Jana Paterová

„Táta v té době, to už taky přestal komunikovat, přestali si dopisovat s těmi spisovateli. On se znal s Halasem. S Halasem se znal ještě z vojny, z normální vojny, tam se potkali. A v těch jeho vzpomínkách, tam píše, že ho učil psát básně a probudil v něm jeho básnické schopnosti. Se Zahradníčkem si psal, se Seifertem, všecko prostě skončilo a v padesátých letech se on uzavřel do sebe.“

„V Kroměříži prošlo vojsko, ale rumunský, ale veleli jim Rusové. Tam jsou velký kasárna, tak za války jsem do školy chodila, to tam byli Němci, tak jsem měla příkaz chodit po druhým chodníku: ,Nikdy nechoď kolem těch Němců‘. Po válce to obsadili Rusové a my jsme měli, protože tam byl ještě jeden pokoj, ruskýho důstojníka. A on byl strašně udivenej, my jsme totiž se sestrou uměly azbuku a rusky. Dodneška ještě umím některé básničky, které nás tatínek naučil, od Puškina, Lermontova a tak. A velmi dobře jsme s ním vycházeli a on měl takzvaného pucfleka, kterým byl volyňskej Čech. A jinak, to osvobozování Kroměříže, oni Němci zapálili na zámku věž, vím, že šla fronta, a my už ,jako dobrý, fronta…‘, tak jsme vylejzali z krytu. Najednou hláška: ,Němci se vracej‘. My jsme měly každá se sestrou kufříček a v tom jsme měli jenom adresu, jméno, nějakou malou dečku, ale to byly opravdu malý kufříčky, jak děti nosí věci na kreslení. Tak Němci se vrací, tak co? Měli jsme takovej velkej kočár sporťák, tak nás naši naložili, holky vzaly kufříčky a pádili jsme do nemocnice, kde byl velkej kryt pro nemocnici, v podzemí ve sklepě. No, Rumunů tam hodně padlo, tak si pamatuju, že jsme tam šli, na náměstíčku, tam vykopali, z toho parčíku, a tam ty Rumuny pohřbívali.“