Kitty Pavelková

* 1931

  • „My jsme měli na konci chodby záchod a ten záchod měl okno do takový krásný krajiny a tam jsem ráda chodívala, protože odtamtud jsem vyhlížela, kdy už pojede nějakej tank, který by nás přijel osvobodit, ze záchodu. Takže to byla první moje ranní procházka – podívat se, kdy už přijedou, ale oni pořád nejeli. Až potom. Jednou večer se tam rozhlásilo: ‚Rusáci jsou tady, Rusáci jsou tady!‘ A přišli k nám do budovy, a to ještě tam nějakej ženskej hlas jsme slyšeli a říkala: ‚Ježíš Maria, zamkněte to tady, tady jsou děvčata!‘ Tak jsem se divila, proč to má být zamčený, když tam přišli, takže samozřejmě je pustili. Vzpomínám, jak tam bylo takový schodiště a nahoře na schodech stál Rusáček v takový tý pláštěnce, jak tenkrát nosili. To je pro mě vize osvobození Terezína, ten Rusák v pláštěnce.“

  • „Moje první zaměstnání bylo v Terezíně, že jsem pracovala v tzv. kanceláři, dělala jsem ordonanc a přenášela jsem anebo vypisovala jsem vzkazy určitým lidem vždycky z tý jedný kanceláře. Já jsem z toho byla tak vyděšená, že jsem zapomněla buď jméno toho, komu to mám dát, nebo číslo tý místnosti nebo tak. Takže jsem byla ráda, když jsem se toho zaměstnání zbavila a šla jsem radši, protože už začal březen, tak jsem šla pracovat do zahradnictví. A tam v té budově pošty, kde jsem bydlela, tam byla velikánská zahrada se zeleninou a já jsem tam měla na starosti takový jedno obří pařeniště, o který jsem se starala, o ty rostlinky. To mělo takovou výhodu, že dokonce jednou jsme dostali kilo špenátu, takže jsme měli přilepšení k jídlu a mohla jsem si pozvat tatínka na večeři.“

  • „My jsme bydleli v jedněch kasárnách, tedy na náměstí, kde byla jedna kasárna, byly klukovský a jedny byly holčičí. Než měl přijít ten Červenej kříž, tak oni vyklidili nějakou budovu a kluky přestěhovali tam a nám potom vyčistili a dali do pořádku tu klučicí budovu a šly jsme jako holky tam, a to byla budova pošty na tom náměstí vedle kostela, tam to bylo. Tam nás bydlelo v pokoji 16, každý měl svoji postel, už jsem tam neměla štěnice na procházce. A šli jsme akorát ten den, než jsme se přestěhovali, tak jsme se šli do jedný místnosti někam osprchovat, koupat. Když jsme slyšeli, že tam je koupelna, tak jsme trošku zatrnuli, protože jsme se báli. Vždycky jsme slyšeli, že říkali o plynu a o plynových komorách, a tam jsme zjistili, že jdeme taky, a teď jsme se báli, že tam pustí plyn, ale ten nepustili, pustili nám sprchu.“

  • „Oni nám sebrali rance, tak jsme šli do šlojzny, se tomu říkalo, to byly takový jako, já nevím, jestli to byly kasárna, já jsem si pamatovala jako strašně velikou bránu a úřední budovu a spoustu lidí u stolu. Tak jsem šla od jednoho ke druhýmu, tak si něco zapisoval a já jsem tam zjistila, že já vůbec nejsem vlastně vedená v evidenci, takže jsem chtěla, abych se mohla vrátit, protože už se mi to přestalo líbit najednou. A oni řekli, že to nejde, když už jsem jednou v Terezíně. Tak jsem tam musela zůstat, tak jsem nakonec byla ráda, že jsem v Terezíně. Postupovali jsme takhle stůl od stolu, až jsme došli do jedný další velký místnosti a tam byla tělesná prohlídka každýho a měli jsme se svlíknout. Ale já si vzpomínám, že mně pod trenýrkama vykukovala nějak košilka, tak jsem si to zastrkovala, tam někdo řekl: ‚Ona vám něco schovává!‘ Takže jsem se musela svlíknout úplně. Donaha. Třináctiletá holka, když má být nahatá, tak to je docela blbý, že jo, a já jsem měla akorát na krku růženec, kterej mi dala babička, aby mě to chránilo. Říkala jsem si, že mě teda pěkně chrání, tak jsem chtěla ten růženec strhnout a hodit jim to pod nohy. Pak jsem si to rozmyslela, protože jsem se bála. Pak jsem se směla už oblíknout a nějaká paní nás vzala, partu, já nevím, kolika děvčat, a odvedla nás do takovýho, říkají tomu Heim, to je ten dívčí dům, kde jsme bydleli.“

  • „My jsme se museli dostavit tady na Hagibor a měli jsme s sebou petroly, já jsem měla takovou malou peřinku, tatínek měl nějakou deku a nějakej ranec s oblečením. Vím, že jsme se loučili se známými, který bydleli v tom domě, který kamarádili s maminkou, a vím, jí to bylo strašně líto, a ještě k tomu v jejím stavu, že jo, když ona měla tady malinký dítě, a my půjdeme do tramtárie někde. Já jsem říkala: ‚Nebrečte pořád, co děláte? Vždyť za chvilku bude po válce, my se vrátíme 12. května, až bude mít Marta třetí narozeniny.‘ No a my jsme se vrátili skutečně toho 12. května, protože tatínek tam vystál v Terezíně nějakou frontu dlouhou, abychom měli to povolení odjet.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.12.2023

    (audio)
    délka: 01:28:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 29.01.2024

    (audio)
    délka: 01:00:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebrečte, za chvíli bude po válce, řekla jsem při odjezdu do Terezína

Kitty Pavelková, 2023
Kitty Pavelková, 2023
zdroj: Post Bellum

Kitty Pavelková, rozená Lachsová, se narodila 30. září 1931 v Ostravě Cecilii a Hugovi Lachsovým. Otec pocházel z židovské rodiny, matka z katolické. Doma dodržovali židovské i křesťanské zvyky. Po okupaci se přestěhovali do Prahy, aby se vyhnuli antisemitským útokům, kterým čelil otec. Že je Kitty Pavelková napůl Židovka, věděla jen jedna její kamarádka, před ostatními to rodina tajila. V roce 1942 se manželům Lachsovým narodila druhá dcera. Kvůli vypjaté situaci se roku 1944 otec pokusil spáchat sebevraždu, aby ochránil rodinu. V únoru 1945 dostal Hugo Lachs předvolání do transportu. Spolu s ním měla odjet i tehdy třináctiletá Kitty. Do transportu AE3 mířícího do Terezína nastoupili 11. února 1945. Matka se sestrou zůstaly v Praze. V terezínském ghettu pracovala Kitty Pavelková nejprve v kanceláři, později na zahradě, díky čemuž měla přístup k čerstvé zelenině. Otec bydlel v jiné budově, ale stýkali se každý večer. Dne 12. května 1945 se vrátili zpátky do Prahy. Většina rodiny otce zahynula v koncentračních táborech. Kitty Pavelková se roku 1952 provdala, vystudovala pedagogické gymnázium a celý profesní život pracovala jako učitelka v mateřské škole. Roku 2024 žila v Praze.