„[Oddíl] byl vytvořen z relativně mladších vojáků. Ti se museli vybírat z rozličných baterií, [utvořili] takovou pěší četu a pustili nás do útoku. Měli jsme cíl, kterého jsme měli dosáhnout, a ten jsme dosáhli. My jsme de facto byli jediná československá jednotka, která dosáhla svého cíle.“
„Když jsme to tam obsadili, tak se [tanky] stáhly a my jsme se dostali do velmi přesně zamířené dělostřelecké a minometné palby. Bylo to blbý, zabilo to velmi rychle tři nebo čtyři kamarády. Velitel jednotky, té ad hoc pěší čety, byl nějaký Rosťa Černý. Tomu to hrozně zranilo obě nohy. Zalezli jsme tam dolů a on povídá: ,Musíme zavolat zpátky shermany, aby nás odsuď vysekaly.‘ No tak jak na ty shermany? Tak mně povídá: ,Běžte a zavolejte je na rádiu. Máte někde frekvenci, a když ne, tak ji najdete hledáním.‘ Tak jsem vylezl z toho krytu, protože v krytu nebyl signál, tanky jsem našel a dostal jsem šrapnelem do hlavy. Krvácel jsem hrozným způsobem.“
„Pak řekli: ,Jeďte do Strakonic v určitý den, v určitou hodinu a sedněte si tam u radnice,‘ tam byl takový sklípek, taková hospoda, ,a přijde za vámi člověk, který se vám přihlásí. Ten vás převede přes hranice.‘ Tak jsme jeli do Strakonic, tam jsme seděli, a nikdo nepřišel. A tenkrát četli v rozhlase zatykače, a najednou slyším svoje jméno. Totiž ten dotyčný, co měl za námi přijít, už byl v base. Tak jsem zaplatil, klidně jsme odešli, sedli jsme do auta a jeli na Prahu. Přijeli jsme k Praze ze Strakonic a na Jílovišti povídám: ,Já do té Prahy už nemůžu.‘“
„Přijeli jsme do západních Čech, brigádní velitelství se usadilo v Klatovech, oddíl [kanonů proti útočné vozbě] poslali do Železné Rudy a mě poslali jako součást posádky na Špičák. Tam to bylo velmi pěkné, člověk chodil na procházky, byl tam velký klid. [Byl tam] takový hotel pod tím Pancířem, hotel Hrnčíř, elegantní malý hotel, a tam byli internováni němečtí diplomaté, německý vyslanec v Albánii, který utíkal s rodinou a s úřednictvem a zůstal tam trčet. Tak toho jsme tam hlídali. Jeho dcera tam vařila velmi dobře.“
„Šel jsem na ples do autoklubu v Opletalově ulici. Tenkrát tam byly plesy, takové elegantní místo to tenkrát bylo. Šel jsem tam, tancoval a jdu kolem takového pokoje, kde seděla skupinka pražských honorací. Obklopovali Petra Zenkla. Postavil jsem se do dveří, abych poslouchal, jak všichni tito moudří lidé mluví. Zenkl vykládal: ,Koukejte pánové, v květnu budou volby, je jasné, že komunisti je prohrají. Všechno bude v pořádku, nelamte si hlavu.‘ Já stál v těch dveřích a povídám: ,Pane předsedo, proč myslíte, že vám komunisti ty volby vůbec povolí? Když vědí předem, že vy je vyhrajete?‘ On se na mě podíval a povídá: ,Mladý muži,‘ to do smrti nezapomenu, ,nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte.‘“
„[Němci] měli určité úspěchy, tak československé velení rozhodlo, tenkrát generál Liška velel celému tomu spojeneckému kontingentu, že se ty pozice musejí dobít zpátky. Strategické důvody podle mě neexistovaly, byly to důvody prestižní. Tak 15. dubna nastal útok na Dunkerque z prestižních důvodů. Ten útok byl bez letecké podpory, ten první říjnový [útok] měl leteckou podporu. Tento byl bez letecké podpory a vykládalo se nám - vojáci se ptali, kde jsou ti nahoře - že to bylo, protože Francouzi nechtěli mít Dunkerque rozbitý. Byl to poslední atlantický neporušený přístav. Následně mně říkají kolegové z ústavu soudobých dějin, že to nebyla pravda, že nikdo prostě nedovedl během jednoho týdne leteckou podporu rychle objednat.“
Svobodník v. v., Prof. PhDr. Otto Pick, Ph.D., se narodil 4. března 1925 v Praze do smíšené česko-židovské rodiny. Mladý Otto vyrůstal v Praze, vychodil obecnou školu a navštěvoval anglické gymnázium, ovšem po vytvoření protektorátu dne 15. 3. 1939 byl zařazen do Wintonova transportu a odjel přes Hoek van Holland a Harwich do Londýna. V Anglii si na grammmar school dodělal maturitu a získal stipendium na studium na oxfordské univerzitě. Dne 10. 3. 1943 vstoupil do československých vojenských jednotek, které byly v roce 1944 reorganizovány na Československou samostatnou obrněnou brigádu, prošel spojařským kurzem a po vylodění ve Francii se zúčastnil obléhání Dunkerque v oddílu kanonů proti útočné vozbě (OKPÚV) jako spojař a radista u 3. baterie. Dne 15. 4. 1945 byl při útoku na Dunkerque lehce raněn. Po válce odjela celá brigáda do Československa, Otto Pick dosluhoval v Železné Rudě, zakrátko odjel do Kyjeva cvičit sovětské vojáky a poté demobilizoval. Zapsal se v Praze na právnickou fakultu a ještě se v roce 1948 stihl zúčastnit studentských demonstrací. To už ovšem věděl, že musí emigrovat, a jelikož měl status zahraničního vojáka sloužícího v Anglii, a navíc měl stále stipendium na oxfordské univerzitě, rozhodl se pro útěk do Anglie. Nejprve studoval historii na Oxfordu a poté získal doktorát na London School of Economics. Následovala akademická kariéra - nejprve působil jako odborný asistent na London School of Economics, poté přešel na nově založenou univerzitu v Guildfordu, kde se stal děkanem a prorektorem. Vrcholem jeho akademické kariéry byla profesura v Bologni a v Mnichově. Od roku 1983 pracoval jako ředitel československého vysílání Svobodné Evropy. V roce 1991 se rozhodl pro návrat do Prahy, ujal se konstituování oboru Politologie na Fakultě filozofické Univerzity Karlovy a poté dostal nabídku pracovat jako náměstek na ministerstvu zahraničí. Na tomto pracovišti působil jako poradce ministra zahraničí a stále vyučuje v Diplomatické akademii a na vysoké škole. Otto Pick zemřel v neděli 20. března roku 2016 ve věku 91 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
