docent PhDr. Igor Pleskot

„No a když přijelo to gestapo – ono totiž přijelo a propouštělo, když na druhé stráni už jezdily ruský tanky. Takže to kdybych tam byl zůstal – tam se totiž fronta válela čtrnáct dní sem tam! Jednak by sestra odjela beze mě, poněvadž to nikdo nebyl schopnej zkontrolovat v tu chvíli, to byl takovej blázinec. A teď jsme odjížděli autobusem a před náma už praskala fronta, poněvadž jsme měli jet na Brno, a jeli jsme na Olomouc, Kroměříž, Přerov nebo co. Vždycky se v noci objevil ,Halt‘, tam už někde byl transport vojenskej nebo tam byla prolomená fronta. No v podstatě jsme projížděli půl Moravy, než jsme dojeli do toho Brna. Jen jsme dojeli do Brna, byl obrovskej nálet, tak nás nacpali pod Špilberk. Ty nálety byly tři, byly to kobercový nálety na Brno. No a pak nás nacpali do vlaku a jeli jsme směrem do Čech. Gestapák byl posazenej s náma v tom vagoně. Ale my jsme měli jen ty salámy, který jsme tam nějak ukradli. Jenomže eisenboňáci telegrafovali po celý trati, že vezou děti. (…) Takže na každé stanici stál dav lidí a házeli nám do oken kuřata, kachny, bochníky chleba, vánočky. Ten gestapák zuřil a chtěl, aby se zavřely okna. A paní profesorka řekla: ,Podívejte se, když zajistíte pro ně stravu, já řeknu, ať zavřou okna. Nezajistíte – zůstanou okna otevřený.‘ On se zavřel do kupé a už nic nenamítal.“

„No tak oni nás potom najednou převezli do Svatobořic na Moravu. Jenerálku oni totiž potřebovali pro speciální vězně. Tady totiž byly takový speciální kategorie několika vězňů nějakejch významnějších osob, s jejichž pomocí se dalo jednat, a tady byly potom umístěný. No a nás odvezli do Svatobořic, tam jsme měli obrovské štěstí v několika momentech – asi dva nebo tři měsíce [předtím] vyměnili vedení lágru, které přešlo ze správy gestapa do správy polního četnictva. Původní náčelník toho gestapa, kterej řídil ten lágr, byl to Čech původně, poněmčelej, kterej teda se vydával za Němce, a byla to svině, podle toho, co vyprávěli. V tom lágru byli tehdy především příslušníci západních armád, hlavně příbuzný letců. Byl to velikej lágr. Minimálně já tipuju tři až pět tisíc, ale to možná je už moc. Ale ty tři tisíce skoro jistě. Byl rozdělenej do mužské a ženské části, které se neměly spolu příliš stýkat. Ta ženská část byla na jedné straně silnice a na druhé straně silnice byla mužská část. Přes tu silnici byl takovej dřevěnej provizorní most. My jsme byli umístěný dole v tý mužský části, jenomže jsme se nevešli do toho baráku všichni, takže část těch středních holek dali nahoru do ženskýho lágru. Jo a dole, tam byl prosím vás ještě zbytek, tam bylo původně ghetto, tam bylo ještě asi patnáct nebo dvanáct Židovek, který pak zmizely, odvezli je.“

„My všichni, a což je zase taková ironie historie, žijeme sedmdesát let díky rozhodnutí Heinricha Himmlera. Protože Heinrich Himmler si jako zástupce Hitlerův vymínil, že o osudu těch dětí z těchto rodin, které podporovaly heydrichiádu, rozhodne on. A po válce, to jsem nevěděl, že to bylo rozhodnutí Heinricha Himmlera, říkal jsem si, ale zcela zjevně jsem předpokládal, že jsme měli jít osudem lidickejch dětí – na výběr, kdo do plynu a kdo na převýchovu. Toto skutečně byla pravda, jenomže on se s tím nezabejval maje množství jiných činností a oni se všichni ti jeho podřízení báli, ti nacisti se báli rozhodovat bez něj, i když několikrát tam byly takový pokusy. Ale jeden z těchto pokusů, že nás chtěli přesunout, to se tvrdí, že tam K. H. Frank varoval, že je tolik známo už o nás v tom okolí, že by to vzbudilo nepokoje a že by to mohlo ohrozit výkon válečné výroby pro Říši. Tohle nevím, jestli je pravda, ale říká se to a zřejmě je to fixovaný na proces s Frankem, že to tam bylo uplatněný. Čili mimo to teprve teď ti mladí historici našli dokument, kterej říká, že už byl příkaz, že máme být převezeni do Lodže na tu distribuci, ale už to nestihli. Ten příkaz byl ze 44. roku a oni už neměli čas. Čili díky tomu já vlastně sedmdesát let žiju na úvěr.“

„Ale teď jsem říkal: ,Proboha, ale tady někdo musí bejt (na sekretariátu kom. strany – pozn. ed.). To nejde, protože lidi se budou vracet z dovolený a budou hledat teda tu centrálu.‘ No tak ten tajemník, kterej ještě se tam objevil, říká: ,Tak tady zůstaň ty.‘ No tak někdo to musel udělat. Tak jsem tam zůstal. Jo a ještě mi řekl: ,Ale prosím tě, nepouštěj k telefonu tadyhletu babu, protože to je estébačka, která sem byla nasazená.‘ Výborně. Tak jsem to plnil. Ona mi to spočítala potom samozřejmě. No, tak jsem vzal sekretariát a samozřejmě že všichni lidi chodili tam. A teď nejdřív všichni byli ještě v zajetí ilegality, takže prostě, telefonuje vám někdo a říká: ,Tady ptáček – tady ptáček – tady ptáček – co dělá sova?‘ No když jsem si půl dne takhle hrál, tak jsem zjistil, že je takovej zmatek, tak jsem říkal: ,Tady Pleskot.‘ Jsem řekl: ,Mě zavřou – budiž. Tady Pleskot.‘“

„Tátu sebrali, myslím, 6. června 1942. Já jsem chodil do primy na akademický gymnázium dole v Praze. Viděl jsem, že když jsem se vrátil, už tady bylo gestapo a už tady vodilo tátu a prohledávalo. Táta se vrátil a babička ho upozornila – ona bydlela v bytě pod náma, protože tenhle barák stavěli spolu s babičkou – takže mu řekla, že je tu gestapo, a on šel někam do sklepa a my nevíme dodneška proč, nikdy jsme nic nenašli, hledal jsem všechno možný. No a pak šel nahoru a tam byli gestapáci. To prostě bylo to, co do jisté míry ovlivnilo vlastně i můj život, protože táta se se mnou loučil, chtěl mi dát své zlaté hodinky. To mu zakázali, protože říkali, že za dva tři dny se jistě vrátí. A řekl mi, abych se staral o svou sestru. To byly poslední v podstatě jeho slova a odvedli ho. Máma byla v té době v lázních, protože měla nějaký problémy se žlučníkem, s mou malou sestrou. Tak se okamžitě vrátila, ta sestra tam zůstala sama a já jsem tam okamžitě odjel s nějakou pratetou, aby tam ta Milena, moje sestra, nebyla sama. To byla poslední chvíle, kdy jsem viděl mámu. Protože tu sebrali, tátu v sobotu, mámu potom v pondělí.“