Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Vadim Petrov (* 1932  †︎ 2020)

• otec lékař ruského původu

• maminka zpěvačka

• studium na ruském gymnáziu

• soukromá výuka u manželů Kabeláčových

• přijetí na HAMU

• spolupráce s Čs. rozhlasem

• vedoucí oddělení lidové zábavy v Městském domě osvěty

• vznik Lidové konzervatoře

• spolupráce s Čs. televizí

• srpen 1968

• nucený odchod z Lidové konzervatoře

• Pražská konzervatoř

• dnešní Deylova konzervatoř

• spolupráce s V. Jordánovou, možnost opět psát hudbu pro televizi

• spolupráce se Zdeňkem Milerem (Krtečkova dobrodružství)

• návrat na Pražskou konzervatoř

• sametová revoluce

• přejmenování Lidové konzervatoře na Konzervatoř J. Ježka (souhlas vdovy)

• zemřel 7. prosince 2020

Hudební skladatel Vadim Petrov se narodil v Praze 24. května roku 1932. Jeho otec byl lékař, maminka zůstávala v domácnosti. Byla sólistkou Pěveckého sdružení pražských učitelek. Tatínkovi rodiče žili taktéž v Praze, byli ruskými emigranty z okruhu carského dvora (ze starobylého šlechtického rodu Repninů-Repninských) a velmi se angažovali ve společenském životě místní ruské komunity. Udržovali i blízké styky s pravoslavným chrámem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Maminka pocházela z Turnova, kam pamětník často za prarodiči jezdíval. Skrze ně poznával českou kulturu a zemi.

Již téměř hluchý Foerster gratuloval

Vztah k hudbě byl u pamětníka velmi silný od samého počátku. Jako dítě složil pro svou maminku Biblické písně, které hrdě zazpívala v kostele v Mladé Boleslavi. „Potkával jsem tam skladatele Foerstera a on mi říkal, abych něco napsal, když už je maminka zpěvačka. Tatínek mi tedy napsal slova, já jsem napsal písně. Maminka to v kostele zazpívala s varhanním doprovodem. Na uvedení byl i sám Foerster, i když myslím, že už to asi ani neslyšel. Přeci jen mi ale přišel pogratulovat, což od něho bylo velice milé.“

V této době se už Vadim Petrov učil hrát na housle, což ho příliš nenaplňovalo. Později proto začal hrát na klavír pod vedením prof. Berty Kabeláčové, známé klavíristky a pedagožky Pražské konzervatoře. Skrze ni se seznámil i s jejím manželem Miloslavem Kabeláčem, který se stal jeho prvním učitelem skladby. Bylo to v době studií na ruském gymnáziu, kam začal docházet již za protektorátu. Název ústavu se měnil podle režimu, ale byla to škola zaměřená na výuku cizích jazyků. Po složení maturitní zkoušky v roce 1950 se hlásil na AMU. „Měl jsem s tím problém, protože jsem měl v posudku poznámku – syn emigranta. Tenkrát se za mě přimluvil profesor Dobiáš. Byl to velký komunista, ale taky muzikant.“

Rodina pamětníka měla veliké štěstí, že unikla deportacím zpět do Ruska, což se dělo s tichým souhlasem československé vlády už v roce 1945. „Tatínek měl mnoho přátel mezi pacienty. A ti byli ochotni mu pomoci. Ať to bylo v době druhé světové války, nebo po ní. Tatínek prostě pomáhal lidem. Staral se o ně, býval v ordinaci i v noci, když bylo třeba. Takže když tatínek měl potíže, někdo mu vždycky pomohl.“

Lidová, později Ježkova konzervatoř

Studium na AMU předcházel roční abiturientský kurz na Pražské konzervatoři. Důraz zde byl na perfektní zvládnutí hudební teorie. Skladbu studoval u profesora J. Řídkého. „Na HAMU bylo nejdůležitější, že jsme byli výborná parta.“ Již během studia navázal spolupráci s J. Bezdíčkem z Československého rozhlasu. „Za to mohla moje manželka, protože mě přesvědčila, abych za Bezdíčkem zašel. Já jsem totiž v této době už věděl, že bych hudbu k pořadům a hrám chtěl psát.“

Po absolvování Akademie múzických umění v roce 1956 však nemohl nalézt stálé zaměstnání. Nárazová práce pro Československý rozhlas a od roku 1960 pro Československou televizi rodinu neuživila. Takže byl nucen si přivydělávat i jako zedník. Naštěstí i zde pomohl jeden z tatínkových pacientů, a tak mladý skladatel nastoupil do oddělení lidové zábavy do Městského domu osvěty hl. m. Prahy. Jeho hlavním úkolem bylo další vzdělávání hudebníků. „Otevřel se přede mnou úplně jiný svět, svět pražské spodiny. Měl jsem na starost hudebníky hrající v nočních podnicích, na barech, ale také kolotočáře. To byl postrach, ti kolotočáři! Jednou můj kolega nechtěl jedné ženské dát povolení a ona mu tam donesla čtyřicet dětí s tím, že když jí nedá povolení, tak aby je živil sám.“

Vadim Petrov měl za úkol zvyšoval jejich kvalifikaci, a vymyslel proto školicí kurzy. „Nejhorší bylo přesvědčit muzikanty, aby tam chodili, že jim to k něčemu bude.“ Nejen že muzikanty přesvědčil, ale úspěch kurzů vedl ke vzniku tzv. Lidové konzervatoře. Sám se pak stal jejím ředitelem. Počet kurzů se postupně zvyšoval, stejně tak i okruh školicích pracovníků. Škola směle konkurovala Pražské konzervatoři. „Jenomže naše osvědčení, která jsme vydávali, neměla žádnou oficiální váhu. Nebyli jsme škola, ačkoli jsem o to usiloval. Tím, že jsme se věnovali i jazzu a populární hudbě, byli jsme vnímáni negativně, obviňovali nás ze zápaďáctví.“

Těsně před srpnovou okupací v roce 1968 byl nakonec na ministerstvu školství schválen návrh na vznik nové hudební školy. Dekret byl tehdejším ministrem dokonce již podepsán, ale politická situace v zemi faktickému založení školy zabránila. „Po okupaci jsem musel odejít z Lidové konzervatoře, takže proces vzniku školy se úplně zastavil. K naplnění dekretu došlo až v 70. letech.“

Nucený odchod z vedení Lidové konzervatoře byl důsledkem nesouhlasu pamětníka se vstupem sovětských vojsk na naše území. Stejné důsledky postihly i jeho manželku Martu Petrovovou. Poté učil krátce na Pražské konzervatoři, ale i odtud musel odejít. Nakonec ho přátelé „schovali“ na Střední hudební a odborné ladičské škole internátní (dnešní Deylově konzervatoři). „Ředitel Martiník mě na té škole schoval, vím, že si ho několikrát kvůli mně zavolali. Tam jsem zůstat mohl, protože se za mě postavil, a možná taky hrálo roli to, že přeci jen ta škola byla taková odstrčená.“

Hudba k večerníčkům

Ačkoliv na začátku 70. let nemohl Vadim Petrov psát hudbu do rozhlasu ani televize, režisérka Věra Jordánová ho prosadila. „Věra byla taková bojovnice, řekla, abych to nechal na ní. A ona si to prosadila. Takže se točily Krkonošské pohádky podle scénáře Boženy Šimkové a já k tomu psal hudbu. Všichni – celý štáb – věděli, že na tom pracujeme oba a nikdo to nikam neohlásil.“

Natočil s ní také dodnes populární Janu Eyrovou a mnoho různých filmů pro děti. Znovu proniknout do rozhlasu se mu však nedařilo. „Rozhlasový režisér Berger mi posílal scénáře, chtěl, abych mu dělal hudbu, ale pak vždycky volal s omluvou, že to neprošlo, a musel jsem ho vrátit.“

V roce 1974 pamětník navázal kontakt se Zdeňkem Milerem, který natáčel animované filmy Krtečkova dobrodružství. „Známý mi říkal, že Zdeněk pořád hledá skladatele pro své filmy o Krtkovi. Přestože pracoval s profesionály, jako byl J. Křička, M. Kymlička, M. Vacek nebo V. Bukovský, nebyl spokojený. Zdeněk mě opravdu oslovil a my jsme si nakonec dobře rozuměli, respektovali jsme se.“

Později Vadim Petrov spolupracoval i s dalšími režiséry, jako například s Ludvíkem Rážou, Josefem Henkem a dalšími. V roce 1976 se také vrátil na Pražskou konzervatoř, kde učil teorii a skladbu až do důchodu v roce 1992. Během sametové revoluce byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra na Pražské konzervatoři a byl jejím prvním mluvčím. V roce 1990 se mu podařilo získat souhlas, aby Lidová konzervatoř mohla nést jméno Jaroslava Ježka. „Dneska ta škola nejde tím směrem, kudy jsem ji nasměroval. Vždycky jsem hleděl, aby se rozvíjela česká hudba a je jedno zda lidová, nebo populární.“