„Byl tam jeden podnik na Alexanderplatzu a tam se scházeli. Hudba tam hrála, to sami ausländeři [cizinci] měli svoji hudbu. No a Němci, to víš, byla válka, takže oni se nemohli bavit, ale my jsme se bavili a neměli nic proti tomu. Vždycky jenom sobota, neděle. V neděli už ne, víc v sobotu, bo v neděli už se každý připravoval do práce na druhý den. Já jsem se neměla zle.“
„Helena [po válce] zůstala v Německu. Neměla žádnou rodinu, bo byla Židovka a celá rodina byla zavražděna v koncentráku. A její maminka, jak je Němci vedli, do toho koncentráku Židy, tak maminka – když se Poláci koukali na chodníku – tak její maminka jí říkala: ,Holčičko moje zlatá, běž, oni se o tebe postarají.’ A postarali se o ni. No a já jsem se s ní skamarádila.“
„Já jsem se jenom připsala k děvčatům, které tam už byly. Napsala na listinu svoje jméno a už večer jsem byla v Berlíně. K večeru jel vlak do Berlína, a to už nás tam vezli. Nebylo jim divné, že jsem tam byla napsaná, tak jsem byla v Berlíně. V lágru. Ten lágr jsme měly nad kinem a poslouchaly jsme kino ze záchodů nebo z koupelny. Z kina bylo všechno slyšet.“
Karolína Penkalová, rozená Kajtochová, se narodila 4. listopadu 1925 v polských Babicích v okrese Osvětim. Otec František pracoval na železnici a matka Karolína se starala o domácnost. Během druhé světové války dobrovolně odjela za prací do Berlína, kde se nechala zaměstnat jako pradlena v městských lázních. V Berlíně, ve kterém přečkala celé válečné období, se seznámila se svým budoucím manželem Bedřichem Penkalou a po válce se společně přestěhovali do Ostravy. Karolína Penkalová zemřela v roce 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
