Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Paterová (* 1937)

• narozena 31. května 1937 ve Znojmě v rodině básníka a překladatele Zdeňka Řezníčka

• pokřtěna 7. června 1937, kmotrou jí byla básnířka Suzanne Renaud

• v roce 1939, po obsazení pohraničí, se novým domovem rodiny stala Kroměříž

• v roce 1954 nastoupila filologická studia na Filozofické fakultě UK v Praze

• v roce 1958 vstoupila do manželství s literárním historikem Ludvíkem Paterou

• od roku 1966 zaměstnána v Ústavu dějin evropských socialistických zemí

• po roce 1968 za své politické postoje z ústavu vypovězena

• od roku 1977 zaměstnána v Ústavu pro výzkum a využití paliv

• od 80. let duchovní vedení a formace u františkána Inocence Kubíčka

• v roce 1993 zvolena ministryní Sekulárního františkánského řádu v ČR

• knihovnicí v klášteře bratří františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze

Jana Paterová, mezi přáteli známá jako Johanka, je hrdou nositelkou jména své svaté patronky. Dětství prožila v láskyplné péči svých rodičů, od nichž přijala hlubokou víru, důvěru k lidem a vnímavost pro krásu, o které ji nepřipravil ani zhoubný komunistický režim.

Jana Paterová se narodila 31. května 1937 ve Znojmě jako druhá dcera manželů Zdeňka a Libuše Řezníčkových. Rodiče pocházeli z Třebíče. Maminka Libuše, rozená Dvořáčková, byla krásná inteligentní žena s širokým rozhledem. Skvěle ovládala němčinu a francouzštinu, zajímala se o literaturu a svou lásku k divadlu realizovala v ochotnickém spolku. Vzdělání získala na třebíčské Obchodní akademii Dr. Albína Bráfa.

Otec byl pokřtěn jako Zdenko Theodor, ale zpravidla používal jméno Zdeněk. Jeho dětství silně poznamenala ztráta maminky, která zemřela v jeho třech měsících na otravu krve. Když vypukla světová válka, jeho bratři narukovali do armády. Starší František padl v Haliči a bratr Ladislav sloužil na italské frontě jako tlumočník. Otec vystudoval dvouletou městskou obchodní školu a obchodní akademii. Smysl pro sociální spravedlnost a odpor k měšťáctví a hromadění majetku ho brzy přivedl mezi levicové intelektuály. Zapojoval se do života místního dělnického hnutí, pravidelně přispíval do levicových novin Jiskra a úzce spolupracoval s osobnostmi komunistické strany. Přestože je často označován jako člen a spoluzakladatel místní komunistické organizace, pamětnice i její mladší bratr Petr tyto informace zpochybňují.[1]

Šťastný život ve městě vína 

Ačkoli rodiče byli absolventy téže obchodní akademie, jejich cesty se spojily až ve Znojmě, kde otec získal úřednické místo v nemocnici a maminka nastoupila jako telefonní spojovatelka na poště. Svědkem na svatbě jim byl slavný český herec a tatínkův dobrý přítel Jaroslav Vojta. Život ve městě vína byl dlouho šťastný. Otec v nemocnici povýšil, byl pověřen výstavbou nových pavilonů a ve svém volnu se věnoval překladům z němčiny, ruštiny, francouzštiny, psal poezii, eseje a společně s bratrem Ladislavem, jenž ve Znojmě zastával pozici ředitele městské knihovny, [2] se přičiňoval o kulturní rozvoj města.

Významnou úlohu v jeho životě sehrálo seznámení se s okruhem umělců staroříšského Dobrého díla, s Josefem Florianem, Bohuslavem Reynkem a Janem Zahradníčkem, s nimiž navázal spolupráci a celoživotní přátelství. „Díky nim znovu objevil církev, což mu nebránilo ji silně kritizovat,“ vysvětluje pamětnice, jejíž křestní kmotrou se 7. června 1937 stala manželka Bohuslava Reynka, francouzská básnířka Suzanne Renaud.

Bolestné odloučení a nový domov

Radostné časy ve Znojmě ukončila v roce 1938 Mnichovská dohoda a následný příkaz k opuštění města, které se stalo součástí Říše. Tehdy se musela rodina na čas rozloučit. Tatínek nastoupil na úřednické místo v kroměřížské nemocnici, a než pro svou rodinu našel bydlení, maminka s dcerami Marcelou a Janou našla azyl u svých rodičů v Krahulově u Třebíče. Čas vzájemného odloučení byl pro obě strany těžký. Na Zelený čtvrtek roku 1939 věnoval otec své mladší dceři sbírku básní Samoty[3] a v říjnu téhož roku svým dcerám dedikoval sbírku básní Vysočina, která vyšla jako první svazek jeho nové bibliofilské edice Magnificat.

Po roce hledání našel tatínek  pro svou rodinu volný dům na okraji města. Hanácká mentalita místních obyvatel mu však zůstávala vzdálená a nejbližšími přáteli mu zůstávali bratři františkáni z blízkého kláštera. Pamětnice vzpomíná na jejich ranní bohoslužby v kostele sv. Jana Křtitele, které byly velkou školou pokory a zbožnosti.

Zdálo se, že pro všechny opět nastává šťastné období

Válka Kroměříž nijak zvlášť nepostihla, ve městě nebyl žádný významný průmysl. Cestou do školy musela pamětnice projít kolem velkých kasáren s německými vojáky, doma proto dostala příkaz chodit po druhém chodníku. Město osvobodili rumunští vojáci pod ruským velením. Jeden z ruských důstojníků byl ubytován také v rodině u Řezníčků. Pamětnice s pobavením vzpomíná na jeho velké překvapení, když zjistil, že ovládají azbuku.  

Po válce byl otec jmenován ekonomickým správcem nemocnice a sestrám Řezníčkovým se narodil bratr Petr. Zdálo se, že pro všechny opět nastává šťastné období, ale přišel rok 1948 a vše bylo jinak. Tatínek neměl správný kádrový posudek. Z vedení nemocnice byl odvolán na nejnižší úřednické místo a jeho pozici obsadil bývalý švec: „Ničemu nerozuměl, tátu si ke všemu volal, ale jeho práci nezaplatil.“ Ve finanční tísni maminka nastoupila v nemocnici službu vrátné a otec pronajal kus pole, kde něco vypěstoval a kam chodil meditovat. Nejbližší přátelé, bratři františkáni, byli v noci z 13. na 14. dubna roku 1950 zajištěni a převezeni do internačních táborů.

Přála jsem si mít takového muže

Na Bílou sobotu roku 1948 napsal otec své dceři Janě do sbírky básní Ztlumený hlas věnování, které ona přijala jako své poslání: „Před divy Tvůrce je třeba hlas tlumiti, žíti v ustavičné pokoře, aby na nebesích naše řeč tím mocněji zaznívala.“ „Táta byl pro nás nesmírná autorita. Nikdy nás neuhodil, ani nezvedl hlas… Když jsem dospívala, přála jsem si mít takového muže,“ vzpomíná pamětnice na svého otce.

Nová politická realita se brzy projevila také ve škole: „Uvědomělá soudružka učitelka dala všem pionýrské šátky a jela s námi na venkov a tam přesvědčovala jednotřídky, že mají také založit pionýrské organizace, jako jsme my. My jsme už v té době uměli pár ruských písniček a vím, že když jsme šli, že někteří po nás házeli kamení.“

Období sílící komunistické zvůle nepřálo ani tatínkově tvorbě. Do stoupy byla poslána jeho poslední sbírka básní Žernovy zítřků[4] a tiskárnu Karla Kryla, s níž spolupracoval, komunisté zlikvidovali. „Já si pamatuji, jak tam u toho brečeli,“ vzpomíná pamětnice. V těžké atmosféře politických procesů ustala také tátova dříve velmi hojná korespondence s jemu blízkými básníky a spisovateli Janem Zahradníčkem, Jaroslavem Seifertem a Františkem Halasem. „Všecko prostě skončilo a v padesátých letech se uzavřel do sebe.“

Já jsem v sobě měla, že se snad všichni lidé mají rádi

Na vysokou školu se pamětnice s nevalným kádrovým posudkem dostala malým zázrakem. V roce 1954 vyšlo na jeden jediný rok nařízení, že ten, kdo školu končí se samými jedničkami, musí být přijat. „Takže mě na tu filologii, obor ruština - srbochorvatština přijali.“ Tak se, svými slovy „balík z Hané“, zázrakem ocitla v hlavním městě. „Já jsem v sobě měla, že se snad všichni lidé mají rádi. S těmito myšlenkami jsem přišla do Prahy, kde to bylo úplně jiné.“

Na fakultě se seznámila s mladým asistentem české literatury Ludvíkem Paterou, jenž se velmi brzy, ještě během studií, stal jejím mužem. Dětem, které z manželství vzešly, Janu, Ivaně i Ondřeji, toužila vytvořit láskyplný a soudržný domov, podobný tomu, jaký poznala doma. Manželův svět byl však zcela jiný, byl přesvědčeným komunistou, žil dost bohémským životem a často bylo obtížné vyjít s penězi. „Žila jsem uzavřený život, pomocí tatínkových dopisů.[5] Pokud jsem mohla, navštívila jsem kostel, ale i to bylo těžké, protože jsem neměla hlídání dětí.“

V roce 1966 nastoupila na místo v Ústavu dějin evropských socialistických zemí, které získala po své dobré kamarádce Věře Horálkové-Měšťanové, odcházející se svým mužem na univerzitu do Freiburgu.[6] Na své kolegy z ústavu vzpomíná moc ráda. Šéfkou jim byla soudružka bez hlubšího vzdělání, které dělali různé schválnosti. Například jí podsunuli tzv. „švestkový zákon“ a ona to potom nosila šéfovi na schůzi. „Švestkovým zákonem jsme jí dokazovali, že Lenin tady musel být v září a ne až v listopadu nebo prosinci, protože u toho socdemáka, kde bydlel, jedl švestkové knedlíky. A ona to tam šla…, a oni to dali do časopisu.“

Ztráty

Vpád okupačních vojsk zastihl rodinu na dovolené u babičky v Hudlicích u Berouna. „Vzbudili mě v pět ráno, tchyně brečela, že bude válka.“ Silným zážitkem toho dne pro ni byl přechod jednoho z pražských mostů, obsazeného vojáky. „Na jedné straně tank, prázdnej most, na druhý straně tank, hlavně proti sobě.  A šla jsem po tom mostě s malou duší. To je nepříjemný jít proti hlavni.“ Krátce po 68. se v ústavu přistoupilo k personálním čistkám. Odmítnutí podpisu dokumentu, schvalujícího pobyt okupačních vojsk, stál pamětnici místo.

Mladší bratr Petr se v roce 1969 oficiálně vystěhoval za svou přítelkyní do Francie. „Když se pak odstěhoval do Francie, tak já jsem měla napíchnutý telefon. Jednou jsme se bavili třeba o Solženicinovi a do toho ta, co to odposlouchávala, tak začala: ,Jestli okamžitě nepřestanete, tak vás udáme.‘ Takže takhle se žilo za totality,“ doplňuje své vyprávění pamětnice. Podporu a povzbuzení v těžkých chvílích nacházela především v otcových dopisech. Když se rodiče v roce 1974 přistěhovali za svými dcerami do Prahy, otci už zbýval poslední rok života.

Ve františkánské rodině

Po dlouhém hledání, zapříčiněném nepříznivým posudkem, přijala v roce 1977 místo v Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích. Období ztrát a existenční nejistoty si však vybralo svou daň a pamětnice se zdravotně sesypala. Nová životní etapa se jí otevřela po návštěvě u ošetřujícího lékaře Oldřicha Chumchala. Lékař byl tajným františkánským terciářem, díky němuž se po dlouhých letech opět setkala s bratry františkány a s rodinným přítelem, otcem Inocencem Kubíčkem, toho času provinciálem ilegálně působícího řádu. Netrvalo dlouho a pamětnice se ujala jeho domácnosti v malém bytě na Národní třídě a on se jí stal laskavým otcem, uvádějícím ji do františkánského vidění světa.

Františkánskému společenství zůstala pamětnice věrná i po sametové revoluci. Aktivně se podílela na znovuoživení restituovaného kláštera u Panny Marie Sněžné, který komunisté využívali pro potřeby Ministerstva vnitra, nezištně se věnovala redakční práci řádových tiskovin a odborné správě komunitní knihovny. V roce 1993 byla zvolena představenou Sekulárního františkánského řádu.

Otcovu literární pozůstalost věnovala v roce 2024 Muzeu Vysočiny v Třebíči. Své rodině, dětem, vnoučatům a pravnoučatům vytváří láskyplný a soudržný domov, podobný tomu, jaký poznala doma. (2024)
 

 

[1] Život Zdeňka Řezníčka, sepsaný synem Petrem, je uložen v Dodatečných materiálech.

[2] V roce 1939 byl Jiřím Mahenem přiveden do Městské knihovny v Brně, kterou později řídil.

[3] Sken věnování vepsaného do sbírky je uložen v Dodatečných materiálech.

[4] Sbírka byla vydána Spolkem českých bibliofilů v roce 2017.

[5] Otcovy dopisy jsou součástí Dodatečných materiálů.

[6] Manželé Měšťanovi se po vypršení termínu z Německa již nevrátili. Antonín Měšťan, literární historik a polonista, v emigraci přispíval do exilového tisku Svědectví a spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa.