Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Picek (* 1938)

• narozen 24. prosince 1938 v Podlažicích

• za druhé světové války v jejich domě postupně bydleli Němci, vlasovci i vojáci Rudé armády

• od mládí se věnoval hře na klavír

• vystudoval chemickou průmyslovku v Pardubicích

• chodil na soukromé hodiny klavíru k profesoru Františku Rauchovi

• vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština – hudební výchova

• v roce 1968 působil jako hudební redaktor a režisér v Československém rozhlase Hradec Králové

• za normalizace musel z rozhlasu odejít a měl problém získat zaměstnání

• od roku 1978 vyučoval na hudební konzervatoři v Pardubicích

• v roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra konzervatoře

• působil jako sólový klavírista i jako hráč různých komorních těles a korepetitor

• působil jako sbormistr pěveckých sborů Vokální harmonie a Harmonia Nova

• skládal scénickou hudbu pro Východočeské divadlo v Pardubicích

• v roce 2021 žil v Pardubicích

Josef Picek prožil rozmanitý život. Mohl by možná říct: „Vším jsem byl rád.“ Když si ovšem sedne ke klavíru a rozmáchle hrábne do kláves, jasně se ukáže, že jeho místo je právě tady. Předtím prošel řadou zaměstnání. Jako hudební redaktor v Českém rozhlase Hradec Králové zažil srpnovou okupaci v roce 1968. Během následné normalizace pak obtížně hledal zaměstnání.

V roce 1978 konečně získal místo na nově vzniklé konzervatoři v Pardubicích. Vyučoval sólový klavír, hudební teorii, nastudoval zde řadu zajímavých představení, koncertoval. Doprovázel na klavír sólisty pěvecké i instrumentální, působil jako korepetitor. Vedl pěvecké sbory. Skládal scénickou hudbu k divadelním představením. Na konzervatoři zažil radostný rok 1989 a byl mluvčím Občanského fóra. 

Sovětský důstojník u nás hrál na klavír Dvořáka

Josef Picek se narodil na Štědrý den 24. prosince 1938 ve východočeských Podlažicích. Celá rodina bydlela v malém bytě vedle hlavní silnice, který sestával z kuchyně a dvou malých pokojíků a byl bez příslušenství. Elektřinu neměli a pro vodu se chodilo ke studni.

V Podlažicích se neválčilo, ale vojska procházela obcí podle toho, jak postupovala nebo ustupovala. V jejich domě tak bydleli na půdě nejdříve Němci, pak vlasovci a nakonec Sověti. Josef Picek vzpomíná na ruské důstojníky v jejich obývacím pokoji: „Jeden ten chlap velice hezky hrál na klavír. Dokonce se říkalo, že hrál Dvořáka.“

Vším jsem byl rád

Rodiče Josefa Picka vyučovali na základní škole. Maminka češtinu a dějepis, tatínek matematiku, fyziku a chemii. Díky otcovu vlivu začal Josef Picek studovat chemickou průmyslovku v Pardubicích. Od mládí však tíhnul k hudbě, a tak současně pokračoval ve studiu klavíru. Jezdil na soukromé hodiny k vynikajícímu klavíristovi a pedagogovi profesoru Františku Rauchovi na Akademii múzických umění v Praze.

Po maturitě podal přihlášku na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, na obor čeština – hudební výchova. Podařilo se mu dohnat všechno, co z průmyslovky neznal, a u přijímacích zkoušek uspěl. Osvobodili ho od studia klavíru, protože splnil požadavky na absolventa. Po promoci a nezbytné vojenské službě nastoupil do archivu Českého hudebního fondu v Praze a také se oženil. Chtěl však být blíž své milované hudbě. Přihlásil se proto do konkurzu na hudebního redaktora a režiséra Československého rozhlasu v Hradci Králové a byl přijat.

Čtrnáct dní jsem nepřišel domů

V srpnu 1968 cestoval s manželkou po Slovensku. Když se dozvěděli o okupaci, odjeli nejbližší cestou domů a Josef Picek okamžitě nastoupil do rozhlasu. „Čtrnáct dní jsem pak nepřišel domů. Pracovali jsme a spali jsme tam na zemi,“ popisuje. „Měli jsme živé vstupy do vysílání bez jakékoli přípravy. Byla to obrovská škola. Jezdili jsme také po městě nahrávat rozhovory s lidmi. Sledovali jsme, co se děje, a snažili jsme se vysílání nějak udržet. A naše rozhlasové studio skutečně vysílalo nejdéle. Do jisté míry to vyplývalo z toho, že nás v Hradci Králové obsazovali Poláci. A oni okupaci poněkud sabotovali. Slyšel jsem vyprávět, že přijel k hlavnímu vchodu před ředitelství rozhlasového studia tank. Vystoupil nějaký polský major a chtěl ředitele, aby mu to studio předal. Ředitel se ho zeptal, jestli má potvrzení od ústředního ředitele. Polák řekl, že nemá. Ředitel mu odpověděl, že mu tedy nemá co předávat. Major zasalutoval a odešel.“

Josef Picek pracoval v rozhlase ještě dva roky. Postupně se tam měnila situace, nastupovala normalizace, a tak vycítil, že se v redakci už dlouho neudrží. Přijal místo v tehdejším Divadle Vítězného února v Hradci Králové, jenže brzy zde nastoupil nový normalizační ředitel, který se sám hlásil k tomu, že je stalinista. Pamětník proto musel z divadla odejít. Nabídli mu místo v Novém Městě nad Metují na hudební škole.

„Přišel však za mnou vedoucí Odboru kultury a školství Okresního národního výboru v Náchodě a oznámil mi, že se na mě dozvěděl jisté informace, že mi nesmí říct odkud a že se tak moje přijetí ruší,“ vypráví pamětník. „Pak jsem měl větší štěstí v Jičíně, kde byl statečný vedoucí odboru školství, který prohlásil, ať mu vlezou na záda, že mě bere,“ dodává.

Zákaz se ruší

Při svém působení na hudební škole v Jičíně se Josef Picek přihlásil na studium sólového klavíru na konzervatoř do Prahy. „Přijali mě hned do čtvrtého ročníku. Když jsem byl v pátém ročníku, proběhla první soutěžní přehlídka československých konzervatoří a vyhrál jsem ji,“ popisuje pamětník. „Zajímavé bylo, že krátce po soutěži mně z příkazu vedoucího na krajském národním výboru zakázali veřejně koncertovat. Tak jsem si vyžádal u toho vedoucího audienci a přinesl jsem mu recenze, které jsem měl ze soutěže. On mi koktavě oznámil, že se zákaz ruší a ať hraji dál.“

V té době bylo veřejné vystupování sešněrováno řadou podmínek a omezení. Koncertovat se dalo jedině přes agenturu, a tam se prováděly přehrávky, kde se kromě samotného výkonu sledovala řada dalších věcí a souvislostí. Pokud se navíc vytvořil komponovaný pořad, musela se udělat přehrávka přímo na něj.

„Nezapomenu, jak jsme vytvořili s Radkem Bartoníkem, tehdy hercem divadla v Hradci Králové, pořad z básní Josefa Kainara. Bylo to ze sbírky „Lazar a píseň“, taková drsná poezie. Komisi se to nelíbilo, ale Kainar byl tenkrát [do své smrti v roce 1971] předseda Svazu spisovatelů, tak to nakonec povolili,“ dodává Josef Picek. „Bylo vidět, že skutečně záleží na tom, kdo si co nechal a nenechal líbit. Záleželo také na tom, jestli člověk měl osobní nepřátele. Což já jsem ještě nestihl. Jestliže jsem si ale v 60. letech neuvědomoval a nepřipouštěl politická omezení, tak od roku 1970 ano. A velice.“ 

Záleželo na osobní statečnosti lidí, kteří se za někoho postavili nebo nepostavili

V roce 1978 se zakládala konzervatoř v Pardubicích. Ředitelem jmenovali varhaníka Václava Rabase. Už tehdy působil jako poslanec Federálního shromáždění. „Václav byl složitá osobnost. Já osobně na něj mám spíš vzpomínky velice dobré. Když se ta škola zakládala, tak mi psal, abych tam nastoupil. Nemohl jsem ještě z politických důvodů ke konkurzu, ale na konzervatoři jsem učit začal. A po roce už jsem šel ke konkurzu a stal se řádným pedagogem. Václav Rabas mě udělal vedoucím oddělení hudební teorie,“ vzpomíná pamětník.

Nebyl ovšem jediným politickým průšvihářem na škole. Na nově otevřené konzervatoři učil třeba Otakar Tvrdý, vedoucí dechového oddělení, který musel odejít z České filharmonie i z Pražské konzervatoře pro nesouhlas s okupací v roce 1968. Ivan Štraus, vedoucí smyčcového oddělení, se zase rozvedl se ženou, kterou si vzal v Rusku, což se komunistům nelíbilo. A dalším do party průšvihářů byl známý hudební skladatel Miroslav Raichl.

„Mirek dokonce v osmašedesátém pracoval na ústředním výboru strany. Ale nebyl nikdy komunista v pravém slova smyslu. Jako nadšenec chtěl budovat něco pozitivního. Po srpnu 1968, v době normalizace, ho téměř zlikvidovali. Držely ho dětské sbory, které zpívaly jeho skladby,“ popisuje Josef Picek. „Tehdy hodně záleželo na osobní statečnosti lidí, kteří se za někoho postavili nebo nepostavili. Mně je někdy líto, když se na ně zapomíná. A když se z totalitní doby dělá jen monolit bahna. Dočetl jsem se například v novinách, že Jaroslav Seifert nesměl vůbec publikovat. To není pravda. Vycházely mu jednak jednotlivé sbírky, a dokonce i sebrané spisy. Vždycky to byla otázka příslušného redaktora, který měl tu odvahu a sílu se za to dílo postavit a nějakým způsobem to prosadit. Takže ta doba zdaleka nebyla monolitní, ta byla poměrně velmi komplikovaná a nějakým způsobem se daly prosadit věci, které byly skutečnou hodnotou.“   

Máš pravdu, soudruhu, zpívejte!

Josef Picek vystudoval ještě během hluboké normalizace sólový klavír na Akademii múzických umění v Praze. Působil také jako sbormistr pěveckých souborů Vokální harmonie a Harmonia Nova. Vycestoval kromě jiného na zájezd do Itálie. Tehdy byl vždycky na zájezdu nějaký politický dohled. Říkalo se mu ‚paví očko‘. Do Itálie jel jako politický dohled ideologický tajemník okresního výboru komunistické strany a s ním ještě ředitel Kulturního domu v Hradci Králové.

Vokální harmonie měla vystoupení v deset hodin dopoledne na břehu jezera Lago di Como. Když tam přijeli, dozvěděli se, že se jedná o zpívání při mši a pak ještě asi o půlhodinový koncert po mši. Ideologický tajemník vzrušeně prohlásil: „Co jako, soudruhu, co budeme dělat?“ Josef Picek mu odpověděl: „To je těžká situace, protože já jsem tady v Itálii při minulých zájezdech zažil recepci. Odehrávala se na faře a obsluhovaly nás jeptišky. Bylo tam celé zastupitelstvo města, všichni komunisti. Komunisti s katolíky tady vycházejí velice dobře, a kdybychom odmítli zpívat v kostele, tak by se rozšířilo, že u nás není náboženská svoboda. Poškodili bychom tak věc italských komunistů.“

Ideolog po chvilce přemýšlení odpověděl: „Máš pravdu, soudruhu, zpívejte!“ A spolu s ředitelem Kulturního domu utekl z kostela. Josef Picek vypráví: „Farář pozval po koncertu celý soubor na terasu na skleničku Campari. Ti dva ‚utečenci‘ pak seděli na molu asi 80 metrů daleko, zády k terase, jako že tam vlastně nepatří. Oželeli tak raději Campari, než aby si je někdo vyfotografoval s farářem.“

Biľakův přítel otočil a měl placku Občanského fóra

Josef Picek se o sametové revoluci v listopadu 1989 dozvěděl první zprávy z rádia. Většina pedagogů konzervatoře v Pardubicích se brzy přidala na stranu stávkujících studentů. „Pamatuji se, že jsme jeli s kolegou Krečmerem jako mluvčí Občanského fóra na schůzi do Brna na JAMU. Vrhli se na nás, co že budeme dělat s tím Rabasem. No, vůbec nic. Jako ředitel byl skutečně velice dobrý. On však udělal jednu zásadní chybu, a sice to, že zůstal doma a oznámil nám, že pokud chceme, aby byl dál ředitel, tak ať si pro něj dojdeme. Pak se však sešla schůze Občanského fóra a tam jsme se prostě usnesli, že když od nás odešel, tak se s ním musíme rozejít. Nicméně Václav Rabas se vrátil na školu. Byl to výborný muzikant a jako učitel dál pokračoval.“

Josef Picek popisuje euforii během sametové revoluce. Brzy po roce 1989 si však začal uvědomovat, že to tak jednoduché nebude. „Hned po revoluci, na začátku roku 1990, jsem byl v Brně na takzvané pěvecké burze, kde se představovali studenti zpěvu z různých konzervatoří a akademií a zároveň tam byli zástupci divadel. Já jsem tam byl jako korepetitor. Konala se tam i schůze ohledně pěvecké výuky. A najednou se objevil ‚mistr‘ Přemysl Kočí. Všichni měli ještě v paměti jeho knihu, kde vzpomínal na své přátelství s Vasilem Biľakem. Přemysl Kočí tam přišel, před sebou měl černý širák, na něm trikoloru a na kabátě obrovskou placku Občanského fóra. A hned si vzal slovo a začal říkat, jak teď konečně vlastně můžeme něco svobodně dělat. Byl to hnus.“ 

Radost z dobré hudby a z žáků

Josef Picek vypověděl, že na konzervatoři měl skutečně dobré podmínky pro zajímavou práci. V roce 2021 stále ještě vyučoval. Vzpomínal na žáky z hlavního oboru klavíru, ze kterých měl radost a kteří přinesli ceny ze soutěží. Stýkali se i v roce 2021 a měli se navzájem rádi. 

„Já se domnívám, že to zdaleka není vše dnes jednoduché. Ale všichni, kdo normálně pracují, se mají dneska daleko lépe než kdykoli předtím. Na druhé straně řada věcí je složitější. Spousta možností – a je trochu obtížné si vybrat tu správnou. Naši lidé mají obrovské úspěchy v nejrůznějších oborech, v uměleckých oborech samozřejmě také. Jejich ceny ze soutěží jsou fantastické a možnost studovat u kohokoli v zahraničí je ohromná věc. Bojím se ale, že mladí budou hledat jen snadnější cesty. Roste polarizace společnosti. Myslím si, že všichni bychom se měli snažit hledat společné hodnoty a různé cesty k nim. Ne se vzájemně osočovat. Nedokážu pochopit, že ideologie by měly být něčím, co z nás dělá nepřátele. Mohou být přece různé názory na cestu do budoucnosti,“ dodává závěrem Josef Picek.