vojín v. v. Jaromír Pasecký

„Že jsme byli jako kluci, že jsme se znali dobře. Důvěřovali jsme si jako fotbalisti, tak nás vždycky posílali, třeba na Vánoce, že jsme si brali službu, aby neřekli, že se ulejváme. Tak jsme šli do služby, to byla taková služba jen jako záloha k silnici. To znamená, zalehli jsme směrem k cestě na Širling. Byli jsme tam od deseti do čtyř ráno, čekali jsme, kdyby se náhodou něco dělo. Takové různé, ne pravidelné, bylo to nepravidelné. Tak něco slyším, že někdo jde po silnici, že něco klape, že se to blíží k nám. Byl jsem velitelem clony, kolegovi z Děčína Landovi říkám: 'Zatkni ho, kdo to je?' Řekl: 'Ty jsi blázen, já tam nejdu, zastřelí mě.' Nechali jsme ho přejít, skočili jsme na něj zezadu a dali mu hned pouta. Byl vyděšený, říkali jsme si: 'Dobré, aspoň za tohle bude týden dovolené.' Říkali jsme: 'Dokumenty!' Ale nemohl nic dělat, měl pouta. Odvedli jsme ho na brigádu. Na brigádě nám vynadali, že jsme si měli přečíst jeho pas, že v pase měl napsáno, že má povolený přechod přes státní hranici, že jde z Německa za nemocnou matkou do Karlových Varů. Ale my jsme to nevěděli. Říkali nám: 'Tak jste si ho měli zkontrolovat!' Ale nás na kontroly v pase nikdo neškolil.“

„Když jsem byl v Liazu a vrátil jsem se po vojně, přišli soudruzi a říkali: 'My tě potřebujeme, jsi dobrý, spolehlivý, potřebujeme tě, půjdeš do strany. Dáváme ti čtrnáct dní na rozmyšlenou a budeme tě čekat, chceme tě. Já jim říkám: 'Vážení soudruzi, nepotřebuju na to čtrnáct dní, řeknu vám to hned, já k vám nejdu.' V tom momentě za tři dny mně zrušili tu práci a převedli mě do Liazu dolů, jako na údržbu na tři směny. A mysleli si, že mě zlikvidujou. Bral jsem to, že se nic nestalo, dělal jsem, že se nic nestalo. Taky tam byli soudruzi, mistr. A protože jsme byli i v Itálii se Slovanem, na radnici nám řekli: 'Jedete do kapitalistické země, nesmíte se na to tak dívat, pozor, budou vás lákat a budou vás přemlouvat.' Říkali nám na radnici takové strašidlo. Mně to nemuseli říkat, to jsem věděl stejně, jak se mám chovat a co bude. Vrátili jsme se z Itálie a všechno dobře dopadlo. Přišel jsem do práce a mistr mi říká: 'Budeš dělat sám, ty se nebudeš s lidmi bavit, abys těm lidem něco nenamluvil.'“

„Konec války jsme prožívali v Lažanech. V té době, když bylo asi pátého nebo sedmého nebo šestého května, jsme se schovávali dva tři dny ve sklepě u Bartošů. Byl tam vchod, bylo to ukryté v zemi, tam jsme přežívali dva tři dny, to si pamatuju docela dobře. Co se týče dalšího postupu, to znamená, chci říct, že tam byl se mnou kamarád Jarka Stantejský, který byl o půl roku starší. Chodil se mnou do první třídy, byl to šikovný kluk. Měl zbraň, měl revolver bubínčák. Byli jsme v Lošinech, najednou vystřelil. Vystřelil do země, z toho se zakouřilo. Pak vystřelil ještě nějakou ránu směrem, nevím kam, buď na státní silnici, kde se už stahovali Němci, nebo směrem k Pyrámu. Nevím to přesně. Potom, nevím, jestli to mělo souvislost, u Žáčkovy stodoly tam byl postřelený nějaký pan Třešňák. Tak jsme se plazili do vesnice, do Lažan, říct jim, že je tam postřelený. Už to možná někdo zjistil, protože ho odtamtud stáhli a odvezli ho do Turnova do nemocnice. Vyvázl z toho dobře, protože měl čistý průstřel, žádné poškozené vnitřní orgány.“