Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Piálek (* 1952)

• pradědeček Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se za první i druhé světové války věnoval špionážní činnosti v zájmu USA, připravoval také podmínky pro vznik Československa

• pradědeček Rudolf Bechyně (1881–1948) byl za první republiky ministrem československé vlády, za druhé světové války působil v exilové Státní radě československé

• mnoho členů rodiny bylo po roce 1948 z politických důvodů vězněno

• pamětník se narodil 13. února 1952 v Chomutově jako syn Františka Piálka a Petruše, rozené Bechyňové

• rodina byla v 50. letech politicky pronásledována, zažila domovní prohlídky, otec byl vyslýchán

• pamětník byl i v rámci školní docházky nálepkován jako „problémové“ dítě

• v letech 1967–1970 se vyučil truhlářem

• z politických důvodů nebyl přijat na střední školu

• po 21. srpnu 1968 se podílel na pálení okupačních Zpráv, tři dny byl vězněn sovětskými vojáky

• pracoval jako topič a řidič z povolání

• po 17. listopadu 1989 se podílel na obnovení Československé sociální demokracie

• po nástupu Miloše Zemana do čela ČSSD stranu opustil

• rodina restituovala farmu v Brodech, kterou vybudovali prarodiče Zdeněk a Villa Bechyňovi

Rodinné kořeny Davida Piálka sahají k samotným základům Československé republiky. Jeho předkové stáli u jejího zrodu a pracovali pro prvorepublikovou vládu i další československé instituce. 

Emanuel Viktor Voska: ve službách Československa i USA 

Jeho pradědeček Emanuel Viktor Voska, rodák z Kutné Hory, měl koncem 19. století politické problémy s rakousko-uherskými úřady. Roku 1894 proto odcestoval do USA, kde začínal jako kameník. Brzy se vypracoval na předáka a posléze se stal majitelem kamenolomu, jako úspěšný podnikatel stanul v čele Voska & Bremer Marble Company. Angažoval se v krajanském hnutí, byl členem místního Sokola a působil v řadách místní sociální demokracie. 

Během první světové války se zapojil do zpravodajské činnosti, mapoval záškodnické akce Německa a Rakouska-Uherska ve                Spojených státech a převážel z Československa do USA tajné zprávy vojenského a hospodářského charakteru. Na tom se podílela i jeho dcera Villa, která pašovala zprávy ukryté ve šněrovačce. 

Ke konci první světové války byl jmenován kapitánem výzvědné služby americké armády. V červnu 1918 pak pomohl zprostředkovat schůzku prezidenta Woodrowa Wilsona s Tomášem Garriguem Masarykem. „Připravoval půdu pro působení Masaryka a Štefánika, kteří usilovali o vznik Československé republiky. Jeho pomoc byla zásadní pro to, aby Spojené státy jako jedna ze světových mocností uznaly nový československý stát,“ říká jeho pravnuk David Piálek.

Roku 1919 se vrátil do Československa a přivezl s sebou výtěžek z humanitární sbírky pro Slovensko, kterou uspořádal v USA.  Stal se výraznou osobností sociálně demokratické strany, věnoval se podnikání a na Zbraslavi vybudoval Hotel Ritz. Ve třicátých letech poskytl svou zbraslavskou vilu pronásledovaným Židům a sociálním demokratům prchajícím z nacistického Německa. Jedním z nich byl i Philipp Scheidemann, bývalý sociálnědemokratický říšský kancléř Výmarské republiky.

Po okupaci Československa roku 1939 se vrátil do USA a během druhé světové války pracoval pro americké tajné služby mimo jiné v Turecku a v severní Africe. „Nevím, jak dalece to bylo myšleno vážně, ale několikrát jsem zaslechl, že v podstatě byl zakladatelem FBI,“ naznačuje David Piálek. 

Po roce 1945 se vrátil do Československa, kde byl po nástupu komunistů k moci roku 1950 uvězněn. Ve vězení ho během svého dětství několikrát viděl i David Piálek: „Byl to starý, unavený člověk, ale samozřejmě měl snahu povídat si se svou rodinou.“ Propustili ho ze zdravotních důvodů teprve v roce 1960, jen několik týdnů před smrtí. V Kutné Hoře, odkud Emanuel Viktor Voska pocházel, měl zprvu neoznačený hrob, dnes je ve městě ulice, která nese jeho jméno. 

Prarodiče Bechyňovi: věrnost ideálům i prvorepubliková elegance

Druhým pradědečkem, na něhož se v rodině Davida Piálka často vzpomínalo, byl Rudolf Bechyně, prvorepublikový ministr školství, železnic a zásobování. Zemřel v roce 1948. 

Za jeho syna Zdeňka Bechyněho se ve dvacátých letech provdala dcera Emanuela Viktora Vosky – Villa, která dětství a rané mládí strávila ve Spojených státech. Villa byla o osm let starší než její manžel a podle slov jejich vnuka Davida Piálka jim zamilovanost vydržela do konce života. „Ale je pravda, že velkou část života strávili odděleně, kvůli historickým okolnostem a věznění,“ podotýká pamětník. 

Babička Villa Bechyňová byla podle jeho slov opravdová dáma: „Vždycky věděla, co říct a co neříct. Nosila kostýmek, brož, nikdy jsem ji neviděl v nedbalkách. A měla pochopení i pro věci, které by od ní člověk nečekal. V době dospívání mi například koupila desku Beatles, která pro mě tehdy byla nedosažitelným snem.“ 

Villa a Zdeněk Bechyňovi koupili v roce 1930 farmu v Brodech, nedaleko Podbořan v západních Čechách. Vybudovali tam mlékárnu, jednu z prvních železobetonových staveb v Československu, jejímž autorem byl architekt Josef Danda. Krátce nato ovšem došlo k záboru Sudet. Bechyňovi přesídlili nejdříve na Rakovnicko, Zdeněk Bechyně posléze uprchl do Francie a bojoval proti Hitlerovi v československé jednotce, která se tam utvořila. Babička Villa s jejich čtyřmi dětmi strávila válku ve Spojených státech. „Těžce se tam protloukala, chvíli se živila i podomním obchodem. Později se dostala do agentury, která měla něco společného s tajnými službami, dělala šifry a dešifry,“ říká David Piálek. 

V roce 1945 se manželé opět  sešli v Československu. „Každý jim říkal: Zbláznili jste se? Otočte se a jeďte zpátky. Ale děda tvrdil, že přece nikomu nic špatnému neudělali. Jdou domů, kam jinam by měli jít?“ Znovu začali hospodařit v Brodech, ale po roce 1948 jim komunisté zestátnili majetek a roku 1950 byli Villa i Zdeněk Bechyňovi uvězněni. Babička strávila ve vězení „pouze“ tři roky, ale dědeček si odseděl čtrnáct a půl roku, propustili ho až v roce 1964. 

Pět měsíců před vypršením dědečkova trestu jim zemřel jediný syn, pamětníkův strýc Jan Bechyně. Zdeněk Bechyně nedostal ani propustku na pohřeb. Škodolibost věznitelů se projevila i v den jeho propuštění. Mělo k němu dojít krátce po Vánocích, a tak se rodina rozhodla oslavu Štědrého večera posunout, aby se jí dědeček mohl zúčastnit. V dohodnutý den jej čekali na nádraží, ale Zdeněk Bechyně nedorazil. Přijel až druhý den. „Ve vězení mu řekli, že trest nastoupil v jednu hodinu po obědě, a tak ho propustí přesně ve stejný čas,“ vysvětluje David Piálek. Kvůli tomu mu ujel vlak a kvůli komplikovanému vlakovému spojení z Valdic do Mariánských Lázní dorazil teprve následující den. 

U rodinné večeře, které se David Piálek účastnil jako dvanáctiletý chlapec, dědeček upadl do rozpaků: „Uvědomili jsme si, že si neví rady s příborem. Celých čtrnáct let totiž jedl lžící. To byl takový silný moment.“ 

Posledních deset let svého života strávil Zdeněk Bechyně po boku své ženy v obci Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, kde manželé bydleli a pracovali ve státním statku. Neměl žádný starobní důchod, a tak musel pracovat až do své smrti v roce 1974. 

Významné období v posledních letech života pro něj představoval rok 1968, kdy se znovu zapojil do politických aktivit a usiloval o obnovení sociálnědemokratické strany. 

Dětství na cestě z kriminálu do kriminálu 

Jedním ze čtyř dětí Zdeňka a Villy Bechyňových byla Petruše, matka Davida Piálka. „Dědeček byl zásadový člověk a na mou maminku byl dost přísný a náročný,“ poznamenává pamětník. Petruše Bechyňová se z rodičovského vlivu vymanila sňatkem s Františkem Piálkem. Ten pocházel ze zcela odlišného prostředí, z venkovské rodiny z obce Stará Říše na Třebíčsku.  „Můj otec se do Bechyňovic rodiny naprosto nehodil, to bylo jasné,“ říká David Piálek. 

Piálkovým se narodili tři synové, David přišel na svět jako prostřední 13. února 1952 v Chomutově. Rodina v té době žila v Klášterci nad Ohří, a přestože rodiče nebyli vězněni, čelili soustavné komunistické perzekuci. K jedněm z prvních dětských vzpomínek Davida Piálka tak patří domovní prohlídka v jejich bytě, k níž došlo okolo roku 1955. Vzpomíná, jak s matkou museli bezmocně přihlížet, jak se příslušník StB dobývá do zasklené knihovničky v jejich obývacím pokoji. Chtěl se dostat ke svazkům Ottova slovníku naučného, ale nedařilo se mu otevřít posuvná dvířka. „Snažil se je otevřít prsty směrem k sobě, a když mu to nešlo, podíval se přes rameno na nás a praštil do skla loktem, až se vysypalo na zem. Potom vyndal ty slovníky, listoval v nich a házel je na zem. Ještě celá léta poté mi leželo v hlavě, jak je možné, že existuje člověk, který neumí otevřít zašupovací dřívka...“ Otce odvezli policisté k výslechu do Karlových Varů, tak jak byl, tedy v bačkorách, teplákách a flanelové košili. „Vrátil se za tři dny, z Karlových Varů až do Klášterce šel ve sněhu pěšky. Pod očima měl monokl. Když vstoupil do dveří, první jeho slova byla: ,Nic jsem jim nepodepsal.‘“  

Pravidelnou součástí Davidova dětství byly návštěvy ve věznicích, kam jezdili za pradědečkem Voskou, dědečkem Bechyněm i dalšími příbuznými. „Leopoldov, Mírov, Valdice, Jáchymov, Bytíz, Ruzyně,“ vyjmenovává věznice, které jako chlapec navštívil. Důvod, proč jsou jeho příbuzní vězněni, ani širší politický kontext, mu rodiče v dětství nevysvětlovali: „Prostě to tak bylo a my jsme to tak přijímali. Navíc rodiče zřejmě předpokládali, že to brzy skončí.“ 

Kázeňské problémy s politickým přídechem

V době Davidova dětství se jeho rodiče rozvedli a s matkou a bratry se přestěhovali do Kraslic. Zprvu bydleli v „domě hrůzy“, který měl tak popraskané zdi, že babička ucpávala škvíry starými ponožkami a zbytky svetrů, aby dovnitř netáhlo. Maminka, původním povoláním úřednice, měla problém sehnat zaměstnání a jednu dobu pracovala jako lesní dělnice. Děti brala do lesa často s sebou, aby jí pomáhaly. 

V Kraslicích nastoupil David Piálek na základní školu, kde se pravidelně setkával s politicky motivovanou šikanou. Jednou na něj před školou čekal „cizí pán“, zevnějškem připomínající herce Oldřicha Nového, který ho doprovodil až domů a vnutil se dovnitř na návštěvu. „Když maminka přišla z práce, okamžitě toho člověka vystrnadila a vynadala mi, že to byl estébák,“ říká David Piálek. Jindy k nim večer přišla na návštěvu jeho třídní učitelka a v rozhovoru s matkou neustále naznačovala, že David je problémový žák. Nebyla ale schopna zmínit žádný konkrétní prohřešek. Když odcházela, ve dveřích se obrátila na matku: „Nezlobte se, já jsem musela.“ David Piálek se dodnes domnívá, že z oficiálních míst dostala za úkol „vyrobit“ kázeňský problém. 

Po propuštění dědečka Bechyněho z vězení roku 1964 se Davidova matka s dětmi přestěhovala do Velké Hleďsebe a později do nedalekých Mariánských Lázní. Zde David dochodil zbývající třídy základní školy a opět se stával terčem nelibosti svých učitelek. Jedním z jeho „prohřešků“ byl například výbuch smíchu, když učitelka při tělocviku náhodou upadla. „Celá třída zařvala smíchy, ale do kabinetu jsem musel jenom já,“ poznamenává pamětník. Učitelka ho nechala doručit zalepený dopis řediteli druhé místní školy; chlapec jeho obsah neznal, ale dodnes se domnívá, že ho chtěla nechat do této školy přeřadit. Jindy byl potrestán za údajně nespořádanou chůzi na školním výletě, učitelka mu nařídila, aby si sbalil věci a odjel z výletu domů. Na nádraží však potkal skupinku trampů, kteří ho pozvali na čundr do Pňovan. „Poznal jsem tam moc fajn lidi a jezdil jsem tam celé tři roky,“ říká David Piálek. 

Vězněm sovětských vojáků

Po ukončení základní školy roku 1967 nastoupil do učení na truhláře na nově otevírané učiliště Západočeských dřevařských závodů v Domažlicích. I když šlo o volbu z nouze – na atraktivnější obor by se kvůli kádrovému profilu nedostal – truhlářské řemeslo si zamiloval. 

Zde prožil politické uvolnění Pražského jara 1968 i invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna téhož roku. David byl v té době z prázdnin již zpátky na internátě. „V pět hodin ráno nás přišla vzbudit vychovatelka a pustila nám televizi. Seděli jsme u ní celé dopoledne, poslouchali i rozhlas, sledovali, co se děje.“ V následujících dnech se se spolužáky potulovali po ulicích, sbírali Zprávy – noviny vydávané okupační mocí – a pálili je. Sovětští vojáci je za to zadrželi a tři dny je drželi zavřené ve sklepě. Vedení učiliště se za ně v té chvíli postavilo. „Tehdy ještě Češi drželi při sobě. Odsuzování přišlo až později,“ říká David Piálek.  

Politické problémy se znovu dostavily na začátku normalizace roku 1970, když bylo rozhodnuto, že tři učňové z absolventského ročníku mají učiliště reprezentovat tím, že se přihlásí k přijímacím zkouškám na střední školu. Jedním z nich byl i David Piálek. Všichni tři úspěšně vykonali přijímací zkoušku a dva jeho spolužáci dostali asi za týden vyrozumění o přijetí. Davidovi však nic nepřišlo. Obrátil se proto s prosbou o radu na oblíbeného mistra odborné přípravy, který slíbil, že zjistí, co a jak. 

Každý pátek měli učňové nástup v dílnách, kde je společně s mistry kontroloval i ředitel učiliště. Při této příležitosti se David svého mistra zeptal, jestli už má nějaké informace o jeho přijetí na střední školu. „Tenhle laskavý člověk, který dělal pro kluky maximum, se zastavil, vystřídal všechny barvy od rudé po zelenou a modrou a ze všech sil na mě zařval, že se nemám starat o hovadiny a mám si udělat pořádek na pracovišti. A tím skončil můj pokus o středoškolské vzdělání. Ti lidé prostě měli strach, bylo to už v období normalizace.“   

Má odkaz předků ještě smysl? 

V následujících letech pracoval David Piálek mimo jiné v kotelně, nejčastěji ale dělal řidiče z povolání, řídil sanitku, autobus nebo nákladní automobil. Dělnická povolání s sebou nesla tu výhodu, že nikdy nemusel absolvovat žádné prověrky ani ho nenutili ke vstupu do KSČ. „Někteří lidé měli život sice složitý, ale byli jím tak trochu otřískaní, takže jim to moc neubližovalo. A jiní lidi se měli v podstatě dobře, neměli žádné problémy, ale přitom měli pocit, že se jim nežije nejlíp. To je běžná lidská nespokojenost. Žilo se v mantinelech nastavených režimem,“ popisuje David Piálek ducha sedmdesátých a osmdesátých let. 

Bydlel zprvu v Domažlicích, kde se poprvé oženil, a posléze přesídlil do Zlína, kde žil se svou druhou ženou. 

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 mu přinesl euforický pocit naděje, ale i příležitost k obnovení sociálnědemokratické strany, k níž se hlásil již jeho pradědeček Rudolf Bechyně: již 25. listopadu 1989 ve Zlíně spoluzakládal místní organizaci ČSSD. „Snažili jsme se držet předválečných ideálů sociální demokracie. Šlo nám zejména o to, aby nám ty první kroky nějak nezbolševizovali.“ Velký obrat ve směřování strany podle něj přišel s nástupem Miloše Zemana do jejího čela v roce 1993. „Brzy to bylo úplně o něčem jiném, než o co jsme původně usilovali. Nakonec i já jsem řady sociální demokracie opustil,“ konstatuje David Piálek. 

V devadesátých letech ho zaměstnávala také restituce rodinného majetku v Brodech, kde jeho dědeček Zdeněk Bechyně kdysi založil mlékárnu. Velkou roli při vyřizování všech potřebných papírů sehrála podle slov Davida Piálka jeho matka Petruše Hrubá. 

Po odchodu do důchodu se přestěhoval do západočeské obce Chyše, asi třicet kilometrů od Brodů, kde se jeho synovec stále věnuje zemědělskému hospodaření na rodinné farmě. 

Na otázku, jestli je odkaz jeho předků v dnešní době dostatečně připomínán, odpovídá skepticky: „Otázkou je, jestli jejich odkaz v dnešní době vůbec někomu něco říká, zda jsme schopni si z něj něco vzít. Zrovna minulý týden jsem v televizi sledoval anketu, kdy mladí lidé odpovídali na otázku, zda má být znovu zavedena branná povinnost. Často zaznívaly odpovědi typu: ,Já přece nebudu riskovat život pro nějaký stát. Jsem na světě jenom jednou, tak proč bych to dělal?‘ V tomto kontextu, myslím, jejich odkaz dnešní lidi moc neoslovuje. V tomto směru jsem pesimista.“ 

Životní motto, které David Piálek uvádí na závěr, však s odkazem jeho předků silně rezonuje: „Měli bychom se konečně nasytit zákonů psaných a uchopit zákony nepsané.  Možná to vypadá jako nějaké moralizování, ale já si myslím, že se bez té morálky neobejdeme. A buď na to přijdeme brzy a nebude nás to stát tolik, anebo pozdě a přijde nás to draho. Musíme si vybrat.“