David Piálek

* 1952

  • „Když ten děda přijel a udělali jsme si štědrovečerní večeři, tak jsme se v podstatě neznali. A teď tam byla slavnostní tabule, cibulový porcelán, ubrousky, stříbrné příbory… A teď ten děda vzal příbor a najednou zrudnul a začal se po nás, zejména děckách, výrostcích, významně koukat. A nám došlo, že on vlastně neumí s příborem. Protože on čtrnáct let jedl lžící. Potom to přepral, zvládl to, ale byl to takový silný moment.“

  • „Vzpomínám si, že stejné to bylo s jeho propuštěním po odpykání trestu, kdy jsme si v podstatě udělali pozdější Vánoce: že s Vánocemi na dědečka počkáme a uděláme si Štědrý večer, až přijede domů. Propouštěli ho z Valdic. A teď jsme se telegramy domluvili, kdy asi přijede, kterým vlakem by měl přijet do Prahy a odtud do Mariánek. Šli jsme mu naproti, protože po čtrnácti letech by tu adresu těžko hledal. A pak jsme mu šli naproti na nádraží. A on nepřijel. Šli jsme k dalšímu vlaku, a znovu nepřijel. Těch vlaků jsme absolvovali ve dne v noci asi šest, kdy jsme takhle lítali v Mariánkách z Třebízského ulice na nádraží, což je přes celé město. Když konečně druhý den ráno dědeček přijel, vysvětlil nám to tak, že ten vlak z Jičína mu jel asi v deset hodin dopoledne. Žádal, aby mohl z věznice odejít v devět hodin ráno, aby ten vlak stihl. A oni mu řekli, že trest nastoupil v jednu hodinu po obědě, takže ho v jednu hodinu po obědě pustí. Pustili ho až v tu jednu. A samozřejmě mu všechno ujelo, takže musel jet nějak jinak a přijel až o den později.”

  • „Můžu říct jednu z prvních osobních zkušeností s tou komunistickou perzekucí. Pamatuji si, mohly mi být tak čtyři roky, protože ani já, ani můj o dva roky starší bratr jsme ještě nechodili do školy, takže mi byly čtyři roky nebo méně, když u nás probíhala domovní prohlídka. Moje vzpomínky na to jsou takové, že jsme s maminkou seděli v obýváku na gauči a před námi probíhalo – ze skříní všechno ven, na zem, pochopitelně. A teď přímo před námi byl takový prádelník a na něm skleněná vitrína. K tomu přišel člověk, který měl kožený kabát, vysoké boty, klobouk na hlavě. Otevřel ten spodní peřiňák, tam bylo prádlo, a všechno vyházel na zem a pak v tom všelijak šlapal. A na něm byla skleněná vitrína, ve které jsme měli Ottův naučný slovník. Ten člověk chtěl vyndat všechny díly toho slovníku. Tam byla zašupovací skla. A on nevěděl, jak se dostat dovnitř. Pokoušel se ta dvířka otevřít prsty, a ono mu to nešlo. Podíval se přes rameno na nás dozadu a pak loktem praštil do těch skel, až se to všechno vysypalo na zem. Pak vyndal ty Ottovy naučné slovníky, listoval jimi a házel je na zem. Mně ani tak neutkvělo v paměti, že jsme potom týden museli uklízet a tak dále. Ale že je člověk, který neumí otevřít šoupací dvířka. Jak je to možné? Léta mi to leželo v hlavě a nechápal jsem to. Jak je něco takového možné, jak to může být?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Valeč v Čechách, 01.03.2024

    (audio)
    délka: 01:45:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Leopoldov, Mírov, Valdice, Jáchymov, Bytíz, Ruzyně. Všude tam jsme jezdili na návštěvu

David Piálek při natáčení
David Piálek při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

David Piálek pochází z rodiny, jejíž členové stáli u zrodu Československé republiky a nasazovali pro ni život. Jeho pradědeček Emanuel Viktor Voska za první i druhé světové války pracoval pro výzvědné služby USA a roku 1918 zprostředkoval schůzku Tomáše Garrigua Masaryka s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, která byla předpokladem, aby USA uznaly Československo jako stát. Druhý pradědeček Rudolf Bechyně byl za první republiky ministrem školství, železnic a zásobování, za druhé světové války působil v Londýně jako člen Státní rady československé. Po roce 1948, kdy se vlády ujali komunisté, bylo mnoho členů rodiny Davida Piálka z politických důvodů vězněno. On sám se narodil 13. února 1952 v Chomutově jako syn Petruše, rozené Bechyňové, a Františka Piálka ze Staré Říše na Třebíčsku. Vyrůstal v Klášterci nad Ohří, v Kraslicích a v Mariánských Lázních. Během docházky do základní školy byl často z politických důvodů stigmatizován jako „problémový“ žák. V letech 1967 až 1970 se vyučil truhlářem v Domažlicích. Úspěšně složil přijímací zkoušky na střední školu, ale z politických důvodů nebyl přijat. Pracoval jako topič a řidič z povolání, žil v Domažlicích a ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Po roce 1989 navázal na rodinnou tradici a podílel se na obnovení Československé sociální demokracie, poté co se předsedou strany stal Miloš Zeman, však vnímal, že její směřování již neodpovídá původním ideálům, a stranu opustil. V devadesátých letech jeho rodina restituovala farmu a budovu mlékárny, kterou jeho prarodiče Zdeněk a Villa Bechyňovi vybudovali v západočeských Brodech. Nyní (2024) žije nedaleko odtamtud v obci Chyše.