„Na život ve Slaném vzpomínám ráda. Navštěvuji rodinu Hnátkových, která patřila k okruhu přátel mých rodičů. Trávili spolu víkendy, jezdili na výlety, hráli tenis. Nedávno jsem našla článek o tatínkovi, ve kterém ho chválili za účinkování v ochotnickém divadle. Také dělal starostu hasičů, cvičil v Sokole, působil v různých spolcích, byl všestranně činný. V Levousích si postavili trampové chatu, na kterou jsme také jezdívali, takže ten život tady byl opravdu hezký. Myslím si, že tatínek byl úspěšným právníkem. Měl budovatelského ducha. Zamýšlím se nad tím, co ve čtyřiceti čtyřech letech dokázal vybudovat. Dům, který tady ve Slaném po něm zůstal, celý zrenovoval. Působil i v celé řadě spolků.“
„Tátu sebrali 24. června, právě na můj svátek, docela jasně si to vybavuji. Právě v té místnosti, kde pro něho přišli, nyní spím. Maminka pořád jezdila do Petschkova paláce, myslela, že za tatínka bude nějakým způsobem prosit a žádat, aby ho propustili. Až v srpnu jsme se dozvěděly, že byl už za týden (pozn. 30. 6. 1942) po uvěznění popraven. Chtěla bych se podívat do Kobylis, protože tam by měla být všechna jména lidí, které v 42. roce zastřelili. Vyvezli je z Petschkova paláce a údajně tam v tom lomu je měli zastřelit. Nám jedině vrátili hodinky a snubní prstýnek, a až 24. srpna přišlo vyrozumění, že byl otec popraven.“
„Hned po odchodu ze Slaného v roce 1942 maminka, protože ničím nebyla, absolvovala v Praze střední hotelovou školu. Němci ji nasadili jako hospodářku do dětského lágru pro Hitlerjugend v Bělé pod Bezdězem. Tím získala určitou praxi v hotelnictví a v 45. roce, když jsme požádali o odškodnění, dostala do národní správy penzion v Karlových Varech po odsunutých Němcích. V 45. roce jsem dochodila ročník v gymnázia v Jičíně a moje maminka nastoupila v Karlových Varech. Přijeli Rusové. Byl jich plný penzion, přijížděli přes republiku od Drážďan. Od Plzně přicházeli Američané a tady v Karlových Varech se s Rusy střetávali. Ve Varech jsem byla s maminkou asi rok a půl. Chodila jsem tam do sexty a v půli septimy jsme odešly. Maminka to už jako žena neustála. Někdy to bylo jak na divokém západě. V noci se střílelo, Němci odcházeli, měli poschovávané věci, pašovalo se, do toho Rusové! Ale zažila jsem tam i krásné chvíle. V 48. roce přijel prezident Beneš s Hanou Benešovou, když se vraceli z Anglie. Na Poštovním dvoře byly nádherné oslavy, gardenparty. I když třeba Rybáře byly vybombardované.“
Jana Petráňová, roz. Hakenová, se narodila 1. 11. 1930 v Jičíně. Dětství až do roku 1942 prožila ve Slaném, kde měl její otec JUDr. Miroslav Haken úspěšnou advokátní praxi. Patřil mezi významné prvorepublikové osobnosti města. Finančně podporoval různé společensky prospěšné městské akce. V roce 1942 byl gestapem pro činnost v domácím odboji zatčen a 30. 6. 1942 v Kobylisích popraven zastřelením. Po jeho smrti se jeho manželka s dcerou vrátily do Jičína. Paní Hakenová vystudovala hotelovou školu v Praze. Po jejím skončení byla nasazena jako hospodářka v dětském táboře pro Hitlerjugend v Bělé pod Bezdězem. Po skončení 2. světové války se stala národním správcem penzionu v Karlových Varech, kam ji dcera Jana následovala. Po téměř dvouletém pobytu se obě vrátily do Jičína. Paní Hakenová se vdala, Jana vystudovala fakultu tělesné výchovy a ještě během studií se provdala za okresního lékárníka. V roce 1961 byli maminka paní Petráňové a její manžel zatčeni a odsouzeni ke třem letům vězení, v roce 1968 byli rehabilitováni. Jana Petráňová zemřela v roce 2015
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
