Antonín Kuthan

„Možná, že spíš okolo poledne. Už jsem byl ze školy a byl jsem doma s maminkou, asi to bylo po obědě. Prostě přišli a nás vymetli, a tak jsme se dostali o patro výš k sousedům. My jsme bydleli v prvním patře, sousedi v druhém. Potom jsme se dostali zpátky do bytu, a to zas vzali mě. Jeli jsme do bytu k tetě a strýci, oni taky bydleli v prvním patře jako my, v jedné ulici kousíček od nás. Přijeli jsme tam autem, to byli dva gestapáci, a šli jsme do toho prvního patra. Tam jeden zaklepal a tam už jeden v bytě byl, gestapák, a tam prostě otevřel a při těch malinko otevřených dveřích jsem viděl revolver. Oni se nějak domluvili, že jsou gestapáci, oni tedy otevřeli a já tam byl jen chvilku. Potom jsme po chvilce jeli, ten gestapák tam zůstal, na blízkou policejní stanici s těmi esesáky, a já tam byl jen chvilku. Už si nepamatuji, jestli se mě na něco ptali, a pak mi řekli, abych šel domů. Proč to takhle udělali, to já dodneška nevím.“

„Z toho lágru jsme se dostávali proto, nechali nás převézt, protože už se blížila fronta. Tam se jednou do blízkosti našeho tábora dostala nějaká bomba, a to byla taková řacha, že jsem se tak lekl, že jsem s celou tou postelí třásl. Takže to bylo celé vcelku. Ale dobře se tady spalo, bezvadně. Tady byly slamníky se slámou, dobrý.“

„Potom mi ale řekli, že když chodím takhle k tomu truhláři, panu Františkovi Josefovi, jehož syn měl stejné jméno, tak prostě by ti tam mohl udělat ten vozembouch. A Franta říkal: ‚To je jednoduchý, to se vezme nějaká plaňka a k tomu se v takovéto úrovni přidělá odřezek od plechovky od okurek, takhle se to sníží a to víko se prostě dá níž, a coby činely se použijí ty dvě pokličky.‘“