"Slavkovice je malá obec. A tam jsme se to dozvěděli, až když jsme se probudili a mluvilo se o tom. A vím, že ten den jsem se dostal do Nového Města na Moravě, asi jsem tam jel na pionýru. A tam jsem si koupil nějaké noviny, kde byl návrh na trojfederaci. A byla tam republika ve třech barvách – Čechy, Morava, Slovensko. Tak jsem se na to díval a kdosi mi řekl: 'To už všechno skončí, to už je všechno pryč.' Což bylo takové výmluvné a nejen to plánování, jak by něco mohlo být změněno. Maminka byla v nemocnici v ty dny, měla zlomenou nohu v sádře, hned ji poslali domů. Hned ji zavezli domů, tak jsme se jí potom museli trošku věnovat. Ale na té Vysočině, pokud vím, žádné tanky nebyly, nic takového konkrétního, bližšího jsme tam nezažívali. I když samozřejmě z těch zpráv jsme věděli všechno a také jsme sledovali všechny pořady, které k tomu tehdy dávali v televizi. A pak byla neděle a to jsme byli v Novém Městě v kostele, varhaník Večeřa hrával a na konci v tom tichu zpívala jeho paní, učitelka zpěvu a podobně, zpívala: 'Otče náš, vyslyš nás, zachovej nám národ náš.' Taková byla atmosféra, jako teď to cítím. V tom kostele."
"Tak se mluvilo o tom, že se musí vstoupit do JZD, protože ten vstup byl nedobrovolný a zaznívala hesla, že ti kulaci budou likvidováni. A vzpomínám si na svůj dětský sen, kdy se mi zdálo, jak ten náš místní rozhlas hlásí a jak tam zní to slovo likvidace. A tak jsem věděl, že je to něco smutného. A to ve mně jakoby zůstalo. A potom také tatínek vyprávěl, že když jsme byly my děti hodně malé, což si samozřejmě pamatovat nemůžu, tak protože jsme byly tedy děti kulaků, tak tatínek nedostal moc těch potravinových lístků, jak byl tehdy ten přídělový systém. Ale že jednou dostal dopis, kde bylo jen jeho jméno a uvnitř lístek na cukr. Aby mohl nám dětem koupit trochu cukru navíc. Ale odesílatel byl anonymní."
"Když jsem byl na okresním odboru pro věci církevní kvůli své primici v roce 1978, tak jsem tedy žádal, abych mohl mít tu primici v Jamách, a tajemník mně řekl: 'My stejně víme, že jste se na tom Západě školil v propagandě proti nám.' Já mu říkám: 'Pane tajemníku, to vůbec není pravda. Mě tam poslalo ministerstvo školství, to byla státní škola, tam nebylo nic církevního, to není pravda.' 'A co ty diapozitivy, co jste přivezl?' A já jsem si vzpomněl, že když jsem udělal maturitu, tak na radu jednoho spolužáka z Brna jsem už v lednu požádal o povolení ten služební pas, který jsme měli z ministerstva školství, použít k soukromé cestě do Itálie. V lednu mně napsali, že mně to povolují. Když to potom chtěli dělat spolužáci, a to už bylo po nástupu Gustáva Husáka, že chtějí použít ten pas k cestě do Anglie, tak už jim to nepovolovali. Mně teda tu Itálii dovolili, tak jsem jel po maturitě stopem do Říma. Tak jsem se tam dostal a šťastně jsem se pak vrátil. Měl jsem málo peněz, tak za ty poslední liry, které mi ještě zbyly, jsem si koupil dvě sady diapozitivů. Šedesát obrázků o Římu a šedesát o Vatikánu. No a s tím jsem tedy přijel do vlasti. Vrátil jsem služební pas a věděl jsem tedy, že spadla klec. A když jsem se potom za rok přihlásil do semináře a byl jsem pak přijat, tak pan farář v Jamách mně řekl, že bych jim tam mohl promítnout ty obrázky z Itálie. A tak v neděli večer po nějaké té pobožnosti jsem tam promítal ty diapozitivy. A říkal jsem: 'Tady je Andělský hrad, tady je bazilika...' Minimální komentář jsem k tomu dával, jeden večer, druhý večer, bylo to promítnuto a tím to skončilo. Za sedm let mi to vyčítali, že jsem se tam na Západě školil a připravoval na ideologickou diverzi proti režimu."
Jan Peňáz, katolický duchovní působící v Novém Veselí na Žďársku a známý poutník, se narodil 29. června 1951 ve Slavkovicích, dnešní části Nového Města na Moravě. Jeho rodiče režim označil za kulaky. Jan tak zažil konec jejich soukromého hospodaření a počátky místní velkovýroby, do které se museli jeho rodiče zapojit poté, co nuceně vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Jana odmala ovlivňovala křesťanská víra rodiny. Díky politickému uvolnění šedesátých let mohl středoškolská studia zakončit ve francouzském Dijonu. Později mu režimní představitelé vyčetli, že se na Západě školil proti nim. Jako bohoslovec zažil předvolání na Státní bezpečnost (StB) a jako kněz tzv. dobře míněné rady, aby vstoupil do Pacem in terris. Po sametové revoluci proslul zejména pořádáním pravidelných poutí. V roce 2023 žil ve Žďáru nad Sázavou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!