„Z Pražské konzervatoře odešel po revoluci ředitel a bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. Asi dva dny před vlastním konkurzem si manželku zavolala známá od primátora s tím, že jsem vybrán nebyl. Manželka se divila, jak to, když výběrové řízení mělo být až ten další den. Manželka mi o tom nic neřekla, já jsem šel k tomu konkurznímu řízení. Co vám budu povídat. Celá komise mi gratulovala, že jsem konkurz vyhrál. Mimochodem, tam mám takové návrhy, že se na ně ta škola dodnes nezmohla. Takže já jsem byl spokojený, odvázaný, všichni mi gratulovali. Jenomže jsem přišel druhý den do školy a dozvěděl jsem se, že jsem to nevyhrál, ale vyhrál to Slávek Neumann. Tak já jsem říkal, že mě zajímá proč. Dozvěděl jsem se, že vedoucím konkurzní komise je nějaký náměstek Pátý, který byl chartista a kamarád profesora Felda. Feld (taky můj spolužák) mu řekl, že jsem tak vysokým agentem KGB, že ten vůbec v seznamu estébáků není. Takže slovo dalo slovo a já jsem opět z kádrových důvodů konkurz nevyhrál.“ (Pozn. red.: J. F. je evidován pod registračním číslem 00952 a 11309 druh svazku A na www.ustrcr.cz.)
„To bylo tvrdý, těm muzikantům šlo o kšeft. Je nezajímalo nějaké vzdělávání. Takže jsem vymyslel kurzy. Každý ale začínal tím, že jsme šli na pivo. Tak jsme u piva probírali tohle a tamto, až nakonec ti muzikanti pochopili, že by to mohlo být k něčemu dobré. Nejdřív to bylo u piva, já jsem jim dával potvrzení, že tam chodili. Oni měli papír, že se vzdělávali. Neustále se to zdokonalovalo, až přišel moment, kdy z toho byly ucelené formy kurzů, které později přerostly v Konzervatoř Jaroslava Ježka.“
„Víte, nikdy nezapomenu na dobu nacistické okupace. To jsem studoval na ruském gymnáziu, které bylo pod jejich kontrolou. Takže když přišel do třídy profesor, tak hajloval a my museli také. Ale my jsme byli správní uličníci. Takže jsem jednou v zimě vymyslel, že se do kabátů daly pravítka a na to se navázaly provázky. Když přišel profesor do třídy, tak všechny kabáty hajlovaly. My z toho měli legraci, ale pak si nás zavolali a upozornili nás, že jsme z toho mohli mít smrt. Naštěstí jsme měli natolik solidní profesory, že nikomu nic neřekli a nechali si to pro sebe.“
Vadim Petrov se narodil 24. května 1932 v Praze do rodiny lékaře ruského původu. Jeho maminka byla zpěvačka, takže se malý chlapec od raného dětství zajímal o hudbu. Nejdříve se učil hrát na housle a později u profesorky Berty Kabeláčové hře na klavír. Kompozici studoval nejprve soukromě u Miloslava Kabeláče (během studia na ruském gymnáziu) a později po přijetí na Akademii múzických umění v roce 1951 studoval zejména u profesora J. Řídkého. Již během studia navázal spolupráci s Josefem Bezdíčkem z Čs. rozhlasu a psal hudbu k jeho literárním a dramatickým pořadům. Stálé zaměstnání po absolvování AMU v roce 1956 nicméně nenašel. Krátce pracoval i jako pomocný zedník a nakonec získal místo v oddělení lidové zábavy při Městském domě osvěty hl. města Prahy. Náplní jeho práce bylo další vzdělávání hudebníků formou kurzů. Později vzniklo samostatné školicí středisko, tzv. Lidová konzervatoř (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka) v čele s Vadimem Petrovem. Vstup okupačních vojsk v srpnu 1968 zastavil úspěšnou kariéru v čele Lidové konzervatoře, ale zejména také znamenal zákaz tvorby pro rozhlas, film i televizi. S pomocí přátel získal místo učitele na dnešní Konzervatoři J. Deyla pro zrakově postižené žáky a v roce 1976 získal možnost vyučovat na Pražské konzervatoři. V druhé polovině 70. let začal opět psát hudbu do rozhlasu, televize i filmu. V roce 1992 odešel do důchodu. Je znám především jako autor dětských večerníčků, například pětadvaceti dílů o Krtečkovi (Zdeněk Miler), Krkonošských pohádek, Pohádek o cvrčkovi, seriálu Přátelé Zeleného údolí aj. Napsal hudbu k desítkám seriálů, filmů, pohádek, rozhlasových pořadů a her. Vadim Petrov zemřel 7. prosince 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
