„Tatínek odmítl podepsat Stockholmskou výzvu, což byly takové řeči o ničem. Už tehdy se dostal na černou listinu. Potom po celý život rodiče nikdy nešli k volbám. Samozřejmě byl také členem lidové strany a v Hustopečích členem hospodářského družstva. Jeho vrstevníci a členové lidové strany to postupem času všichni vzdali a lidová strana prakticky neexistovala. Já jsem potom následkem tatínkova odporu byl v roce 1953 povolán k pétépákům a tam jsem odsloužil dvacet šest měsíců a to je komedie, která stojí za publikování.“
„V sobotu před hody si přišli pro otce. Pouť je 26. července a o týden později jsou hody. Veliká slavnost, při níž se schází rodina a přátelé a trvá tři dny. V sobotu odpoledne si pro něj přišli a odvezli ho do Hustopečí, potom na Cejl do Brna a pak ho poslali na prefabrikaci do Kuřimi. Když už ho tam měli, tak vynalezli, že nesplnil nějaké povinnosti. Šup nový soud a další tři měsíce. Musel si v base odsedět půl roku. Už taky nebyl žádný mladík. V sedmapadesátým měl už pětapadesát. Taky měl slabší srdíčko, protože na to za pár roků zemřel. Ne že by mu vadila fyzická práce. Tu dobře snášel. Byl zvyklý. Do základní školy chodil jen pět a půl roku, protože jak odcházeli jeho starší bratři do armády, tak musel pracovat na hospodářství. Byl to ale člověk hloubavý a hodně četl českou i světovou literaturu. Víceméně ho to ničilo psychicky, protože tam nebyli jen političtí vězni, ale také gauneři a flákači. A mezi těmito lidmi se dobře necítil.“
„V roce 1946 bratr nastoupil do řádového gymnázia k jezuitům na Velehrad. Když to pak v roce 1950 zavřeli, tak si gymnázium dodělal v Břeclavi. Nechtěl pak jít studovat na kněze do Litoměřic a pracoval v družstvu, kde dělal dlažbu. Když přišel osmašedesátý, tak měl možnost odejít legálně. Vyřídil si to a šel do Rakouska, kde vstoupil do řádu jezuitů. Rok si dodělával němčinu, aby neměl problémy se studiem. Po roce nastoupil na jezuitskou univerzitu do Innsbrucku, kde vystudoval teologii. Když byl v roce 1974 vysvěcen, tak rodičům poslal pozvánku na primici do Rakouska. Samozřejmě rodiče nedostali povolení, ale nějací spolupracovníci z Brna tam byli. Bratr pak odešel do Londýna a jezdil do Vídně, kam znovu pozval rodiče. Šlo to až po smrti tatínka, a tak maminka tam jela se svou sestrou. Když potom maminku pozval další rok, tak měla tak strašnou radost, že se vyvrátila. Měla mozkovou příhodu. Maminku pak odvezli do Hustopečí do nemocnice.“
„Měli jsme výhodu, že strop i půda byly dřevěné. V jedné místnosti do ulice se našly dvoukilové, tříkilové bombičky s vrtulkou. Jak prorazily strop, tak spadly na podlahu a trochu probily desky a zůstaly zaklíněné. Do druhé místnosti spadly větší bomby asi pět až sedm kilo. Taky tam byla dřevěná podlaha i strop. Pod podlahou byl násep škváry, do níž bomba zapadla. Našli jen díru, tak to zahrabali. Potom asi po pěti nebo sedmi letech se dělaly nové podlahy a bomba se tam našla. Tatínek byl tolik hrdinný, že to odvezl a nahlásil na národním výboře. Pán Bůh zaplať, že to nevybuchlo. Kdyby to vybuchlo, tak dům byl značně zdevastovaný.“
Stanislav Pazderka se narodil 6. listopadu 1932 v Bořeticích na jižní Moravě, kde rodina vlastnila hospodářství se šesti hektary polností a půl hektarem vinic. Jeho rodiče nepatřili mezi příznivce komunistické strany, a tak po únoru 1948 nechodili k zmanipulovaným volbám. Otec také odmítl podepsat Stockholmskou výzvu a vzdát se rodinného majetku a vstoupit do JZD. Nasadili jim proto vysoké dodávky zemědělských komodit a syna poslali do PTP. Stanislav Pazderka v nich strávil 26 měsíců. V roce 1956 otce odsoudili na dvakrát tři měsíce vězení a rodina pak v bezvýchodné situaci v roce 1959 do JZD vstoupila. Pamětníkův o dva roky starší bratr Josef v roce 1968 odešel do Rakouska, kdy byl po studiu v řádu Tovaryšstva Ježíšova vysvěcen na kněze. Následně odešel do Londýna, kde se věnoval československým emigrantům žijícím ve Velké Británii. Do Československa se vrátil až po pádu komunismu. Po vstupu rodiny do JZD pracoval Stanislav Pazderka ve státním statku. V letech 1957 až 1961 dálkově vystudoval střední zemědělskou školu a od roku 1976 až do odchodu do penze pracoval v Sempře Olomouc. V roce 1962 se oženil s Helenou Bocvanovou, s níž měl pak syny Petra a Pavla. Od roku 1970 žije rodina v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
