Mgr. Josef Picek

"To byla otázka osobní statečnosti lidí, kteří se za někoho postavili nebo nepostavili. Mně je někdy dost líto, když se zapomíná na tyhle lidi. A když se z totalitní doby dělá jen takový monolit bahna. Když jsem se například dočetl v novinách, že Jaroslav Seifert nesměl vůbec publikovat. To vůbec není pravda. Jednak mu vycházely jednotlivé sbírky, a pak mu dokonce vyšly sebrané spisy. Vždycky to byla otázka příslušného redaktora, který měl tu odvahu a sílu se za to dílo postavit a nějakým způsobem to prosadit. Ne vždycky se to podařilo, ale velmi často ano. Takže ta doba zdaleka nebyla monolitní, ta byla poměrně velmi komplikovaná a nějakým způsobem se daly prosadit věci, které byly skutečnou hodnotou."

"Ředitelem nově vzniklé konzervatoře byl jmenován Václav Rabas jako určitá taková politická garance, protože myslím, že už tehdy byl poslancem Federálního shromáždění. Václav byl velmi složitá osobnost. Já osobně na něj mám spíš vzpomínky velice dobré, protože on – hned jak se ta škola zakládala, mě vzal. I když tenkrát ještě jsem z politických důvodů nemohl k normálnímu konkurzu. Takže on mě vzal na část úvazku – já jsem doučoval na část úvazku a na část úvazku jsem učil na této nově vzniklé škole. A po roce už jsem šel normálně ke konkurzu a stal jsem se řádným pedagogem. A mohu říct, že jsem nebyl sám, kdo byl politický průšvihář na této škole. A nejen že byli na této škole, ale dokonce tam zastávali vedoucí funkce. Václav Rabas ze mě udělal v té době vedoucího Oddělení hudební teorie. Vedoucím Dechového oddělení byl Ota Tvrdý, který měl taky z Prahy nějaké velké politické problémy. Vedoucím smyčcového oddělení byl Ivan Štraus, který poté, co se rozvedl s ženou, kterou si vzal v Rusku, na tom vůbec nebyl dobře politicky. A s takovouto skvadrou on prostě tu konzervatoř budoval. Miroslav Raichl tam přišel o něco později. To byl další průšvihář. My jsme se znali velice dobře, protože já jsem v době studií na Vysoké škole pedagogické chodil do Vysokoškolského uměleckého souboru Zdeňka Nejedlého při Vysoké škole ekonomické a tam to vedl tenkrát Slávek Neumann a Mirek Raichl. A Mirek Raichl tenkrát, v tom osmašedesátém roce, dokonce pracoval na ústředním výboru strany, což byla teda ta nejhorší politická kvalifikace, kterou si mohl vytvořit, ale on byl prostě nadšenec. Chtěl budovat něco pozitivního. To nebyl nikdy komunista v pravém slova smyslu, ale to byl člověk po dlouhá léta velmi pozitivní. Pak ho to trochu zlomilo – po srpnu [1968] a po té počínající normalizaci byl v podstatě téměř zlikvidován, nesměl se vůbec hrát. Jediné, co ho drželo, byly dětské sbory, které ho zpívaly."

"Ale zajímavé bylo, že krátce po vyhrané soutěži mně z příkazu vedoucího na krajském výboru zakázali veřejně koncertovat, tak jsem si vyžádal u něj audienci. A přinesl jsem mu recenze, které jsem měl z té soutěže a říkal jsem: 'Jak se to srovnává s tím, že mi zakazujete koncertovat?' No a on mi tak jako poněkud koktavě oznámil, že se to ruší a že ať hraji dál. Protože tenkrát skutečně ty poměry byly velmi nepříjemné v tom, že jediná možnost veřejného koncertování byla přes agenturu, a tam se kromě samotného výkonu sledovala řada dalších souvislostí. A pokud to byl nějaký komponovaný pořad, tak se musela dělat přímo přehrávka na ten pořad. Nezapomenu, jak jsme dělali s Radkem Bartoníkem, hercem hradeckého divadla, pořad z básní Josefa Kainara, bylo to ze sbírky "Lazar a píseň", což je taková drsná poezie. A nelíbilo se to komisi, ale přitom Kainar byl tenkrát předseda Svazu spisovatelů. Takže z jejich strany to byl takový trochu tanec mezi vejci, nakonec to povolili, ale bylo vidět, že velmi neradi. Skutečně záleželo na tom, kdo si co nechal líbit a nenechal líbit. A záleželo také na tom, jestli člověk měl osobní nepřátele. Což já jsem nestihl. Řada mých kolegů třeba z toho rozhlasu – tak ti pak museli až třeba k lopatě, protože jednak neměli kvalifikaci a jednak měli vysloveně nepřátele. A jestliže jsem si při 60. letech neuvědomoval a vůbec nepřipouštěl nějaká politická omezení, tak od toho roku 1970 jsem si je uvědomoval velice drsně."

"Sedli jsme do auta a jeli jsme nejkratší cestou domů. A já jsem okamžitě nastoupil do rozhlasu a 14 dní jsem pak nepřišel domů. Pracoval jsem a spali jsme tam na zemi a bylo to velmi dobrodružné. Bylo to organizované, takže jsme měli několik pracovišť po městě v Hradci a já jsem byl ještě s několika kolegy i externími spolupracovníky z divadla v nahrávacím hudebním studiu. To bylo na Starém Městě, dneska už to neexistuje, a přepojovali nás tam, měli jsme vstupy do vysílání. Byla to obrovská škola, protože jsme mluvili bez jakékoli přípravy a jezdili jsme po městě nahrávat rozhovory s lidmi. Sledovali jsme to, co se děje. a snažili jsme se to nějak udržet. Byli jsme nejdéle vysílající rozhlasové studio, což bylo způsobeno tím, že nás obsazovali Poláci, Hradec Králové. A oni to poněkud sabotovali. Já jsem tam u toho nebyl, ale slyšel jsem vyprávět, že tam přijel k hlavní budově tank, před ředitelství studia. Tam vystoupil nějaký polský major a chtěl ředitele, aby mu to předal. A on mu řekl, jestli má potvrzení od ústředního ředitele. Polák řekl, že nemá. Ředitel mu řekl, že nemá co předávat, a tak mu to odmítl. Polák zasalutoval a odešel."