Jarmila Patočková

„Když byl první nálet, tak jsme nešli nikam. To jsem byla v Nemocenské pojišťovně u náměstí. Pak byl zase, tedy jen houkání bylo, ale ten vedoucí říkal – nás tam bylo asi dvanáct – tak říkal: ‚Dneska půjdeme do krytu.‘ Ale my jsme říkali: ‚Nepůjdeme.‘ To bylo do pivovaru, do sklepa. On říkal: ‚Aspoň jednou tam musíte jít, abyste věděli, kde to je.' Tak jsme šli, neradi, že musíme, a docházíme k pivovaru a už to začalo na Zálabí padat, bomby. Tak jsme tam vlítli do sklepa a bylo nás tam plno. Když byl pak odhoukaný konec, bylo slyšet, jak padají bomby, tak někdo říkal, že u vodárny spadly. Tak jsem mazala domů a u vodárny opravdu dvě jámy byly, ale na poli, nebylo to v těch domech, kde jsem bydlela, kde byla moje maminka s tatínkem. Jinak jsme utíkali do Štítar, jednou v noci jsme šly s maminkou, tatínek nebyl doma. S maminkou jsme měly takový kufřík, který jsme nesly, a měly jsme tam všelijaké věci a šly jsme v noci s tím kufrem ke Štítarům do úvozu a tam jsme byly, než přehoukali. Něco padalo tenkrát taky na Zálabí.“

„V té Nemocenské pojišťovně jsem byla. My jsme si tam zamykali, tak to bylo zamčené, tak tam zazvonili a já jsem šla otevřít a byli tam dva v koženém kabátě a německy začali, že hledají pana Tesaře. Tak jsem jim německy řekla, že tam není, že je o poschodí výš, tak oni tam šli. Ale měli oba kožené kabáty, německy mluvili a hledali pana Tesaře a ten je určitě v něčem zapojený. Tak jsem běžela ke svému stolu a zavolala jsem mu a povídám: ‚Pane Tesař, hledají vás dva muži, jsou v kožených kabátech a mluví německy.‘ On položil telefon a říkal, že jak jsem to řekla, vyndal klíče z kapsy, aby je neměl u sebe, a už tam byli a už jsme je viděli, jak ho odvedli. Tak ho zatkli, ale po válce se vrátil.“