci se tak dostalo reformní křídlo uvnitř KSČ.

„Z toho měli obavu – že se odkloníme od socialismu a že půjdeme cestou západní Evropy, směrem ke kapitalismu. Báli se, že nad námi ztratí vliv,“ říká Libor Plíšek a dodává, že šlo také o to, aby si Sověti na československém území mohli rozmístit svá vojska stejně jako například v Polsku a využili naše území jako útočný směr na Západ. Hlavní směr byl přes Polsko a východní Německo.

„Snažili jsme se jim připomenout, že garantem přátelství se Sovětským svazem je generál Svoboda, který velel praporu a poté armádnímu sboru v bitvě u ukrajinského Sokolova. V den, kdy jsme do Kyjeva přiletěli, 8. března, bylo zrovna výročí,“ říká Libor Plíšek a dodává, že delegace se zúčastnil také velitel fakulty, generál Kvapil, který se bojů u Sokolova také přímo účastnil, stejně jako bojů o Dukelský průsmyk.

Ať už tomu kdo chtěl či nechtěl, reformní hnutí se promítalo také do chodu Československé lidové armády. „Nastaly změny, které do té doby byly nemožné. Vyměnili se lidi ve vedení stranických organizací, studenti se mnohem více angažovali ve výuce, pořádali přednášky a prakticky vytvořili radikálně produbčekovské křídlo.“ Ne všem to ale bylo po vůli. „Pamatuji si, že jsem v červnu 1968 vyvěšoval na nástěnku před budovou velitelů [prohlášení] Dva tisíce slov. Spoustě funkcionářů se to tenkrát nelíbilo.“

Během invaze se připravovala mobilizace tankové jednotky

Veškeré naděje pražského jara však rozdrtily tanky Varšavské smlouvy. „Invaze nezačala 21. srpna, ale už o den dřív. Kolem jedenácté hodiny večer se po armádních linkách rychle šířila tato informace. Brzy ráno se ve vyškovském kině Moskva uskutečnilo shromáždění, kde nás plukovník Neugebauer seznámil se situací. Vytvořili jsme koordinační štáb, do kterého se zapojily všechny katedry a mládežnické skupiny akademie,“ popisuje Libor Plíšek, který byl členem tohoto štábu a sám osobně doprovázel plukovníka Kasala a Neugebauera při plnění nejrůznějších úkolů.

V prvních okamžicích podle Libora Plíška armáda počítala s možností obrany. „Plukovník Kasal se zastupujícím Neugebauerem plánovali mobilizaci tankové divize, pokud by k tomu byla vhodná situace. U Vyškova totiž byly uložené tanky. Tím by bylo nasazeno na 300 tanků na Drahanské vrchovině proti sledům od Přerova a Prostějova.“ Rozkaz zorganizovat obranný rajon ve vojenském výcvikovém prostoru Dědice u Vyškova a vyvézt tam zásoby přišel do Vyškova podle děkana fakulty velitelsko-organizátorské Oldřicha Kvapila již 21. srpna. Do výcvikového prostoru Dědice byla vysazena také výsadková brigáda plukovníka Mansfelda.

Jenže ve stejný den vydal ÚV KSČ prohlášení „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, ve kterém deklaroval, že ani armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Rozkaz neútočit vydal ministr obrany Martin Dzúr, který se stal doslova rukojmím okupantů.[3]

„Pro mě to byla beznaděj, zuřivost. Hledali jsme v koordinačním štábu cestu, jak se proti rozkazu postavit. Jako Svaz vysokoškolského studentstva jsme se vyjádřili jasně – že trváme na tom, aby byla proti okupantům nasazena armáda,“ říká Libor Plíšek a dodává, že si zároveň uvědomoval, že se toho moc dělat nedá. „Armáda se vyznačuje tím, že plní rozkazy. Pokud by je neplnila, nebyla by to armáda. Přesto nás to mrzelo a šprajcovali jsme se proti tomu.“

V některých kasárnách postavili tank do brány, nedali okupantům vodu, když si pro ni přišli. Jedním z velitelů, který odmítl vpustit okupanty do vojenských objektů, byl generál Stanislav Procházka. „Byla to stěžejní osobnost armádního odporu proti okupaci. Neuposlechl rozkazy ministerstva obrany. Jako velitel Západního vojenského okruhu vyvedl proti okupantům tankovou divizi. Uposlechl až prezidenta. A poté byl vyhozen v hodnosti vojína,“ říká Libor Plíšek. Později se s ním setkal ve Znojmě. „Z jeho vyprávění vyplynulo, že v úvaze na počátku okupace bylo zaútočit s jednotkami Československé lidové armády na území západního Německa a vtáhnout tak obě velmoci do konfliktu.“

Pomohl zajistit utajené vysílání Československé televize z vojenského prostoru

Úkolem okupantů bylo co nejdříve obsadit klíčová místa. Tím byla v okupačních dnech i studia Československého rozhlasu a Československé televize, která předávala občanům země důležité informace.

Hned 21. srpna okupanti vnikli do pražského studia Československé televize, kde rozstříleli televizní techniku. Brněnské studio mělo o něco větší štěstí. Redaktorům se navíc natočené záběry okupovaného Československa podařilo posílat do rakouské televize ORF, odkud se vysílaly do celého světa. Kontakt zajišťoval Lubomír Popelka.

Pracovníci Československé televize Brno věděli, že budou obsazeni, a proto se vydali k televiznímu vysílači Kojál na rozhraní Moravského krasu a vojenského újezdu Březina. Odtud dále díky přenosovému vozu zajišťovali vysílání. Netrvalo však dlouho a okupanti je opět vypátrali. Odchodem z Kojálu se ale brněnská televize nevzdala úkolu informovat veřejnost o pohnutých událostech. Utajené vysílání pokračovalo na dalších místech včetně budovy Československé akademie věd v Brně.

V neděli 24. srpna pak televizní technici našli nové strategické místo pro improvizované vysílání. Tím byl vojenský výcvikový prostor Dědice u Vyškova. „Asi 25. srpna mi volal zastupující velitel, plukovník Neugebauer, a sdělil mi, že brněnské studio Československé televize chce vysílat z našeho vojenského prostoru, a pověřil mě, abych jim byl nápomocný při plnění tohoto úkolu.“ Libor Plíšek tedy vytipoval místo, které by bylo pro vysílání vhodné a odkud by bylo vidět na stavby u paty vysílače Kojál, kam by spolehlivě dosáhl signál. „Z praktických ostrých střeleb jsem věděl, že z jednotlivých poschodí řídící věže odpovídající výhled je.“

Cesta přes rozlehlý vojenský prostor nebyla snadná. „Po dosažení zámečku Ferdinandsko, kde byla ubytovaná jednotka podplukovníka Füliera, jsem velitele požádal o umožnění vstupu do prostoru řídící věže a přidělení skupiny vojáků, kteří provoz střelnice zabezpečují.“ Televizáci s pomocí vojáků nanosili potřebnou techniku do vysílací věže a vytvořili provizorní studio. Z věže byl výhled jako z výkladní skříně. Byla tam elektřina i voda. Filmové materiály sem přiváželi zpravodajci z Brna. Vysílání komentoval Jiří Vondráček.

Mezitím okupační vojska intenzivně pátrala, odkud se vysílá, a postupně likvidovala veškerá vysílací zařízení, která našla podle nápadných antén. Sovětský vrtulník se neustále snažil lokalizovat vysílací stanoviště ve vojenském prostoru, ale nedařilo se mu to. „Přenosový vůz jsme totiž zamaskovali větvemi, aby nešel vidět,“ dodává pamětník. Podrážděnost okupantů z neúspěchu se stupňovala. „Zuřili, že nás nemůžou najít,“ popisuje nebezpečnou situaci Libor Plíšek. Hrozili dokonce rozstřílením Kojálu, který byl obsazen okupanty, ale dál vysílal protiokupační tematiku.

Po týdnu vzdorování a unikání okupačním vojákům přišla kapitulace. Divoké a hazardérské vysílání z všemožných míst skončilo na rozkaz shora. Ve středu 28. srpna 1968 vláda vydala pokyn ukončit provizorní televizní vysílání a jmenovala vládního zmocněnce pro Československou televizi. „Byl jsem se tam podívat, zrovna když v televizi dostali příkaz k ukončení vysílání, ale zároveň ještě měli materiál, který posílali do vysílání. Myslím, že tam byl pan Vondráček a pan Zouhar. Československá televize Brno vysílala z řídící věže ostrých střeleb vojenského výcvikového prostoru Dědice, i když se ostatní odmlčeli.“

Libor Plíšek se na místo provizorního studia v řídící věži byl podívat v roce 2008, kdy Česká televize natáčela dokument na toto téma „Brno 1968: Trosečníci z Kojálu“. „Všechno už bylo zarostlé, skoro nic tam nebylo vidět.“

Řekli mu, že je nepřítel dělnické třídy

Veškerá naděje na obranu země padla po podpisu tzv. Moskevského protokolu, kterým československá delegace s výjimkou Františka Kriegla popřela ideu pražského jara a přijala „bratrskou pomoc Sovětského svazu“.

Situace v armádě se k normalizaci začala lámat v dubnu 1969, kdy Gustáv Husák nahradil ve funkci prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka. „Většina stranických organizací se přihlásila k Husákovi, ale my [Svaz vojenského vysokoškolského studentstva] jsme to odmítli. Vydali jsme k tomu prohlášení.“

Počátek normalizace roztočil mašinerii prověrek, během kterých bylo z armády vyloučeno přibližně 14 tisíc členů. „Jak to tu bývá, vždy platilo, že Češi byli ještě iniciativnější, než jak to po nich okupant chtěl. To se projevilo i ve Vyškově. Mezi hlavní normalizátory tam patřili Psota, Bruna, Matulík, Ragala, Vítek, Rýdl. To byla taková smečka lidí, kteří to měli v charakteru – likvidovat další. Desítky lidí byly vyhozeny. Dokonce i generál Kvapil, to byl velitel ze Svobodovy armády, který byl náčelníkem štábu na Dukle. Díky prezidentu Svobodovi dosloužil v Brně na Vojenské akademii. Prezident Svoboda byl totiž poručníkem pozdější Kvapilovy manželky, když její otec padl na frontě. Kvapil bydlel v Brně na ulici Otmara Chlupa, potkal jsem ho tam v roce 1994.“

Konec v armádě neminul ani Libora Plíška. Nejprve byl v roce 1970 zbaven funkce, poté vyřazen z armády a nakonec z komunistické strany. „Z mnoha desítek likvidovaných jsem šel na řadu první. Sečetli mi všechno: že jsem vedl Svaz vojenského vysokoškolského studentstva proti okupaci, že jsem se vyjadřoval proti vstupu vojsk, že jsem zrušil družební smlouvu s britským učilištěm v Kyjevě, že jsem se podepsal pod rezoluci vyjadřující nesouhlas s odvoláním Dubčeka a dosazením Husáka,“ vyjmenovává a dodává, že chtěl místo toho učit. „Jenže ani to mi nedovolili. Řekli mi, že jsem nepřítel dělnické třídy. Tedy i nepřítel svého otce a většiny příbuzných, kteří pracovali v dělnických profesích.“

Když se nebál býků a rozžhaveného železa, proč by se měl bát stáda volů

Místo toho začal pracovat v dělnických profesích: pět let pálil cihly v cihelně v Jiřicích u Miroslavi, deset let tavil ocel ve Šmeralových závodech v Brně a pět let krmil a ošetřoval býky v Dolenicích. „Poznal jsem spoustu nových lidí, naučil se tavit ocel, starat se o dobytek. Ale tím to neomlouvám, já jsem chtěl hlavně sloužit v armádě, což mi nebylo umožněno.“ Tohle období práce a starostí o rodinu považuje za kolotoč. „Pracoval jsem od nevidím do nevidím a spal jsem jenom ve vlaku,“ říká s nadsázkou Libor Plíšek, který v té době také splácel dluh za dům, živil rodinu se třemi dětmi a staral se o zahradu včetně vinohradu o 650 hlavách.

S rodinou se usadil v Dolenicích, malé vesnici se 150 obyvateli, kde bydleli i rodiče Jaroslava Šabaty. „S Jaroslavem jsme se znali už z dob pražského jara, potkali jsme se na nějaké přednášce a diskutovali spolu. Postupně se z nás stali přátelé. Když bylo potřeba, postaral jsem se o jeho rodiče, pomohl na jejich záhumence. Když Jaroslav přijel za rodiči do Dolenic, vždy navštívil i nás.“

Jaroslav Šabata byl jedním z mluvčích a signatářů Charty 77. „I mně nabídl Chartu k podpisu, já jsem to ale odmítl, měl jsem zodpovědnost za rodinu, což Šabata samozřejmě akceptoval.“ Díky Šabatovi se Libor Plíšek seznámil také s Petrem Uhlem. „Ten vydával i samizdatový časopis Infoch. Šabatovi zase šířili samizdatové Lidové noviny. Nosil jsem to po rodině, hodně jsme o tom diskutovali.“

V roce 1970 se o Libora Plíška začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Zavedla si na něj signální svazek pod krycím jménem Student. Smyslem signálního svazku bylo prověřit možnou protistátní činnost podezřelé osoby. Tento svazek byl do archivu uložen o rok později a v roce 1979 skartován.

V průběhu 80. let absolvoval Libor Plíšek několik výslechů „na Lenince“ čili v sídle SNB na tehdejší Leninově ulici v Brně, pod kterou spadala i Státní bezpečnost. „Poprvé mě sebrali, když jsem šel z fabriky přes Křenovou ulici. Ukázal jsem jim průkaz a oni na to, že mám jít s nimi. Nevyhrožovali mi. Nemluvili se mnou jako s blbcem. Nebyli to žádní křupani, ale vysokoškoláci. Já jsem se jich nebál. Když jsem se nebál rozžhaveného železa nebo býků, proč bych se měl bát stáda volů?“

Libora Plíška si v průběhu 80. let volali na výslechy opakovaně. „Museli vždycky dostat nějaké echo o tom, že jsem se setkal se Šabatou. Ptali se mě, o čem jsme si povídali. Na to jsem odpovídal, že jsme se bavili o dění v Dolenicích: kdo se narodil, kdo umřel, jak se místní mají. To je všechno. O každém výslechu byl Jaroslav informován.“

Chtěli jsme zrušit KSČ, nevyšlo to

Po pádu komunistického režimu v roce 1992 se Libor Plíšek dočkal rehabilitace a vrátil se do služby v armádě. „Když mě vyhodili, bylo mi 26 let, takže teď se předpokládalo, že bych armádě mohl ještě odvést nějakou práci. Přijal jsem funkci důstojníka pro styk s veřejností. Navázal jsem kontakt s mnoha organizacemi, jako je Český svaz bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů, Pomocné technické prapory, Československá obec legionářská, spolupracoval jsem se starosty měst a obcí.“ Později působil ve funkci zástupce náčelníka Okresní vojenské správy ve Znojmě. Svoji službu v armádě ukončil v roce 2000 jako náčelník Oddělení zabezpečení velení, řízení a spojení 26. velitelství územní obrany v Brně. Za Vojenské sdružení rehabilitovaných spoluorganizoval s Vojenskou akademií panelovou diskuzi před vstupem České republiky do NATO.

Začal se také věnovat komunální politice. V roce 1998 byl zvolen do zastupitelstva města Znojma za občanské sdružení pro rozvoj města Znojma pod názvem Nezávislí. Ve funkci působil jedno volební období. V roce 1996 dostal ocenění, kterým se zařadil mezi deset nejvýznamnějších osobností Znojemska toho roku.

Jednou z jeho iniciativ byl pokus o zrušení Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). „Ke zrušení mělo dojít hned po převratu, ale to se nestalo. Proto jsme sepsali dopis a adresovali jej prezidentu Havlovi,“ říká Libor Plíšek, který v té době působil jako mluvčí Koordinační rady organizací protikomunistického odporu okresu Znojmo. Dlužno dodat, že před rokem 1989 byl sám členem KSČ. Signatáři dopisu požadovali, aby KSČM změnila svůj název a oprostila se od vyznávání a propagování „ideologie ohrožující rozvoj osobnosti i společnosti – marxistické ideologie a v skrytu duše leninismu jako komunistické praxe“. V textu dopisu připomněli, že si KSČM ponechala název „komunistická“, což svědčilo o tom, že je pokračovatelkou organizace postavené v České republice mimo zákon. V dopise je také uvedeno, že název „komunistická“ je odvozen od Komunistického manifestu, který předpokládá třídní boj, což je podle nich v komunistickém pojetí likvidace třídních a politických protivníků všemi prostředky. Žádost však nebyla schválena. „Zamítnuto, nesplněno, nepovedlo se,“ říká k tomu Libor Plíšek.

Jako zastupitel trval na tom, aby město Znojmo zrušilo čestné občanství města Klementu Gottwaldovi, Antonínu Zápotockému, Zdeňku Nejedlému a pplk. T. D. Alexejčukovi, veliteli sovětské okupační správy Znojemska v roce 1968. „Chtěl jsem navrhnout i zrušení čestného občanství pro Hitlera, který se zapsal do zlaté knihy města Znojma. Ale vysvětlili mi, že u něj to čestné občanství není.“ Hlasování bylo velmi těsné vzhledem k silnému zastoupení komunistické strany na Znojemsku. Zastupitelé však nakonec návrh schválili prakticky o jeden hlas. „Tenkrát se ozvala celá hierarchie současných nebo bývalých komunistů a zahájili proti mně kampaň, ve které zpochybňovali moji inteligenci, přitom by sami propadli v mateřské školce.“

Vědomou spolupráci se Státní bezpečností odmítá

Část veřejnosti se také začala zajímat o údajnou spolupráci Libora Plíška se Státní bezpečností. Jak bylo popsáno výše, StB se o Libora Plíška skutečně zajímala a prověřovala jeho možnou protistátní činnost v souvislosti s jeho vyhazovem z armády a zřejmě také kvůli jeho přátelství s Jaroslavem Šabatou a Petrem Uhlem. Tím to však neskončilo. Podle archivu bezpečnostních složek se StB o Libora Plíška zajímala i nadále. Zřejmě na něj vedla další svazek pod krycími jmény Plech a Bartoš. Samotný svazek byl v roce 1989 skartován. Nicméně dochoval se registrační protokol, ve kterém jsou u jména Libor Plíšek uvedeny tyto kategorie svazku: prověřovaná osoba, kandidát tajné spolupráce a agent. Kvůli tomu, že se svazky nedochovaly, zůstávají okolnosti spolupráce nejasné.

Libor Plíšek však jakoukoli vědomou spolupráci se Státní bezpečností odmítá. „Nikdo mi nenabídl spolupráci nebo že bych se měl stát agentem. To je blbost,“ zaráží se. „Kdybych s nimi spolupracoval, tak by ode mě dal Šabata po revoluci ruce pryč. Ale on se mě zastal.[4] Podobně Petr Uhl, který mi před smrtí podepisoval knihu a napsal tam věnování se slovy ‚svému příteli‘. Pamatuju si taky na to, jak Jaroslav Šabata po revoluci studoval archiv, a když k nám potom přišel, už mezi dveřmi mi řekl: ‚Jsi čistej.‘“

Dnes (2024) žije Libor Plíšek v Dolenicích na Znojemsku. To, co mu čas od času nedá jako bývalému členu armády spát, je současná válka na Ukrajině. „V té válce umírají tisíce lidí, tisíce Slovanů, kteří válčí proti sobě,“ říká a dodává, že konflikt by měl být ukončen diplomatickou cestou. „Je potřeba obě strany dostat k jednacímu stolu, protože oba národy budou vedle sebe žít další století a musí spolu nějak existovat. Je potřeba to udělat, dokud je čas. Pokud se to nezastaví, blížíme se ke katastrofě, kdy živí budou závidět mrtvým. Nestraším válkou, říkám jen realitu.“

 

[1] Libor Plíšek ještě před zvolením do funkce předsedy fakultního parlamentu Svazu vojenského vysokoškolského studentstva krátce velel u školní jednotky 1. velitelsko-organizátorské fakulty Vojenské akademie Antonína Zápotockého ve Vyškově. Mezi její absolventy patří například Andrejčák, Antušák, Černovský, Fedorko, Humaj, Pančík a také jeden z nejúspěšnějších popřevratových generálů Rostislav Kotil, který velel jižnímu křídlu NATO v Jugoslávii.

[2] Velitelsko-organizátorská fakulta Vojenské akademie A. Zápotockého.

[3] O invazi se jako první dozvěděl ministr obrany Martin Dzúr. Jeho sovětský protějšek, maršál Grečko, mu z Moskvy oznámil, že jednotky zemí Varšavské smlouvy začínají obsazovat Československo, a rozhovor ukončil varováním: „Bůh vás ochraňuj, jestliže vaše armáda zahájí palbu na sovětská vojska!“ A proto ministerstvo obrany vydalo rozkaz neútočit.

[4] Viz dokument Jaroslav Šabata, dopis čtenáře Znojemska o Liboru Plíškovi v sekci Dodatečné materiály.