Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jeden režim mi sebral tátu a druhý, komunisti, mi vzali mámu
významné slánské osobnosti
2. světová válka
válečný odboj ve Slaném
JUDr. Miroslav Haken
heydrichiáda
popravy v roce 1942
konfiskace majetku popravených
generál Havel
Jaroslav Hnátek
Jan Jaroslav Pála
národní správa německého majetku
Karlovy Vary po 2. světové válce
návštěva prezidenta Beneše v Karlových Varech
politické procesy v 50. letech 20. století
rehabilitace po roce 1968
restituce po roce 1989
zemřela v roce 2015
Jana PETRÁŇOVÁ
Jeden režim mi sebral tátu a druhý, komunisti, mi vzali mámu
„Narodila jsem se 1. 11. 1930 v Jičíně. Ve Slaném tatínek dostal své první místo jako doktor práv. Maminka se do Slaného přivdala. Tatínek zde koupil dům, já jsem se sice narodila v Jičíně, ale dětství jsem prožila ve Slaném. Do školy jsem chodila Na Háje, do primy jsem už dělala zkoušky do nově postavené budovy gymnázia pod Hájemi. Ve Slaném jsem chodila jen do primy.
V roce 1942, bylo mně 12 let, jsme odsud odešli. Chodila jsem do primy, a jakmile tátu popravili, stěhovali jsme se k maminčiným rodičům do Jičína, odkud maminka pocházela. Tatínkova rodina žila v Praze, měl tam i sestru. Do Slaného přišel, protože zde dostal místo, a babičce i sobě zde koupil domy a rodina se zde usídlila. Rodiče se seznámili v Jičíně, kde byl tatínek jak koncipient.
Na život ve Slaném vzpomínám ráda. Navštěvuji rodinu Hnátkových, která patřila k okruhu přátel mých rodičů. Trávili spolu víkendy, jezdili na výlety, hráli tenis. Nedávno jsem našla článek o tatínkovi, ve kterém ho chválili za účinkování v ochotnickém divadle. Také dělal starostu hasičů, cvičil v Sokole, působil v různých spolcích, byl všestranně činný. V Levousích si postavili trampové chatu, na kterou jsme také jezdívali, takže ten život tady byl opravdu hezký.
Myslím si, že tatínek byl úspěšným právníkem. Zamýšlím se nad tím, co ve čtyřiceti čtyřech letech dokázal vybudovat. Měl budovatelského ducha. Dům, který tady ve Slaném po něm zůstal, celý zrenovoval. Působil i v celé řadě spolků.“
JUDr. Miroslav Haken[1] se narodil 19. ledna 1898. Patřil mezi přední prvorepublikové osobnosti ve Slaném. Zvláštní význam mělo jeho působení v místním hasičském sboru, jehož vedení se ujal v roce 1934. Jako každý z hasičů absolvoval tvrdý základní výcvik, ale věnoval se také organizačním a hospodářským záležitostem. Jeho zásluhou byl postaven stávající hasičský dům, na jehož vybudování se kromě štědré finanční podpory podílel i 800 manuálně odpracovanými hodinami.
„Důvody jeho zatčení byly pravděpodobně dány jeho činností v různých spolcích a přátelstvím s jeho bratrancem, gen. Havlem. Generál Havel pravděpodobně patřil mezi rodiny, které byly Němci perzekvovány, a otec je finančně podporoval.“
JUDr. Haken byl jako záložní důstojník naší armády zapojen do podzemního odboje. Ministerstvem národní obrany byl pověřen úschovou listinného materiálu a zbraní s náboji slánské posádky. Těsně před zatčením byl veškerý materiál přenesen do domku pana Herinka (viz fotokopie „Tryzna z 10. 3. 1946“).
„Jeho zatčení bylo spojováno přátelstvím s továrníkem Pálou, u kterého pracoval také pan Hnátek. Všichni jsme se spolu stýkali, dokládá to spousta fotografií, které mám.“
V únoru 1943 byli bratři Josef a Jaroslav Hnátkové rovněž zatčeni a až do osvobození Československa vězněni v několika koncentračních táborech. Továrník Pála, v té době starosta města, se za ně i JUDr. Hakena snažil neúspěšně intervenovat. V lednu 1944 z rozhodnutí Zemského úřadu v Praze bylo rozpuštěno městské zastupitelstvo a J. J. Pála byl ze starostenského úřadu odvolán. O důvodech svého odchodu napsal: „Na zemském úřadě mi bylo sděleno, že se tak stalo na příkaz gestapa, které též navrhlo nové funkcionáře…“ Po osvobození Československa byl J. J. Pála zatčen a obviněn z podílu na vyhlazení Lidic. Po vynesení rozsudku 23. května 1947 dostal doživotní trest. Zemřel ve věznici Ilava 9. března 1963.
„Maminka o zapojení otce do odboje asi moc nevěděla. Byla o deset let mladší, nebyla zaměstnaná, měla svůj okruh přátel, s kterými hrála tenis, inklinovala k mladším lidem. Tatínek byl hodně zaneprázdněný, chodil na různé schůze a měl i své koníčky. Byl také vášnivý filatelista, měl velkou filatelistickou sbírku a často jezdil do Prahy na aukce. Pamatuji se, jak jsme odlepovali známky, dělali z nich balíčky, které jsme pak různě vyměňovali. Takže si myslím, že byl hodně vytížený. Maminka byla jiné povahy a o tatínkovy aktivity se moc nezajímala.
Po tatínkově popravě náš majetek propadl Velkoněmecké říši. Okamžitě jsme se odstěhovali k matčiným rodičům do Jičína. Tátu sebrali 24. června, právě na můj svátek, docela jasně si to vybavuji. Právě v té místnosti, kde pro něho přišli, nyní spím. Maminka pořád jezdila do Petschkova paláce, myslela, že za tatínka bude nějakým způsobem prosit a žádat, aby ho propustili. Až v srpnu jsme se dozvěděly, že byl už za týden (pozn. 30. 6. 1942) po uvěznění popraven. Chtěla bych se podívat do Kobylis, protože tam by měla být všechna jména lidí, které v 42. roce zastřelili. Vyvezli je z Petschkova paláce a údajně tam v tom lomu je měli zastřelit. Nám jedině vrátili hodinky a snubní prstýnek, a až 24. srpna přišlo vyrozumění, že byl otec popraven.
Hned po odchodu ze Slaného v roce 1942 maminka, protože ničím nebyla, absolvovala v Praze střední hotelovou školu. Němci ji nasadili jako hospodářku do dětského lágru pro Hitlerjugend v Bělé pod Bezdězem. Tím získala určitou praxi v hotelnictví a v 45. roce, když jsme požádali o odškodnění, dostala do národní správy penzion v Karlových Varech po odsunutých Němcích. V 45. roce jsem dochodila ročník v gymnázia v Jičíně a moje maminka nastoupila v Karlových Varech. Přijeli Rusové. Byl jich plný penzion, přijížděli přes republiku od Drážďan. Od Plzně přicházeli Američané a tady v Karlových Varech se s Rusy střetávali. Ve Varech jsem byla s maminkou asi rok a půl. Chodila jsem tam do sexty a v půli septimy jsme odešly. Maminka to už jako žena neustála. Někdy to bylo jak na divokém západě. V noci se střílelo, Němci odcházeli, měli poschovávané věci, pašovalo se, do toho Rusové! Ale zažila jsem tam i krásné chvíle. V 48. roce přijel prezident Beneš s Hanou Benešovou, když se vraceli z Anglie. Na Poštovním dvoře byly nádherné oslavy, gardenparty. I když třeba Rybáře byly vybombardované.“
Karlovy Vary byly ve 2. světové válce bombardovány třikrát. Dvanáctého září 1944 byla zasažena právě čtvrť Rybáře, centrum města u dnešní tržnice, prostory před dnešním lázeňským sanatoriem Thermal. Sedmnáctého dubna 1945 bylo zasaženo železniční horní nádraží, odbočky východně a západně od nádraží, všechny tratě procházející tímto horním nádražím byly po náletu přerušeny. O dva dny později bylo horní nádraží bombardováno znovu. Byly zničeny i sklady a nádražní budovy, na dolním nádraží lokomotivní depo a dílny. Zásah dostaly také obytné domy po obou březích řeky Ohře.
„Pamatuju, že tam byly jen stěny baráků, všude jsme chodili pěšky. Je to neuvěřitelné, penzion stál proti Císařským lázním poblíž Puppu. Chodila jsem do gymplu doprostřed Karlových Varů, nyní je tam zdravotní škola, pěšky. Nebyla žádná doprava. Ale bylo to krásné. V Puppu hrál Čermák, chodila jsem tam do tanečních. Bylo to nádherné.
Ale pak už to maminka zřejmě neustála a odcházely jsme zpátky do Jičína. V Jičíně se maminka znovu vdala za MUDr. Břetislava Augustína. Její manžel byl primářem interny a ředitelem nemocnice. Otčím byl velice známý, profesor Jirásek a Bedrna byli jeho spolužáci. Všichni zůstali na klinikách v Praze, ale on jako internista setrval v Jičíně.“
V padesátých letech byli manželé Augustínovi ve vykonstruovaném procesu jako nepřátelé socialistického zřízení posláni na tři roky do vězení. V roce 1968 byli rehabilitováni. Po propuštění z vězení se maminka paní Petráňové nervově zhroutila. „Maminka byla v korekci asi osm měsíců, pořád na samotce, potom ji dali mezi takové ‚děvky‘ a ona se nervově zhroutila. Když ji propustili, vlastně omilostnili, otčíma také, dostal TBC, byl na Mírově, a já nevím, kde všude.
Po propuštění pracoval v Jáchymově, tam za ním jezdil prof. Běhounek, to byl náš rodinný přítel, ale to už byl otčím nemocný. Maminka se vrátila o něco později z Pardubic. V červnu umřela, přišla asi v květnu. Během tří čtyř neděl se otrávila. Byla psychicky úplně zdeptaná. Měla pocit, že na tom malém městě má Kainovo znamení. Chodila ven jenom večer a ráno. Myslela si, že ji vnuci uvítají, ale přišla bez zubů, hodně změněná, děti se jí bály. Dodnes si vyčítám, že jsme ji nedali do nějakého sanatoria, aby se psychicky zklidnila, nebo k tetě do Prahy. Aby nebyla na tom malém městě. Říkala jsem si: ‚Jeden režim mně sebral tátu a druhý, komunisti, mně sebrali mámu.‘ Pořád jsem pendlovala mezi příbuznými. Do školy jsem chodila ve Slaném, Jičíně, Praze, Karlových Varech. Vždycky mě maminka k někomu dala.“
„Každý nakonec řekne, já jsem tenkrát taky musel. Na mě tlačila partaj, vždycky si to nějak omluví. Když s našimi udělali ten monstrproces, potom jsem státnímu návladnímu řekla: ‚Teď nás odškodňujete, omilostníte, co to je platné, co si za to teď koupím, když léta jsou pryč a lidi jsou zdeptaní?‘
Řekl: ‚Nezlobte se, já jsem věděl, že dělám špatnou práci, ale já mám také děti.‘ Já vím, někdo se choval hrdinně, ale nemůžete nikomu vyčítat, že se bál. Sama nevím, jak bych se zachovala. Také jsem nacvičovala na spartakiádu, teď mně to někteří vyčítají, ani jsem proto nevstoupila do Sokola. Ale měla jsem děti, byla jsem tělocvikářka, učila jsem na obchodní akademii a přiznávám, že jsem to dělala ráda. Ráda jsem cvičila. Dneska vám řeknou: ‚No jo, ale ty jsi byla u Štrougala, ty jsi byla na Hradě.‘ Dělala jsem ústřední a krajskou náčelnici. Dneska si řeknu, no neměla jsem to třeba dělat. Ale učila jsem, musela jsem vydělávat. Chápu lidi, že každý nedokáže být hrdina. Nikomu vinu nedávám.“
V době zatčení rodičů paní Petráňové a jejich odsouzení v roce 1961 bydlely obě rodiny ve společném domě se dvěma byty, ale společnou kuchyní a koupelnou. Po zatčení došlo ke konfiskaci poloviny domu, kuchyň a koupelna byly zapečetěny.
„Měla jsem dvě děti a zapečetěný byt. Říkala jsem, alespoň tu kuchyň mně dejte. Manžel dělal vedoucího okresního lékárníka v Jičíně. Funkci vzal, protože mu kamarádi říkali: ‚Vezmi to, ty jsi takový slušný člověk, nekonfliktní.‘ A on byl. Neměl rád konflikty, všechno řešil v klidu. Ale nakonec byli v partaji. To nás asi zachránilo, když maminku sebrali, celou domácnost zalepili. Měla jsem dvě děti, říkala jsem: ,Vždyť musím vařit.‘ Tenkrát Zdeňkovi bylo asi osm let, tomu malému čtyři. A já jsem jezdila do Hořic učit, protože když mámu zavřeli, tak mě z obchodní akademie vyhodili, ředitel, se kterým jsem kdysi učila, mě vzal do Hořic na automobilovou dopravní školu. Říkám si, že díky tomu Zdeňkovi, že za někým šel, nám byt odpečetili.“
Po roce 1989 narazilo vrácení domu JUDr. Hakena ve Wilsonově ulici ve Slaném paní Petráňové na překvapivé potíže.
„Dům, který po zatčení otce v roce 1942 Němci zkonfiskovali, sloužil postupně různým účelům, sídlila v něm vojenská správa, později závodní školka ČKD, také v něm bydlel doktor Kočárník a další. Při žádání o navrácení se pan starosta (pozn. Pravoslav Vébr) ke mně choval velice hezky, vzpomínal na tátu, kterého osobně znal, ale tehdejší tajemník (pozn. JUDr. Tomáš Richtr), vždycky přišel s nějakým paragrafem, kde jsme na vrácení majetku neměli nárok. Říkala jsem: ‚To je dobré, nakonec i ti Němci uznali, že maminka měla věno, a řekli, že si může odvézt část nábytku.‘ I to ČKD s námi jednalo solidně. Problém byl v tom, že co bylo Němců, přešlo znárodněním na stát.“
Dům byl paní Petráňové vrácen až začátkem 90. let, kdy její případ převzal právník, který dokázal, že podle zákona má na majetek po svém otci právo.
„Na panu starostovi bylo vidět, že mu bylo trapně. Vzpomínal, že si na tátův případ pamatuje i na jeho financování různých slánských aktivit. Táta už byl takový, když měl, tak dal. Na penězích mu tolik nezáleželo. Nedávno jsem mluvila s velitelem slánských hasičů, který vzpomínal na otcovy zásluhy při stavbě hasičského domu (viz přílohy). Byl to jeho koníček. Také jsem se setkala s řadou hasičů, kteří ho ještě znali, s panem Špurkem a dalšími. Táta s nimi plánoval, stavěl, měl radost, když se jim dařilo. Ale městský tajemník, vždycky řekl: ‚Ne, ne, ne, tady je tenhle paragraf.‘ Byla jsem tady alespoň třikrát. Už i na Kladně řekli, že je vše v pořádku, ale pan tajemník vždycky něco našel. Nyní jsem ráda, že je vše za mnou, a znovu už bych to podstoupit nechtěla, vyvolává to bolestné vzpomínky.“
Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2012
[1] Jiří Červenka: Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Příbeh pamětníka v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska (Blažena Hrabánková)