„Poprava se odehrála asi v srpnu 1945 na stadionu. Bylo se na ni podívat celé město. Proběhl soud, pak všichni doprovodili popravovaného k šibenici, ten si vyžádal faráře, nakonec mu zavázali oči a podtrhli mu nohy. Bylo to trochu trapné divadlo – kata dělal cikán ve fraku. Byl slavnostně oblečený, aby poprava působila důstojně, ne jako nějaká vražda u plotu. Ale vypadalo to komicky, protože nešlo o žádnou slavnost.“
„Televize byla horká půda: zasedla tam prověrková komise, a kdo řekl, že nesouhlasí se sovětskou okupací, dostal padáka. To se týkalo i mě. Kdo se zapřel a prohlásil, že intervence byla asi nutná, v zájmu dělnické třídy a tak dále, mohl zůstat. Mezi takovými byli i lidé, kteří s intervencí dříve nesouhlasili – ostatní se na ně pak dívali dost divně. Byl to boj o existenci.“
„Když jsme s pardubickým orchestrem byli na zájezdu v Náchodě, padla mlha. Hráči na trubku byli momentálně ve výpovědi, najímaly se výpomoci z Prahy, jenže hostující trumpetisté se v mlze zpozdili a zrovna v první skladbě měli hrát. Tak mě vystrčili na pódium a řekli: ,Mluv tak dlouho, dokud ti nemávneme, že už jsou tady.‘ Takové jsou někdy osudy moderátorů nebo uvaděčů.“
„Až se objevil náš starší kamarád František Lukeš. Říkalo se mu Bengál. A ten nás v lednu 1945 angažoval, jestli bychom chtěli dělat něco proti Němcům. Bylo nám patnáct, ale nadšeně jsme souhlasili. Nesměli jsme vědět nic než jeho jako spojku. A pak jsme chodili v noci přeřezávat telefonní dráty německejch jednotek. Protože poblíž Písku bylo asi tři až čtyři kilometry skladiště munice a oni tam měli natažený polní telefony. A my jsme měli takový háky, který povinně byly na půdách, kdyby byl při bombardování požár. Dlouhej klacek se zobcem a tím jsme přetrhávali ty dráty. Pak jsme vždycky honem utekli. Naštěstí nás nikdy nechytili, ale bylo to takové noční dobrodružství. Vždycky jsme tam museli ty háky ve dne dopravit, aby nebylo divný, že v noci pochodujou kluci s nějakejma bidlama po městě. A my jsme znali dobře krajinu, tak jsme tam ty háky schovali, utekli jsme přes lesy k řece a šli jsme domů. Dostali jsme za to nějaké vyznamenání. Tím se ale ani nechlubim, protože tenkrát byl nával na to dostat nějaké vyznamenání. A kdekterej pišišvor, kterej neudělal vůbec nic, sbíral metály, až z toho byla málem ostuda. Ale hlavně nás těšilo, že jsme nějakou malou drobností mohli přispět k tomu, co se tehdy dělo.“
„On skauting byl popravdě řečeno velmi výběrová organizace, i když byl velmi masovej. Byli to lidé s určitejma ideálama, zásadama a schopností sebezáporu v takovým tom tvrdším životě. Byli tam ve všech oddílech strašně zajímaví lidé. A to pro tu pubertu byla ta pravá chvíle a ta pravá organizace.“
„No a 14. října mě zavřeli. To byla taky kovbojka. Jdu ze školy a najednou na mě vyskočili čtyři lidi s revolverama. Říkám, co jste, kdo jste? Posadili mě do tatraplánu, čtyři kolem mě, zavázali mi voči a vezli mě do Bartolomějský. Tam tě svlečou, prohledaj, jestli nemáš tajnou pilu, kterou bys přeřízl mříže, prej. Všechno ti seberou, dají ti oděv, tkanička smí bejt jen takhle dlouhá, aby ses na ní nemohl uškrtit, tím se zavážou kalhoty. A dovedli mě do podzemní cely, která neměla vokno, jen nějaký větrání. A tam byly tři slamníky a teď se nesmělo ležet, tak se smělo sedět na tom slamníku nebo chodit. A na noc se daly slamníky na zem. To byly slamníky z opravdový slámy, žádnej přepych! Ale muselo se spát, tak aby byly vidět ruce, protože kdyby si vězeň prokousl ruce, on by vykrvácel... Když nebyla vidět ruka, tak bachař mlátil na plechový dveře a vzbudil celou chodbu.“
Významný český muzikolog a hudební publicista PhDr. Jiří Pilka, skauty zvaný Jip, se narodil 20. února 1930 v Praze, dětství však prožil v Písku. Zde také nalezl zalíbení v hudbě a seznámil se s mnoha inspirativními osobnostmi, které jej ovlivnily na celý život. V roce 1945 se aktivně zapojil do protinacistického odboje a posléze jako spojka i do květnového povstání. V poválečném období začal skautovat, v roce 1947 se dokonce stal vedoucím 1. píseckého oddílu. V témže roce odcestoval s kamarádem Václavem Břicháčkem do Francie na VI. mezinárodní skautské setkání Jamboree. Roku 1948 se seznámil se skupinou mladých lidí Kruh, sdruženou kolem Dr. Pavla Křivského. Ten pro stále se rozrůstající společenství připravoval vzdělávací a sebepoznávací programy. Než se kvůli studiu muzikologie odstěhoval v roce 1949 do Prahy, vedl Jiří Pilka krátký čas píseckou odnož Kruhu.
Do jeho života dramaticky zasáhlo půlroční vězení. Ve vykonstruovaném monstrprocesu proti Pavlu Křivskému byl nařčen z protistátní činnosti a vězněn na Pankráci. S velkými obtížemi se mu podařilo dostudovat a věnovat se svému oboru. V roce 1969 se stal šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize, s utužující se normalizací byl z politických důvodů vyhozen. Sametová revoluce jej zastihla v pozici šéfa hudebního oddělení Divadelního ústavu. V 90. letech řídil pražský Symfonický orchestr FOK či Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Věnoval se především popularizaci hudby a spisovatelství. Jiří Pilka zemřel 7. července 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
