„Narukoval jsem do Novák. Byl to původně sběrný tábor, tedy koncentrační tábor pro Židy. Odtamtud se posílalo do Osvětimi. Po válce v pětačtyřicátém tam byli němečtí zajatci. Zajatce pustili a pak tam byli pétépáci. Třímetrový plot z ostnatého drátu, každých asi sto metrů strážní věže. Nahoře reflektor, na věži hlídač se samopalem. Za války, když tam byli Židé, tak tam stáli esesmani s kulometem. Všichni jsme počítali, že budeme v nějakých kasárnách a najednou jsme se ocitli v lágru. Na jedné světnici nás bylo čtyřiašedesát.“
“A plane popped out from behind a hill. It was flying relatively low. And then bits starting falling from it. The crew were jumping out. The whole crew wasn’t there, but maybe around half was. A moment after the last one jumped, the plane blew up in mid-air. Shrapnel fell into the forest behind the village. There were fires in some places because there was quite a lot of gasoline and unused ammunition blowing up. Of course, after the war, a friend and I set out for the place where those pieces of shrapnel had fallen. We collected a big box of various little bits.”
“That day four-hundred sixty-one bombers set out for over Ostrava and Bohumín. They were four-motor bombers. Every motor had twelve-hundred horsepower, so each bomber had four-thousand eight-hundred horsepower. When you multiply by that number, well, you can imagine. Also, they weren’t flying at ten thousand meters and they didn’t have jet engines, but ones with pistons, which have a certain sound to them. So, the windowpanes rattled out of their jambs, and we were vibrating along with them. Nobody today would believe me, but I saw it with my very own eyes. Thinking that maybe they’d be able to see us from that low of an altitude, we started waving to them. Even if they had been looking, they couldn’t have seen us from those seven or eight thousand meters above. We knew they were on a bombing mission and we wished them the best of luck. We thought that at that altitude the Germans wouldn’t be able to get to them, which we were completely wrong about.”
Tomáš Pertile se narodil 2. září 1933 v Ostravě v rodině úředníka. Otec mu zemřel v roce 1941 na tuberkulózu, matka pak vážně onemocněla. V letech 1942 až 1944 žil v sirotčinci sester Dominikánek v Liptále na Vsetínsku. Roku 1944 tam pozoroval přelety stovek amerických bombardérů. Konec války a osvobození zažil v Ostravě. Jeho matka byla blízkou spolupracovnicí jednoho z průkopníků boje proti TBC Bohumila Malého. Vyučil se zámečníkem a soustružníkem. Na vojnu ho povolali k Pomocným technickým praporům. Pracoval ve skladu firmy Pozemní stavby v Ostravě. Dálkově si udělal maturitu a poté dva roky studoval ve Valašském Meziříčí astronomii. V letech 1963 až 1972 vedl lidovou hvězdárnu v centru Ostravy. V devadesátých letech spolupracoval s nově vybudovaným planetáriem v Ostravě-Porubě. Za popularizaci astronomie po něm byla roku 2004 pojmenována planetka.
Tomáš Pertile (third row in the middle in the dark open-necked shirt) with his post-lyceum class from the astronomy study program in Valašské Meziříčí, 1966
Tomáš Pertile (third row in the middle in the dark open-necked shirt) with his post-lyceum class from the astronomy study program in Valašské Meziříčí, 1966
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
