Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Patočková (* 1922)

• narozena 16. září 1922 v Neustupově, okres Benešov

• otec bývalý legionář, úředník Pozemkového úřadu

• 1922–1932 rodina žije na Podkarpatské Rusi (Svaljava, Mukačevo)

• 1932 návrat do Československa (Havlíčkův Brod, Kolín)

• 1937–1938 návštěva pohraničí (Králíky)

• 1940 dokončeno studium Obchodní akademie v Kolíně

• zaměstnána v Nemocenské pojišťovně v Kolíně

• 1944–1945 zažila nálety spojeneckých letadel na Kolín

• déle než osmdesát let žije v Kolíně

Jarmila Patočková ve svých dvaadevadesáti letech ráda vzpomíná na prvních deset let svého života. Strávila je s rodiči na Podkarpatské Rusi, tehdy součásti Československa. Ačkoli návrat do Čech jako malá holčička oplakala, místa, kde prožila dětství, už nikdy nenavštívila.

Jarmila Patočková, rozená Peřinová, se narodila 16. září 1922 v Neustupově, okres Benešov, Rudolfovi a Marii Peřinovým. Její otec Rudolf Peřina, narozený 4. června 1890 v Odřepsích u Poděbrad, vystudoval hospodářskou školu a pracoval jako hospodářský adjunkt v Červených Pečkách u Kolína. V prvním roce války jako pětadvacetiletý mladík narukoval. O Vánocích roku 1914 se dostal do ruského zajetí, část války přečkal jako zajatec na Sibiři a následně v Rusku vstoupil do Československých legií. Domů se vrátil dva roky po skončení války, poté co absolvoval dlouhou cestu lodí Sherman z Vladivostoku přes Asii. Po návratu mu nabídli zaměstnání u Pozemkového úřadu ve Svaljavě. Jeho dcera vysvětluje: „Protože se otec vrátil tak dlouho po válce a o místa byla nouze, přijal práci úředníka na Podkarpatské Rusi.“

Dětství ve Svaljavě a Mukačevu

Podkarpatskou Rus, součást nově vzniklé Československé republiky, se tehdejší československá vláda snažila zvelebit a ekonomicky pozdvihnout. Posílala do hornaté a málo rozvinuté nejvýchodnější oblasti své úředníky, četnictvo, lékaře, kteří měli napomoci rozvoji zaostalého území, zavést fungující státní systém a zvýšit životní úroveň místních obyvatel. Otec pamětnice Rudolf Peřina pracoval jako úředník Pozemkového úřadu ve Svaljavě. V té době byl už ženatý a jeho manželka před očekávaným porodem odjela za svými rodiči do Neustupova, kde se narodila dcera Jarmila, s níž se pak maminka po šestinedělí vrátila do Svaljavy. Dnes dvaadevadesátiletá Jarmila Patočková vzpomíná: „Lékařská péče na Podkarpatské Rusi byla špatná. Můj o dva roky mladší bratr zemřel jako devítiměsíční na zápal plic, další mladší bratr krátce po porodu na otravu krve, vše kvůli nedostatečné úrovni lékařů a porodních bab. Dospělého věku se dožil až nejmladší bratr, o sedm let mladší než já.“

Na deset let strávených ve Svaljavě a později v Mukačevu vzpomíná Jarmila Patočková velmi ráda. Navštěvovala českou školu v Mukačevu, kde se mezi českými spolužáky učilo i několik dětí místních židovských obchodníků: „Ovšem v sobotu židovští spolužáci jen seděli, nepsali si nic, protože jim to jejich víra zakazovala.“ Chodila do Sokola a vzpomíná na několikatýdenní letní tábor, který pro české děti sokolští náčelníci zorganizovali, aby mohly smysluplně trávit volné chvíle. Volný čas trávila rodina Peřinových většinou ve společnosti dalších krajanů: „Chodili jsme společně podél řeky Latorice na procházky do vinic, nikam jinam se moc jít nedalo, tam parky neexistovaly. Svátky, například 28. říjen, se slavily v krojích.“ Popisuje také trh ve městě, kam přijížděli prodávající z okolních vesnic nabízet své zboží: „Ovoce, zeleniny i dalších potravin byl na Podkarpatské Rusi dostatek, mnohem větší než jinde.“ Stejně tak vysoko hodnotí úroveň tehdejšího bydlení a zásobování: „Nakupovat jsme chodili do prodejny Legionář, založené obchodním legionářským družstvem. Bydleli jsme v moderních státních domech, které pro tamní české úředníky nově postavila vláda. Když jsme pak dostali první byt v Havlíčkově Brodě, byl mnohem horší a méně pohodlný než náš původní v Mukačevu.“

Očekávání války

V roce 1932 se rodina Peřinových vrátila do Československa, otec požádal o přeložení, aby byl blíže rodině. Usadili se v Havlíčkově Brodě, odkud se později přestěhovali do Kolína. Desetiletá Jarmila stěhování oplakala: „Maminka mě vypravila do školy, ale jen jsem zašla za roh, rozplakala jsem se steskem, ale nechtěla jsem, aby to maminka viděla.“ Nakonec si zvykla, nastoupila do páté třídy, našla si kamarádky a začala chodit tak jako na Podkarpatské Rusi do Sokola: „Během X. všesokolského sletu v roce 1938 jsem se dokonce setkala s kamarádkami z Mukačeva. Vyhledala jsem jejich župu a poznaly jsme se.“

Po ukončení povinné školní docházky studovala na Obchodní akademii v Kolíně. K době středoškolských studií ve druhé polovině třicátých let se vztahují její vzpomínky na obavy z války i pobyt v Králíkách, městě v příhraniční oblasti Kralického Sněžníku, kam ji rodiče poslali na takzvanou výměnu, „tauš“, a kde strávila několik prázdninových týdnů v německé rodině. „Bylo to asi v roce 1937. Syn lidí, u kterých jsem bydlela, každý večer chodil na nějaké schůzky, a když se vracel, tak vždycky naříkal, jak se tu mají Němci špatně. Nejspíš ho naočkovali henleinovci. Večer jsme pak slýchali hučet nákladní auta, která vozila beton na stavbu příhraničního opevnění.“ Ačkoli plánovala návštěvu německé rodiny i v následujícím roce, už k ní nedošlo. „Národnostní spory mezi Čechy a Němci byly příliš vyostřené a rodiče se mě báli poslat,“ upozorňuje Jarmila Patočková.

Po vypuknutí války byl její otec předčasně penzionován – jako bývalý legionář nebyl považován za spolehlivého úředníka. Rodina přežívala z jeho důchodu i díky pomoci příbuzných, u kterých otec pracoval na statku. Po absolvování obchodní akademie našla Jarmila Patočková zaměstnání u Nemocenské pojišťovny, kde pracovala jako úřednice. Totálnímu nasazení, strašáku mladých lidí a především ročníků 1921–1924, se vyhnula, snad díky známému lékaři, který ji vyšetřil a zjistil, že má potíže se štítnou žlázou. „Ale někteří kolegové z kanceláře a bývalí spolužáci na práci museli. Jeden z kolegů při práci v chemičce, kam byl nasazen, přišel o oko,“ vybavuje si pamětnice.

Hledají vás Němci

Válka se nejužší rodiny pamětnice sice přímo nedotkla, s jejími důsledky se ale setkala: „Jednoho dne zazvonili na dveře pojišťovny dva muži a německy mi řekli, že hledají kolegu Tesaře. Poslala jsem je za ním, naštěstí seděl až ve druhém patře. Měla jsem tedy čas a zavolala mu, že ho hledají dva muži v kožených kabátech, asi gestapo. Zatkli ho, ale získal čas, dokumenty, které měl, stihl bezpečně schovat, a po válce se vrátil. Měli jsme pak první školení, které vedl, a na něm mě přivítal vzpomínkou: ‚Pane Tesař, hledají vás Němci.‘“ Možná tenkrát Jarmila Patočková zachránila kolegovi svou duchapřítomností život.

Na konci války se Kolín a blízké okolí staly cílem čtyř leteckých útoků Spojenců, zaměřených na rafinerii v Kolíně-Zálabí, nádraží a továrnu Draslovka (24. srpen 1944, 28. prosinec 1944, 15. a 18. březen 1945). „Když houkaly sirény před nálety, nikam se nám nechtělo, ale náš vedoucí rozhodl, že musíme odejít do krytu. Neradi, ale jít jsme museli. Když jsme mířili do krytu v pivovaru, už jsme viděli padat bomby na Zálabí. Když nastal konec, někdo říkal, že bomby padly i u vodárny, kde jsme bydleli. Bála jsem se, ale rodičům se nestalo nic, bomby padly na pole. Ještě několikrát jsem se před nálety musela schovávat i s maminkou, chodily jsme do lesa u Štítar,“ vzpomíná na dramatické události konce druhé světové války v Kolíně Jarmila Patočková. Vojáky osvoboditele vítala v Kolíně kyticemi šeříku, jak jinak.

Později se vdala, založila rodinu a pracovala jako úřednice ve zdravotní pojišťovně a na odboru sociálního zabezpečení. Městu Kolín, kam se přistěhovala v roce 1934, zůstala věrná dodnes a žije zde více než osmdesát let. Její celoživotní zálibou je turistika, s Klubem českých turistů procestovala téměř celou republiku. „Jen na Podkarpatskou Rus jsem se už nikdy nepodívala,“ zalitovala na závěr svého vyprávění Jarmila Patočková.