Ingrid Petříková

„Maminka byla docela pěkná ženská, temperamentní, vedle bydlel vdovec Jaroslav Starý. Maminku si už asi namlouval, pak mu bylo líto, že se máme odsunout a on tady zůstane. Takže šel na výbor, že si maminku vezme, že ji má rád. Tím pádem, protože on byl Čech, tak my tady zůstaneme. Tak jsme tady zůstali. On měl veliké postavení, on byl komunista, takže jsme tu mohli zůstat.“

„Můj bratr Erich a Jenda žili na Moravě u babičky, protože maminka, jak jsem říkala, měla sedm nevlastních mam, a když byla v jiném stavu, tak rádi nebyli a vyhnali ji. Pak sloužila v Praze a přišla zpátky, ty děti nemohla uživit. Nás dva si tady nechala a Erich a Jenda se měli dobře, byli u babičky na Moravě. V tom pětačtyřicátým, vím, že jsme tam jeli vlakem, to tam všichni byli. Jeli jsme tam podruhé, tak už babička s dědou tam nebyli, ani kluci. Ptali jsme se lidí a oni říkali, že je všechny odsunuli. Pak, když jsme toho bratra našli, když mi bylo šestnáct, tak říkal, že šli ten pochod, že to bylo hrozné, a babička a děda, ti umřeli.“

„Pamatuji si to velice dobře, přijeli Rusové. Ve Vratislavicích máme lékárnu, kostel, Dům svobody. To je taková hlavní ulice. Když přijeli Rusové, já jsem měla takovou růžovou kabelku, do ní mi dali čokoládu a nějaké mlsy. Brácha byl o dva roky starší, ten jim skočil na tank a ten s nimi jel až skoro do Jablonce a pak šel zpátky pěšky. Na tu událost si takto pamatuji. Bylo to veselé, ty tanky a Rusové. Maminka potom vařila a pomáhala tam. Tady byli Poláci i Rusové.“