Helena Pešková

* 1934

  • „Byl konec války, tak [dědeček] samozřejmě začal nosit tu žlutou pásku, jako že byl na odsunutí. Ale takovýhle starý člověk, vždyť už mu bylo skoro sedmdesát… Jenže on byl hrozně šikovný na práci. On ve válce vyráběl i nádobí. My jsme měli i takové hrnce, [které] dělal, a různé naběračky. A [také], co se týče elektriky, všemu rozuměl. A jak se někomu v těch barákách něco porouchalo, on okamžitě šel a spravil to. No, tak pak se lidi za něj vzali, tak ho neodsunuli.“

  • „My jsme [je] vítali, mávali… Teď oni nám shazovali takové ty jejich balené svačinky. To my jsme vůbec neznali. Ono tam bylo všechno možné. Teď my jsme už poznali, která ta svačinka je lepší. My [jsme jim] mávali a oni nám to shazovali na zem. To jsme si užili. A kolikpak jich tam tak u nás bylo? Já nevím, asi kolem deseti Američanů. Chodili takhle do nějakých těch bytů... A velel jim takový mladý chlapec, my jsme mu říkali ‚Černoušek‘, on byl černý, bylo mu dvacet let. A to byla ta šestnáctá divize.“

  • „Pod Záhorskem ta ulice vedla… Tam byl takový velikánský zatravněný vršíček a tam chodili Plzeňáci. V zimě se tam sáňkovalo. Nahoře byla pole a tam si pak Němci postavili ty kanony. My jsme jim říkali ‚flaky‘. A to bylo právě to hrozné, protože jak přišel nálet, tak oni hned začali střílet. Když přišel hlášený nálet na Škodovku, tak… Já jsem měla vždycky z těch náletů hrůzu… Ještě jsem říkala: ‚No, oni snad nepřiletí.‘ A přišel den, [bylo] ráno a zrovna krásně [svítilo] sluníčko… A najednou už jak letěla ta letadla, ty svazy takhle nad námi, tak jsem říkala: ‚A jé, už to začíná.‘ Oni vlastně houkali nejdřív přípravu a pak nálet. A tady to šlo za sebou: příprava, nálet, a už to začalo. Oni nejdřív chtěli umlčet ty flaky, ty kanony, tak to víte, teď my v tom krytu… To jste úplně slyšela, jak ta letadla jdou k té zemi, a teď padaly ty bomby… To bylo něco hrozného, na to nemůžu vůbec v životě zapomenout. No, a pak [ta letadla] odlétla a letěla na tu Škodovku. Pak jsme vyšli z baráku a to byla hrozná spoušť.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 11.06.2023

    (audio)
    délka: 01:54:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem měla z náletů vždycky hrůzu

Helena Pešková, rozená Rolencová, pravděpodobně v roce 1940
Helena Pešková, rozená Rolencová, pravděpodobně v roce 1940
zdroj: Archiv pamětnice

Helena Pešková, dívčím jménem Rolencová, se narodila 11. července 1934 v Plzni Anně Rolencové, rozené Fritschové, a Aloisu Rolencovi. Tatínek pracoval v železářství, maminka se starala o domácnost. Oba byli činní v katolické sportovní organizaci Orel. Helena Pešková za války zažila nálety spojeneckých letadel. S maminkou a dvěma sestrami vždy utíkala do krytu a bála se o život tatínka, který tou dobou pracoval v železářství Macho a Turek. S velkou radostí vítali 6. května 1945 v Plzni americké vojáky 16. obrněné divize. Helenin dědeček Václav Fritsch, který byl původem Němec, nebyl kvůli své oblibě mezi místními po válce odsunut. Květinářství, ve kterém chtěla pracovat, strýčkovi sebrali komunisté, a tak se šla v roce 1949 učit do Škodovky elektromechaničkou, po vyučení zde i pracovala. Dne 1. června 1953 s dalšími stávkovala v továrně v Plzni-Doudlevcích proti měnové reformě. Dne 2. srpna 1961 se provdala za Václava Peška, který předtím ze svých mladických ideálů vstoupil do Komunistické strany Československa a z ryze praktických důvodů v ní zůstal i po srpnové okupaci v roce 1968. Helena Pešková odjela v roce 1962 s půlroční dcerou Helenou za manželem do Indie, řídil tam stavbu metalurgického závodu. Strávila tam dva a půl roku. V Československu pak nemohla sehnat práci, a tak zůstala deset let doma s dcerou. Poté pracovala až do důchodu opět ve Škodovce. S manželem, který nastoupil do oddělení válcoven, často jezdívali na zájezdy od Škodovky do Sovětského svazu. V době natáčení (2023) žila v Plzni.