„Za největší úspěch celého tohoto období považuji naši nezávislost a svou osobní svobodu. Jednou za čas, za dne, se mi stane, že se zasním a představím si například, čím bych byl, co bych dělal, kdyby se Sovětský svaz nerozpadl... Asi bych nepokračoval v novinařině, protože už v těch letech jsem pochopil, že je tam spousta podvrhů a lží. Možná bych dělal něco jiného. A vůbec, zdá se mi, že bych pracoval jako hlídač.“
„Já a moje o pět let starší sestra jsme z toho byli nadšení. Moje sestra se zapojila do ekologického hnutí ještě před mým odchodem z armády, před perestrojkou. Můj bratr se více zajímal o obchodní stránku perestrojky. Matka neměla jasné názory, otec tomu všemu nevěřil. Vzpomínám si, že shromáždění začalo 20. února, 21. února mám narozeniny, a my jsme přišli z náměstí k nám domů ve skupině, abychom oslavili moje narozeniny. V ten den se očekávala Gorbačovova odpověď z Moskvy. Byl tam zpravodajský pořad Vremja, začínal v deset hodin. Protože to byl oficiální zpravodajský pořad, doufali jsme, že v něm něco řekne. Neustále jsme si povídali, co řekne, ale otec velmi klidně řekl: ‚Neznáte dobře tuhle zemi, nic se nestane.‘ A tak jsem si vzal slovo. ‚Jak to myslíš, že se nic nestane?‘ rozčilovali jsme se. Řekl: ‚Uvidíte, že se nic nestane.‘“
„Tehdejší úřady na tom byly opravdu bídně, protože pro ně bylo nezvyklé sedět a povídat si s dvacetiletým klukem, ale musely, protože cítily, že je sleduje nějaké oko shora a že musí dodržovat pravidla glasnosti. Ano, tehdejší úřady na tom byly bídně.“
„Dne 26. března vstoupila vojska do Arménie. Celá obloha byla plná vrtulníků. Lidé jim žertem říkali ‚vlaštovky perestrojky‘. Nepamatuji si, jestli byl oficiálně vyhlášen zákaz vycházení, nebo ne, ale stály všude. A lidé velmi spontánně (teď se tomu na Ukrajině říká сарафанное радио) rozšířili zprávu, že vytvoříme mrtvé město. V ty dny že se nevychází z domu. A od 26. do 27. března jsem viděl velmi nekvalitní záběry, které ukazovaly, že se na ulicích nic nedělo. Na těch videích je zachycena křižovatka ulic Kino Nairi, Moskovjan, Išakjan, díváte se na ni deset minut, projede jen jedna tramvaj, nikdo z ní nevystoupí. Jinými slovy, všechno bylo tak zorganizované. A to jsme považovali za vítězství.“
„V létě 1987 jsme se rozhodli vytvořit mladší organizaci, která dostala název Goyapaykar. Byla to především skupina studentů z různých fakult filologie, fyziky, geografie. Teď už si ani nepamatuji, jak jsme se našli. Dne 18. října 1987, byla sobota, jsme se sešli u univerzity a vydali jsme se směrem k náměstí Opery. Existuje fotografie pořízená poblíž hudební školy Sayat-Nova. Přidali se k nám i lidé starší generace, například doktor Rafael Ghazarjan, pozdější člen karabašského výboru a akademik.
Zazněl požadavek na zastavení provozu chemického závodu Nairit, byla nastolena otázka jaderné elektrárny [Metsamor] a podobné otázky. Řeknu vám zajímavou věc: nikdo nás nezastavil. Bylo to pro nás dokonce trochu smutné, protože jsme byli zapálení a připravení bojovat za své myšlenky. Policie, velmi málo početná, nás doprovázela po straně, do ničeho nezasahovala, my jsme uspořádali své shromáždění, odešli domů a čekali, až si pro nás přijdou [speciální jednotky]. Ty samozřejmě nepřišly. V té době jsem pracoval v novinách Avangard, což byly oficiální noviny Ústředního výboru Komunistického svazu mládeže. Druhý den si mě zavolali a řekli: ‚Tady už pracovat nebudeš, nerozumíš tomu, kde pracuješ, jdi na Ústřední výbor Komunistického svazu mládeže, budou s tebou mít nějakou práci.‘“
„Když došlo k perestrojce, já sám jsem v té době sloužil v armádě a nebyl jsem v Arménii. Když jsem se vrátil do Arménie, měl jsem velmi zajímavý pocit. Bylo to už v létě 1986, měl jsem pocit, že Arménie, kterou jsem opustil v roce 1984, ovzduší té Arménie se změnilo, byl tam ten závan svobody, určitý, ještě ne příliš znatelný závan, ale byl tam nějaký pohyb.“
Arménský básník, novinář a veřejný činitel Tigran Paskevichyan se narodil 21. února 1965 v Jerevanu, hlavním městě sovětské Arménie. Studoval na Filologické fakultě Jerevanské státní univerzity arménský jazyk a literaturu. V roce 1984 byl odveden do sovětské armády. V těchto letech začala v sovětských republikách perestrojka, politika přestavby, která znamenala ekonomické reformy, přehodnocení lidských práv, svobodu slova, uvolnění cenzury atd. Jedním z jejích výsledků v Arménii bylo ekologické hnutí, které začalo v osmdesátých letech a jehož aktivním účastníkem byl Tigran Paskevichyan. V těchto letech spolu s podobně smýšlejícími přáteli založil organizaci na ochranu životního prostředí Goyapaykar (doslovný překlad: Boj o přežití) a pod krycím jménem Mesrop Sahakyan redigoval samizdatový časopis této organizace Mashtots. V únoru 1988 začaly na jerevanském Operním náměstí (tehdy se jmenovalo Divadelní náměstí) první masové demonstrace s požadavkem sjednocení Náhorního Karabachu se sovětskou Arménií, které po nějaké době zahrnuly nejširší vrstvy arménské společnosti a nabraly také protisovětský směr a staly se známými jako Karabašské hnutí (únor 1988 až srpen 1990). Od prvního dne se Tigran Paskevichyan stal jedním z aktivních účastníků hnutí. V listopadu 1990 byl zvolen členem předsednictva vládnoucí strany. Je autorem řady dokumentů, článků a básní.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
