Jaromír Petlach

„Asi tak koncem září přišla velká pohroma, byla mobilizace (pozn. aut.: 23. září 1938). Mobilizace všech mužů do čtyřiceti let. Tehdy byly normálně jako odvody, jako ještě donedávna. A každý se... byla o něm evidence. Otec byl taky voják, měl vojenskou knížku. A tehdy ta mobilizace, myslím generál Syrový tehdy to vyhlásil, to bylo vyhlášeno, mně se zdá večer. A bylo to vyhlášený, každý ten voják nebo ten záložní voják do čtyřiceti let. A otcovi bylo… protože on se narodil 1900, tak mu bylo těch třicet osm let, tak musel taky narukovat. My jsme měli doma koně. Sestra měla tři roky, ona byla o devět let mladší jak já. A matka zůstala sama. Tak mně nezbylo nic jiného, obec mně dala potvrzení, že otec musel narukovat a já že budu uvolněný ze školy. Tak jsem zůstal ze školy doma a normálně jsme ještě seli. No a jak práce při zemědělství. Matka měla tam dobytek. Bylo toho až nad hlavu. Naštěstí. No naštěstí a naneštěstí to netrvalo tak dlouho. Protože ty politický události šly tak daleko, tady ty dohody vůdce a tady s těma… s Francií a s Anglií, to šlo tak rychle, že se domluvili, že jim postoupíme to pohraničí. No a že už prostě to směřovalo k tomu. Takže to bylo už dopředu domluvený. Nedalo se nic dělat. My ještě v té škole jsme si ještě… protože to byla taková bouřlivá doba tady a každý byl… každý měl snahu nějak se toho zúčastnit a nějak bojovat proti těm Němcům a tady toto, nedáme se! Tak byly takový nášivky: NEDÁME SE! A budeme nějak bojovat. My jsme v té třídě udělali takový výbor a starostu jsme tam zvolili, že jako budeme něco podnikat, nějak v podzemí, nějaké ty… A jako mladí kluci patnáct, čtrnáct, patnáct let, tak to bylo zlý, tak učitelé nás mírnili tady v tomto, protože viděli, jak to spěje, kam to… že veškerý tady ty naše snahy pomoct, bojovat proti tomu, že jsou marný. Protože to nebyla šance vůbec něco jako… i když to odhodlání tehdy bylo v celém tom národě, že tehdy… tehdy skutečně byli všichni odhodlaní dát to poslední, aby se nějak to ubránilo, ta republika…“

„No a ty koně, protože už byli nadbytečný. A byli ustájení, každý je měl doma. Bylo potřeba krmení na to, bylo potřeba na to obsluhu, a tady to se muselo všechno platit. Takže se ten počet omezoval. No protože otec už byl poměrně… byli tam mladší. Tak se tady nechaly jenom nějaké ty páry. Tak se usneslo představenstvo, že jako naše koně půjdou pryč. Měli jsme dva. Tak jak co pryč? To není jenom – někdo přijde a naložil… Otec, bylo domluvený s jatkama, otec jedno ráno se vypravil, vzal, nakšíroval koně, my jsme se s nimi rozloučili a otec je vzal… a šel pěšky do Brna. S oběma koni došel na jatka, tam je jako předal tady na to, no, a vrátil se potom domů. No, bylo nám smutno po nich, přirozeně, to byla součást naší rodiny. A tak to nakonec dopadlo, nedalo se nic dělat, to byla daň kolektivizaci.“

„No heslo, heslo já jsem ani neměl. Ale pro mě, protože už nás rodiče vedli odmalička. Měli jsme tady kostel a vedli nás odmalička, jak už jsem se zmínil, já jsem chodil rád na ty roráty. To bylo o půl sedmé před školou, zúčastnili jsme se rorátů a potom jsme šli teprve do školy. A protože jsme byli pořád vedení, jako už odmalička, k tady tomuto, nám to nedělalo žádné potíže jít do kostela, aby vás někdo nutil anebo tady to… my jsme tam chodili rádi, tam jsme zpívali, měli jsme každý ty knížky, protože tehdy to bylo ještě latinsky všechno, bohoslužba se odevzdávala v latině, byly tam ty ohromné misály velké, s velkými písmeny, kde se přenášela z jedné strany na druhou z evangelní na tu… prostě tak ty bohoslužby probíhaly, a proto tam byla věnovaná část nebo ten čas byl hodně věnovaný zpěvu… tam se hodně zpívalo... I když se teď také zpívá, ale tam se zpívalo hodně, a to byly nádherný písničky a všichni to rádi zpívali, takže jsme tam chodili rádi do toho kostela... to byla celá ta… a protože jsme tam chodili rádi… A museli jsme se, matka nás vedla k tomu, my jsme se museli denně modlit Desatero. (...) Tam je vlastně obsažený celý ten zákon, pokud chce někdo žít slušně a tady toho… tak tam je obsažený celý zákon, nebylo by potřeba ani jiných zákonů. A když se člověk řídil podle tady tohoto, tak mohl mít klidný svědomí. A my jsme se snažili teda podle toho žít. I když jsme hříšný tyto… o tom není sporu, ale aspoň jsme se snažili, a to jsme měli pořád jako na paměti, a to byl můj takový mravní zákon tady na toto, žít podle toho Desatera, a abych prostě ten život nějak prožil slušně… to bylo všechno…“